Nejsem v chudé africké zemi poprvé, tak bych si myslel, že mě už jen tak něco nepřekvapí. Ale překvapí – pořád ty stejné věci. Přece jenom včera večer uběhlo teprve něco přes dvacet čtyři hodin, co jsem vylezl z Motola – té úžasné, propracované a dokonale čisté fabriky na zdraví.
A tak vstoupit do téhle nemocnice bylo jako rána palicí. Těch nemocných dětí a jejich matek kolem a nikde žádný personál, ta zarážející strohost hrubých dřevěných postelí, štiplavý pach potu, dezinfekce a moči, šero, dusno a horko! Jako blesk mi projelo hlavou „Panebože, už jsem zase v tom, vrátil jsem se!“ a na zádech a rukou mi naskočila husí kůže. Vzápětí jsem ale pocítil vyrovnaný a hluboký klid, jakési ledově vyčeřené vědomí toho, že od teď se budu plně soustředit, když to bude nutné, budu k dispozici dvacet čtyři hodin denně a sedm dní v týdnu, dokážu si poradit s každým pacientem a bude to tak dobře, protože tady mě potřebuje strašně moc lidí.
Přes tohle znovu probuzené odhodlání mě čekal na oddělení pro nedonošence poněkud smutný začátek. Vstoupil jsem s Ivonem do holé místnosti, kde stály podél zdi dva inkubátory a jeden termobox na každé straně. V jednom termoboxu po levé straně ležel asi dvoukilový chlapec s neuvěřitelně vzedmutým a tuhým břichem, v druhém termoboxu naproti tiše kňourala naše pacientka a v jediném obsazeném inkubátoru ležela dvojčata, dvě kostřičky s podivně promodralou hlavou, které určitě nevážily víc než osm set gramů.
O děti se tu starala jedna sestřička v předpisově čisté zelené haleně a kalhotách, jaké používají sestry na podobných odděleních českých nemocnic. Tím ovšem celá podobnost končila.
Teploměr neměla, ale sáhla na dítě a prohlásila, že teplota je dobrá. Mně se ovšem zdálo, že dítě je podchlazené, a tak jsem ji poprosil, aby ho umístila do inkubátoru vedle, že mu tam bude lépe. Zakroutila hlavou, že je rozbitý. Tak jsem se jí zeptal, jestli by tedy nezkusila jeden z dalších opodál, a měl jsem pocit, že po ní začínám chtít zhruba týdenní dávku práce. To naštěstí šlo...
Bangui, neděle 19. září
