Petr Forman je režisérem nového projektu Divadla bratří Formanů. Obludárium vzniklo do nového hracího prostoru, dvoupodlažního stanu. Českou premiéru bude mít v úterý 9. září na Mezinárodním festivalu Divadlo v Plzni, ve světě jej už viděly stovky diváků.
* LN Po osmi letech, kdy jste představili svou plující inscenaci Nachové plachty, se objevuje další váš mobilní projekt - po Boudě. Sudu, Lodi je to nyní stan. Zdá se, že vás láká pracovat ve volném prostoru a pod širým nebem?
Asi se to odvíjí už od prvních zkušeností, které jsme s bráchou nasbírali kdysi na divadelních poutích. Pracovali jsme pak často pod širákem, zkoušeli jsme i vodní divadlo - to jsme byli pod hladinou s kyslíkovými bombami na zádech a vytahovali loutky z vody na pódium - a podobné ptákoviny. Vždycky nám asi šlo o to mít to konkrétní prostředí za partnera. Je nám to blízké, ale ne za každou cenu. Třeba Barokní operu jsme hráli v malém divadle, a věděli jsme od začátku, že musíme zůstat uvnitř, ale stejně jsme s ní nakonec začali cestovat. Hráli jsme v různých malých divadlech, ale taky třeba ve stodole, v kostele, každý den jinde, odehráli asi tisíc představení a minimálně dvě třetiny byly někde po světě.
* LN Zkrátka zůstat na jednom místě vás nebaví.
Jednou jsem to zkusil, to když jsme rozjížděli Divadlo U hasičů na Vinohradech. Udělali jsme tam Prodanou nevěstu, kterou jsme divadlo otevřeli. Ale potvrdil jsem si, že pro tohle já nejsem ten pravej, neumím nějakému stálému divadlu dát to, co dokážu udělat pro naše projekty, byť vypadají nekoordinovaně, neorganizovaně. Pohybovat se v těchhle vodách, někdy divokejch, je mi bližší než spočívat v jakémsi poklidném rybníčku.
* LN Jenže putovní divadlo znamená i putovní život. A to je určitě velká změna proti práci na jednom místě.
Už Bouda pro nás byla velká změna, koupili jsme si karavany a začali vedle toho divadla i žít. Museli jsme se přizpůsobit komediantskému životu - nejen my s bráchou, ale celé rodiny. A když pak přišla Loď, tedy první velký projekt, který jsme zajišťovali od začátku do konce, to už byla jiná dimenze. Museli jsme zajistit všechno včetně stavby lodi a vytvoření inscenace Nachové plachty a nakonec i to, aby se naše představení prodala.
* LN Pustili jste se do tak velikého projektu a možná jste ani nevěděli, co všechno vás čeká?
Nikdo z nás si to nedovedl představit. Ten rok práce byl asi nejnáročnější, co jsme kdy dělali. Jenže najednou to zajiskřilo - nápad dělat na lodi divadlo. Ten prostor není jenom inspirací, on je i partnerem. Jako si volíte spolupracovníky, herce, vyberete knížku, příběh, stejně tak je pro nás ten prostor vždycky zásadní.
* LN Za své chyby i úspěchy si takhle můžete sami.
My s Matějem jsme až protivní tím, jak každý detail dlouze promýšlíme a chystáme. Pokud pak děláme pro někoho jiného, trpíme, když kus nefunguje pořád tak dokonale, jak jsme ho nazkoušeli. A to se po premiéře snadno stane. Tak tam buď přestaneme chodit, protože to se bojíte toho strašného stresu, já to vždycky úplně protrpím, když to nejede, nebo tam naopak musíte chodit denně. Ale raději se snažíme tvar, který jsme vymysleli a nazkoušeli, udržet. Teď například budeme zase oprašovat Klapzubovu jedenáctku, kterou jsme s bráchou dělali v Minoru.
* LN Pracujete sice ve svých boudách a stanech, ale také třeba v Národním divadle. A to je divadlo kamenné...
Máte pravdu. Národní divadlo je prostor sice extrémně klasický, ale taky velmi krásný a má svou úžasnou atmosféru. Ten pocit, jaký zažívá divák, když do Národního vstoupí, nemůžete pominout, ten sám už vám dává určitou slavnostnost, velebnost... Čili - když jsme se pustili v Národním do inscenování Krásky a zvířete, nešli jsme do kamenného divadla, ale do výjimečného prostoru, který jsme vnímali jako inspiraci a snažili se ho využít, jak nejlíp to šlo. Proto jsme se pak nebránili ani návratu, naopak.
* LN S Obludáriem je to zase trochu jiné. Svůj stan jste nejprve postavili ve Francii, proč?
Hráli jsme tam první sérii díky našemu významnému koproducentovi, Národnímu divadlu z Bretaně. Paradoxně jsme začínali v jiném jazyce. Ne že by se v Obludáriu nějak moc mluvilo, ale přece jen se všechno děje v těsném kontaktu s divákem, v podstatě z očí do očí. Hráli jsme v Rennes, kde nás lidi znají už z hostování s Boudou, Plachtami i Barokní operou a naštěstí se lístky prodaly za chviličku. Je příjemné vědět, že přijdou lidi, kteří vám fandí. V prvních reprízách to hodně pomůže. Nám totiž trvá třeba padesát představení, než máme pocit, že všechno spolehlivě funguje.
Pokračování na straně 14
***
Prostor není jenom inspirací, on je i partnerem. Jako si volíte spolupracovníky, herce, vyberete knížku, příběh, stejně tak je pro nás ten prostor vždycky zásadní.
Z Národního...
Dokončení ze strany 13
Tentokrát jsme tedy první sérii odehráli pro Francouze, pak jsme nakrátko přijeli do Čech a vrátili se zpátky do Francie. Hráli jsme v malých vesnicích, přišli diváci, kteří třeba nikdy nebyli v divadle, takže poznáte rovnou, jestli se líbíte, nebo ne. Byl to velký zážitek, i když dost náročný - tři dny stavíte, tři dny hrajete, pak stan zbouráte a přejedete jinam. A zase tři dny stavíte, tři dny hrajete... Takhle měsíc a půl.
LN To bylo na jaře a pak jste na celé léto s Obludáriem odjeli na divadelní festival do Antverp. Jak vás tam přijali?
Byli jsme tam dva měsíce, osm tisíc lístků se prodalo za jeden den! Každý den jsme hráli pro sto padesát lidí, bylo to náročné, vystřídali se nám třikrát muzikanti, dvakrát tanečníci a nějací herci. Ředitel toho velikého festivalu, který jediný vyvezl v roce 2001 naši Loď do zahraničí, mi řekl, že od nás kupuje čtyřicet představení Obludária ještě dřív, než jsme ho měli hotové, já mu jen představil svůj záměr, a on nám prostě důvěřoval. Obyčejně je to tak, že uděláte práci a doufáte, že ji někdo od vás koupí, a tady on vlastně bianco objednal ještě nehotovou věc. Čili stovka představení byla předem jistá, to je veliký vklad, psychicky to hodně pomůže.
LN A publikum reagovalo?
Vlámové jsou pro nás jako publikum trochu nečitelní. Na konci nám sice dali vždycky najevo, že se jim to strašně líbilo, ale během představení nejsou nijak spontánní, a z toho já jsem nervózní. Než jsme pochopili, že oni takoví prostě jsou, tak jsme všechno znovu probrali, vyčistili, zkracovali, zrychlovali, propojovali - pro diváky se možná moc nezměnilo, ale nám to pomohlo. Všude, kde jsme neměli jistotu, řekli jsme si, vida, tady se to musí zkrátit.
Takže teď jsme napjatí - vezeme představení, které tady vlastně nikdo neviděl, tvar, který vznikl na základě reakcí francouzského a vlámského publika a české publikum to možná bude cítit jinak.
LN Ještě jsme neřekli, o čem to vaše Obludárium vlastně je. Původně jste se přece chystali na nějakou klasiku...
Napřed jsme mysleli na Shakespeara nebo Moliera, chtěli jsme si zase něco nového vyzkoušet, někam se posunout. Ale asi jsme k tomu ještě nedorostli, a kdo ví, jestli někdy dorosteme. A tak jsme pomalinku ustupovali z těch vysokých ambicí, a z těch vejšek jsme klesali dolů a skončili v nočních podnicích, kabaretech, cirkusech. Z příběhů a osudů většinou bizarních a často i smutných skládáme jakousi mozaiku světa fantazie, tajemna i humoru. Snad je to věc, která bude nějaký čas žít a taky nás trochu živit.
LN Takže Obludárium uvidí i diváci v Praze? Je o ně zájem?
Ano. Praha naštěstí podpořila vznik inscenace už loni a teď čekáme, zda bude schválen návrh na spolupořadatelství, snad je to na dobré cestě. Za každou pomoc jsme pochopitelně vděčni.
LN Jiná vaše inscenace, Dobře placená procházka, navzdory původním obavám žije v Národním divadle docela dobře.
Původně byla Procházka asi odsouzena k pomalému, tichému zániku jako ta naše Kráska a zvíře, ale naštěstí se docela povedla a vedení divadla pomohlo, že ji nasazovali trochu víc, našli pár dalších termínů a nakonec jsme se dohodli, že se Dobře placená procházka bude hrát v blocích - teď na podzim, další v zimě, pak někdy v květnu, červnu a potom zase na konci léta. Jeden blok zrovna běží a díky tomu se stihlo i natáčení DVD.
LN Na něm se opět podílí i váš otec, spolurežisér Miloš Forman.
Přijeli jsme s tátou a pracovali zase společně. Byl to fofr - on se 24. srpna přiletěl do Antverp podívat na Obludárium, příští den jsme vyrazili z Belgie, nazítří ve dvě hodiny přijeli do Prahy a hned ve tři jsme v Národním už začali točit. Od rána do pěti a večer záznam představení. Poprvé vlastně vidím na monitorech detaily herců, jak hrají nádherně, a to mě baví, protože tohle je věc, kterou se od táty můžeme naučit. To byla velká hodnota mít možnost zblízka pozorovat, jak pracuje s herci. Ale při samotné tvorbě inscenace, tam jsme zase my někdy cítili, že máme trochu navrch, protože on nemá takové zkušenosti s divadlem. Tak jsme si navzájem mohli v lecčem pomoci, předat si, co umíme, inspirovat se. A je krásný pozorovat, jak zase z toho, co už jsme předtím udělali, vzniká cosi dalšího.
LN DVD je skvělé pro trvalé zachycení inscenace, ale určitě nenahradí živé představení.
Na DVD se pochopitelně neprojeví všechny změny scénografie, se kterou jsme si dost vyhráli, ale zase jsou zajímavé ty tváře herců a jemnosti jejich detailního výkonu. Divadlo musí fungovat jako celkový obraz. Pohledem z desáté řady ho stylizujete s vědomím, že za vámi sedí ještě spousta diváků a všichni musí ten obraz vidět. No, já doufám, že se Dobře placená procházka bude hrát tak dlouho, aby ji stihli vidět všichni zájemci a ještě si pak mohli koupit to DVD.
Divadlo bratří Formanů
Divadlo bratří Formanů je „živoucí společenství bez stálé scény a uceleného souboru, vyznávající kouzlo cest a putování“. Se svými loutkovo-cirkusovými představeními nejčastěji putuje po Evropě, využívá divadelní stany a speciální remorkér. Kromě posledního projektu Obludárium spolupracovali Petr a Matěj Formanové na Dobře placené procházce v Národním divadle, pořádají festival Vlnobití, nazkoušeli Barokní operu nebo s francouzským Cabaret Theatre Dromesko hru Nachové plachty.
***
A tak jsme pomalinku ustupovali z těch vysokých ambicí a z těch vejšek jsme klesali dolů a skončili v nočních podnicích, kabaretech, cirkusech.
O autorovi| Při natáčení DVD Dobře placená procházka se Matěj a Petr Formanové nechali poučit zkušeným režisérem Milošem Formanem. Foto Irena Vodáková
