Po Praze mu začali říkat Kouzelník, ale přezdívka, kterou si hubený chlapec z Nuslí vysloužil na turné po Americe, byla výstižnější. Poté co v osmnácti vyhrál na mistrovství světa titul ve dvouhře, mu za mořem jeho útočný styl vynesl přízvisko Mlátící Čech. Tabletennisový svět ležel Bohumilu Váňovi u nohou i po válce, ale brzy začala cesta dolů.
PRAHA Třicet medailí, z toho třináct zlatých. Tolik posbíral na světových šampionátech v singlu, deblech a družstvech. V historické tabulce mu patří druhá příčka za slavným Maďarem Barnou a podle všeho už nemohou být předstiženi. Přesto Váňa žil a dožíval nikoli s poctami, které si zasloužil. V době vlády komunistů jej pronásledoval nezájem a v temném pražském bytečku za Bílou labutí se dočkal smrti na dně zapomnění.
Rodák z Prahy (* 17. 1. 1920) začal nahlížet do tajů stolního tenisu v klubech a hospodách. Mecenáš talentovaných sportovců Vendelín Veselý jej ale nasměroval do herny Sparty na Václavském náměstí. Váňovým vzorem byl Stanislav Kolář, pozdější mistr světa ve dvouhře z Prahy v roce 1936.
„My jsme už v roce 1932 s Jindrou Lauterbachem a Antonínem Malečkem vyhráli na mistrovství světa družstva, což u nás zvýšilo zájem o stolní tenis,“ vzpomněl před desítkou let tehdy osmaosmdesátiletý Kolář na vůbec první světové zlato pro Československo. „Bóža trénoval s obrovskou vervou pět hodin denně, byť si třeba pinkal o zeď,“ líčil dnes již zesnulý Kolář.
Na mistrovství světa v Londýně 1938 explodovala sportovní nálož. Pětinásobného šampiona Barnu roznesl v semifinále v Royal Albert Hall neznámý „Vana“ za slabou hodinku 3:0 na sety. Existují dvě verze o tom, co osmnáctiletý Váňa dělal poté. Podle té oficiální jej našli na kolotoči, kde se vozil na dřevěných konících.
Druhá verze, kterou Váňa na sklonku života vylíčil svému domovníkovi Josefu Hrdličkovi, se příliš neliší.
„V obchodním domě jsem jezdil nahoru a dolů po pohyblivých schodech. To byla novinka.“
Ve finále v hale ve Wembley slavilo jeho útočné pojetí opět, tentokrát to odnesl obhájce titulu Bergmann z Rakouska.
Mladíček z Československa dokázal totéž co jeho vzor Kolář, ale v tak útlém věku, že jej dodnes nikdo nenapodobil. A dveře do světa měl otevřené. Což ovšem v roce 1938, kdy se nad Evropou vznášel přízrak války, nebylo žádné terno.
Váňa už stihl jen očarovat Ameriku a na posledním předválečném šampionátu v Káhiře zopakovat spolu s Věrou Votrubcovou titul ve smíšené čtyřhře z roku 1937, kdy mu bylo sedmnáct (!). Ale před válečným běsněním do Anglie, jako to udělali jeho velcí soupeři Barna a Bergmann, neodešel. Na prvním poválečném šampionátu v Paříži získal titul opět. Svět se mu klaněl, ale doma nic moc. „Chodilo na nás hodně diváků, ale jako amatéři jsme na ping-pongu vydělat nemohli,“ pravil Kolář.
Na Váňu před lety vzpomínal také Ludvík Vyhnanovský, nyní již rovněž nebožtík. „On byl pan šampion a v roce 1949 mě poprvé vzal jako sparingpartnera na měsíc na Moravu, moje reprezentační kariéra teprve začínala. V práci jsem si musel vzít dovolenou, vozili nás z místa na místo, hrálo se s místními a vydělávalo, třeba dvě stovky za večer. To se, pravda, nesmělo. Zájezdy s Váňou měly i další výhodu – vždycky jsme se dobře a levně oblékli. Byl bodový systém, ale prodávali nám oblečení i boty bez lístků,“ dodal Vyhnanovský.
V roce 1951 se hráči Československa stali naposledy mistry světa družstev a Váňa byl při tom, byť jeho hvězda začínala pohasínat. Zřejmě i proto, že byl donucen hledat si zaměstnání.
Protože ovládal pouze stolní tenis, rok pracoval při hloubení Letenského tunelu, který se budoval v letech 1949– 1952. Tam se dočkal dalších příkoří.
„Muselo to být velmi ponižující, dělníci si ho primitivně dobírali. Značil si křídou, kolik má naložených vozíků, oni mu to mazali a smáli se – hele, šampion!“ vyprávěl Vyhnanovský.
Poté Váňa pracoval také jako knihovník ve Vojenských stavbách, hlídač v Pragovce, topič v ČKD, u hasičů. Další ránu mu zasadilo vedení tělovýchovy v půli 50. let, konečně dostal očekávanou nabídku na místo trenéra mládeže. Musí ale absolvovat trenérskou školu.
Ve Váňovi, který byl melancholik a všechno velmi prožíval, se něco vzbouřilo. On, třináctinásobný mistr světa, kterého zbožňovali v Anglii, Francii, Americe, Švédsku, či dokonce v Indii, má kvůli tomu, aby předal zkušenosti mladým, začít chodit do školy?
Zahořkl, vytratil se.
Po dlouhé době se o něm objevila zpráva v roce 1986, kdy Praha hostila mistrovství Evropy.
„Jen Váňa bude chybět, hraje ve sklepě s domovníkem ping-pong,“ informoval večerník.
Oním domovníkem je již zmíněný Josef Hrdlička, nyní pětašedesátiletý důchodce, který správcoval v pražském Biskupcově dvoře už kolem roku 1977, kdy se tam Bohumil Váňa s manželkou přistěhovali.
„Tehdy nešel do Sportovní haly spolu s ostatními legendami proto, že byl zatrpklý, urážku se studiem nemohl komunistům zapomenout. Z jeho vyprávění vím, že ho už v roce 1948 přemlouvali ke vstupu do strany, ale on zatvrzele odmítal. A oni ho smetli. V tom roce 1986 tady byli z Krátkého filmu, chtěli s ním natočit medailon k šampionátu. Čekali čtyři hodiny, ale marně, nepřemluvil jsem ho. Ještě předtím dostal další ránu – to když jeho krásná paní, které pořád říkal, aby nekouřila, zemřela na rakovinu hrtanu,“ vzpomíná Hrdlička.
Právě domovník nedlouho po Váňově přistěhování upravil jednu suterénní místnost na hernu.
„Pan Váňa, který se jinak s nikým nebavil, mi vždycky zavolal a oznámil, že je ready. Tak jsme šli hrát, on vyučoval, protože já hrál tak na úrovni okresního přeboru. Ale když tam vstoupil někdo cizí, otočil se ke zdi a nehrál, dokud host místnost neopustil. Dívat se mohl jen Standa Kolář,“ popisuje Hrdlička.
V polovině roku 1986 se začala projevovat Váňova nemoc – Alzheimerova choroba. K Váňovi stále směli jen Hrdlička a jeho někdejší vzor Kolář.
Mnozí mu chtěli pomoci. „Ale nic si od nás nevzal, snad jen párkrát přijal buchty, které napekla moje paní. Neřekl bych, že žil v nedostatku, měl důchod, jen byl dost nepraktický,“ přibližuje Hrdlička. Smutné finále Podle domovníka Váňa už dlouho předtím rozprodal desítky pohárů z celého světa, mezi nimi i Zlatý klíč od New Yorku.
„Jednou zazvonila listonoška, abych šel do čtvrtého patra, že pan Váňa tam naříká u pootevřených dveří. Tři dny po převozu do nemocnice zemřel, pohřeb byl v Motole,“ říká Hrdlička. Se slavným šampionem se v listopadu 1989 přišly rozloučit dvě desítky lidí. „Měl jsem bednu plnou korespondence. Ještě dlouho po smrti mu chodila psaní a pozvánky na cesty a akce z celého světa. Tam si ho strašně vážili.“
***
dnes Bohumil Váňa za týden Ladislav Troják tragická smrt českých hokejistů
Se slavným šampionem se v listopadu 1989 v pražském Motole přišly rozloučit dvě desítky lidí. „Měl jsem bednu plnou korespondence. Ještě dlouho po smrti mu chodila psaní a pozvánky na cesty a akce z celého světa. Tam si ho strašně vážili.“
