Zatímco její prvotina Propadání z roku 1957 vyjít nemohla, nyní Viola Fischerová publikuje poměrně hojně. Mezitím ale byla dlouhá léta mlčení – vždyť faktickým debutem byla až sbírka Zádušní mše za Pavla Buksu z roku 1993.
V loňském rozhovoru pro LN básnířka tuto průrvu vysvětlila následovně: „To bylo poté, co jsem si přečetla texty Věry Linhartové, které mě v pravém smyslu toho slova uhranuly. Hrabal mi pak v 90. letech velmi přesně řekl, že sílu tohoto ochromujícího zážitku přebila teprve Pavlova smrt, po níž jsem psát začala.“ Tenkrát na nádraží I v nové sbírce Domek na vinici zůstává autorka u „smrtelného tématu“, který vévodil taktéž sbírce Předkonec (2007). V básni věnované Bohumilu Hrabalovi se zde píše: „Bogan tvrdil/ Smrtelný úlek je milosrdný/ Vyrazí mozku pojistky“. A už podle názvu se dá poznat, že se Viola Fischerová také znovu vrací k manželství s Pavlem Buksou, v literárním světě známém pod jménem Karel Michal – a k společně zakoupenému domku na ostrově Elba...
Viola Fischerová (1935) patří ke generaci takzvaných Šestatřicátníků a na konci 60. let odjela do švýcarského exilu právě s Karlem Michalem. Po jeho dobrovolném odchodu ze světa se pak stala manželkou dalšího významného českého prozaika druhé poloviny 20. století – Josefa Jedličky. Teprve po tom všem – i po návratu do Čech – začala tedy básnířka znovu psát. Domek na vinici je již její desátou sbírkou, vedle toho publikovala také dvě knihy pro děti.
První oddíl sbírky je věnován Pavlovi, a čteme v něm tedy opět směs vzpomínek, stesku, pozdní lítosti a představ, co by třeba bývalo mohlo být... Druhý je pak připsán Matce a uzavírá jej tato báseň: „Tenkrát na nádraží/ jsi mě však v pláči/ volala zpět// když jsem zas jednou/ utíkala navždy// po štědrém odpoledni/ před Štědrým večerem“. A na ní se dá dobře ukázat autorčino (vědomé?) riskování. Riskuje báseň, protože chce říci něco pro sebe podstatného – a tak riskuje i to, že zážitek, který je pro ni podstatný, bude tomu, kdo verše čte, připadat banální. Ne náhodou tak v Domku na vinici najdeme i báseň věnovanou recenzentovi Karlu Kolaříkovi: „Přežít/ rovnomocninu osudu a básně// hledat do konce/ stopu po sobě/ v sobě// nebát se/ že pravé svědectví/ nebylo možné// Věřit tomu/ kdo slyší/ co tušíš“.
Připsání třetího oddílu Dorotě pak pro změnu odkazuje ke sbírce Písečné dítě (2007), zachycující básnířčin nový vztah k mladší ženě. Azávěr svazku obstarává próza Cesta středního hříchu.
Bez lávky, bez anděla Co vše lze tedy v Domku na vinici najít? Zaskočenost z toho, že mládí netrvá věčně. Prázdno tam, kde mohly být děti – tedy to, co autorka nazvala v titulu své starší sbírky „matečnou samotou“. Dále vědoucí naivitu. Projevy „starosvětské“ empatie. Život v hradbách smrti a umírání – ale přece život... To jsou „refrény“ tvorby Violy Fischerové.
Jde o trvání si na svém, nebo o pouhopouhé opakování se? V případě Violy Fischerové to první. Romanopisec, který zažil s knihou velký prodejní úspěch, může snad propadnout opakování úspěšného modelu – ale básnířka nabízí i v Domku na vinici texty překypující emocemi. V knihkupectvích zahlcených svazky, v nichž osvědčení autoři opakují osvědčené recepty, člověku musí dříve či později dojít, že Literatura je, když... Když někdo pozoruhodný říká něco pozoruhodného.
A to na Violu Fischerovou pasuje: „Znát přítomnost/ to se člověku teprve zatočí hlava// nad minulými propastmi/ je i budoucnost dávná// Holé teď// bez lávky/ bez anděla/ od rána do večera“.
***
V knihkupectvích zahlcených svazky osvědčených autorů musí člověku dříve či později dojít, že Literatura je, když... Když někdo pozoruhodný říká něco pozoruhodného.
HODNOCENÍ LN ***** Viola Fischerová: Domek na vinici Fra, Praha 2009, 112 stran
