Jako loňští vítězové jsme sice zahajovali, ale obecenstvo tu bylo hlavně kvůli Greenhornům a čekalo Oranžový expres nebo Červenou řeku, a tak slova „Jednou budem dál“ zněla v Čechách poprvé za hlasitého reptání a zapadla, prozatím, zcela bez ohlasu. To byl prosinec. Zákaz činnosti V polovině ledna jsme měli dva koncerty, na evangelické bohoslovecké fakultě a ve Studentském akademickém klubu strojařů (SAKS) na Karláku. O krátký vstup v našem pořadu nás na teologické fakultě požádal přítomný písničkář Bohdan Mikolášek a my pak naopak jeho, pro další koncert v SAKS. Protože to bylo v předvečer výročí Palachovy smrti, zazpíval svoji krásnou píseň Ticho a my pak - do skutečného ticha - Jednou budem dál. Tentokrát se odezva dostavila překvapivě rychle. Co odezva - smršť, v níž byl vyslýchán děkan teologické fakulty, vyloučeni studenti, kteří nás pozvali, uzavřen SAKS a my s Bohdanem vyfásli zákaz činnosti. Jemu vlastně skončil až v emigraci, nám po půl roce.
Po vypršení trestu ale znělo Jednou budem dál pravidelně v závěru našich vystoupení a poté, co nás napadlo vložit sloku v brumendu, při níž si všichni „mohou něco přát“, svítila dojatá očka na scéně i v hledišti a píseň rostoucí rychlostí lidověla. Nadešly její velké chvíle na Portách, v Krumlově apod. Zpívali jsme ji všude, s posluchači, sami i s Žannou Bičevskou, v sálech i amfiteátrech a občas jsme museli vysvětlovat, proč zpíváme „tu baptistickou hymnu“.
Zakazovaný song pro Husáka Pak někdo z mocných pochopil, že existuje lepší obrana: v červnu 1983 se v pražském Paláci kultury chystala monstrózní šou, pro niž Velký Dramaturg vymyslel neuvěřitelný název, něco jako „Mezinárodní kongres za mír a odzbrojení, proti zbrojení, válce a atomové válce“ nebo tak nějak. Nám bylo z Pražského kulturního střediska - instituce, která zprostředkovávala koncerty -oznámeno, že na zahájení zazpíváme We Shall Overcome - Jednou budem dál. Marně jsme upozorňovali, že jde přece o baptistickou hymnu, že jsme kvůli ní měli malér (Jo? Ale zpíváte ji dál, ne?), že je nás moc a nepůjde to ozvučit atd.
Obratem byla frekvence na výrobu playbacku a dál se nikdo nebavil.
Nikdy předtím ani potom jsem to neudělal, ale tenkrát jsem se zachoval hanebně. V tichosti jsem sbalil saky paky a se Zdenkou a dětmi odjel na Slovensko do Velké Fatry. V pokoji pana hajného jsme pak vyděšeně a s výčitkami svědomí sledovali televizní přenos, ve kterém Duška předzpěvoval do té doby režimem zakazovaný song asi dva metry před panoptikální stafáží extra figur: Indra, Štrougal, Husák apod. Z pronásledované písně - vlastenky se od té chvíle pro nás stala prodejná děvka. Konec. Zařekli jsme se, že už nikdy. Nikdy za žádných okolností nechceme tenhle kuplet slyšet, natož hrát! Ona však věděla své: v listopadu 1989 jsme se zatajeným dechem sledovali první amatérské a pak i odtajněné profi videoklipy a z nich září stovek svíček proznívala naše stará, vyděděná známá. Nápěv zněl tajemně, jako posvátná píseň Vontů kdesi v Myši pasti - Národní. Náhoda? Přesto jsem téměř po roce, už ve svobodné zemi, na výročním koncertu ke třicítce SK v Lucerně odpověděl panu Fischerovi, že jeho dítko dnes zpívat nebudeme, snad někdy příště...
Poslední odstavec pak napsal opět 17. listopad, tentokrát 1990. Když nám z OF oznámili, že při vystoupení prezidenta Bushe na Václavském náměstí zazpíváme - už tušíte, že jo? - prskal jsem jako křeček. Homolová, Nohavica, Hutka si budou zpívat, co chtějí, a my zase masovku. Nakonec jsme ale ukázněně stáli pět metrů od kukaně s pány prezidenty a kytary opět hrály ono A - D - A. A pak náhle, přímo vedle nás a s námi anglicky zpíval jeden menší prezident basem a druhý, vyšší, barytonem stejnou hymnu baptistů, ateistů, černochů, bělochů, české opozice, samozvaných ochránců míru podle rudé kuchařky, dámských kroužků a co já vím, komu vlastně kdy kde ještě ta potvora vlezla do postele.
Comeback Dvacet let po pádu totality ta písnička, kterou jsme napřed zpívali tak dlouho, až ji u nás znal snad každý, pak zatratili, pak přijali na milost, ale už nehráli, zažila comeback. Na koncertu Už je to tady ke dvacátému výročí pádu železné opony, který uspořádala nadace Dagmar a Václava Havlových Vize 97, ji v sobotu 14. listopadu v Praze anglicky i česky zazpívala spolu s publikem legendární Joan Baez. Seděl jsem v publiku a byl dojat. Tu píseň s námi v minulosti zpívaly jistě desetitisíce našich posluchačů. Pak jsme ji my poslouchali od nich, pochodujících pražskými ulicemi s vlajkami a odhodlaným nadšením. Už to bylo něco výjimečného. A pak se stalo i to poslední myslitelné: světoznámá zpěvačka, která nejen zažila hvězdný vzestup tohoto anonymního nápěvu a textu, ale osobně se na budování jeho slávy podílela v jeho původní domovině - Americe, nyní přijela k nám a velmi dobrou češtinou připomněla text, který Spirituál kvintet před osmatřiceti lety pokřtil a šířil.
Bereme to jako krásný dárek k zahájení padesáté sezony Spirituál kvintetu - škoda, že autor českého textu pro kluky a holky - Ivo Fischer - se této pocty nedožil!
***
Zařekli jsme se, že už nikdy za žádných okolností nechceme tenhle kuplet slyšet, natož hrát! Ona však věděla své...
O autorovi| JIŘÍ TICHOTA, umělecký vedoucí Spirituál kvintetu
