Čtyři, nebo dokonce sedm tisíc z celkového počtu šestnácti tisíc českých lékařů chce dát do konce roku výpověď a pracovat v zahraničí. To je informace, kterou si ministr zdravotnictví přivezl ze sjezdu lékařské komory a mě – s trochou škodolibosti – napadá, že je to skvělá zpráva pro Lékaře bez hranic a další humanitární organizace, jimž chybí odborný lékařský personál v Súdánu nebo jinde v rovníkové Africe.
Samozřejmě, pokus o žert.
Jen co mě totiž opustí nadšení z toho, jak se český lékařský stav – veden Hippokratovou přísahou – chystá zachránit rozvojový svět, vzpomenu si na svůj vlastní příběh, který prožívám od dětství stále znovu. Myslím, že celkem výstižně charakterizuje vztah lékař – pacient, jak je zavedený v České republice.
Jeho ústředním bodem jsou dveře.
Obyčejné dveře do ordinace.
Kdykoli k nim přijdu a čekárna je náhodou prázdná, jsem postaven před mučivé dilema: Zaklepat, nebo ne?
Raději ještě jednou překontroluju údaje na vývěsce: název oddělení, ordinační hodiny, jméno lékaře. A sbírám odvahu. Na obecním, dokonce i finančním úřadě bych dávno vrazil do dveří a hlasitě se domáhal svých práv. Nešlo to po roce devadesát snadno ani rychle, ale už jsem navykl, že mohu být celkem rovnoprávným a sebevědomým občanem. Jenže u doktora je to pořád něco jiného a spásná cedulka: „Neklepejte, vyčkejte příchodu sestry“ je stále řidší, snad jako výraz přílišné uzavřenosti.
Takže: Klepat, nebo neklepat?
Pokud zaklepu, vím, co riskuji. Ve dveřích se objeví rozlícená zdravotní sestra a zpraží mě na tři doby. Začnu se omlouvat, koktat a červenat. Taková situace člověka zrovna neláká. Druhou možností je posadit se na lavici a trpělivě čekat. Aby po půlhodině vyšla sestra – například proto, že si chce půjčit od kolegyně v sousední ordinaci ponorný vařič – udiveně na mě pohlédla a optala se: Proč nezaklepete? Výsledek je stejný – člověk si připadá jako osel. A tak stojím přede dveřmi, vychován v bázlivé úctě před autoritou lékaře, a bolestně zvažuji dilema, které přečkalo pád komunismu, všechny polistopadové reformy zdravotnictví, hromadu lepších i horších ministrů a změn systému financování. A myslím, že v tom nejsem sám, alespoň část české populace ten pocit určitě dobře zná.
Doktora se přece neptáme přímo, ale říkáme: „kdybyste byl tak velice laskav“ nebo „pane doktore nerad ruším“ přinejmenším „nezlobte se, že obtěžuju“ – a vůbec se ptám, jestli umřu, nebo mám jen rýmu. A každá informace, které se mi v tu chvíli dostane, je v mých očích nečekaným a fantastickým bonusem, nikoli samozřejmostí.
Můj příběh končí většinou stejně. Usedám na prázdnou lavici vyleštěnou tisícem zadků těch, kteří si netroufli zaklepat přede mnou. Lepší už to se mnou nebude. Ale všem doktorům, kteří navzdory oprávněné nespokojenosti nehodlají odejít do zahraničí ani takovou hrozbou nevydírají společnost, a navíc jednají s pacienty jako s rovnoprávnými tvory, ze své lavice děkuji.
O autorovi| DAN HRUBÝ, vedoucí magazínu Pátek LN
