Polleschův kus nemá ani zápletku, ani charaktery postav, formálně je to hříčka, libůstka, jazykové etudy, klaunerie. Ovšem to by to nesměl být Pollesch, aby do téhle nezvyklé formy nezapasoval politicko-společenské téma. Do scénáře, nebo spíš vybraných dialogů z francouzského filmu Záletník ze 70. let minulého století vmontoval pasáže z „neokomunistického“ manifestu německého autora Dietmara Dathe. Tím vším ještě jak v kouzelném pytlíku zatřásl a to, co se jevilo jako zdánlivě nekompatibilní a možná i trochu šílené, zrodilo novou kvalitu. Zábavně se tu střetávají filozofické úvahy, konverzační komedie, francouzský šanson i opera. Pollesch si u toho také hodně vyhraje s divadelními konvencemi činoherními i operními.
Hlavní protagonistka Sophie Rois je oděná v černých biedermeierovských šatech, na hlavě klobouk s fedrpuem a diskutuje se sborem, který tu ovšem představuje její manžely i milence. Ženy mluví jako muži a jediný muž jako žena, chvílemi to působí, jako kdyby se všichni pomátli, ale především je to zábavné. Sbor, to jsou mladé ženy v jakýchsi divoce barevných variacích na rokokový kostým, ze kterých se v závěru doslova „vyloupnou“. Hraje se před oponou z růžových a bílých květin, která vrhá jiskřivé odlesky. Látka opony připomíná potahy pohodlných fotelů v měšťanských interiérech třicátých let a romantickou výbavu vůbec a tahle ironie vzhledem k textu funguje. Sbor běhá z jeviště do zákulisí a odtud „leze“ dveřmi do hlediště. Diskutuje se o kapitalismu, lásce, sexu a zkostnatělých představách, až má divák pocit, že sleduje jakési minimalistické absurdní divadlo. Je tu také řada výborných gagů: od nacvičování francouzské výslovnosti až markýrování operních árií. Sophie Rois „pěje“ koloratury, zatímco ji sbor nese nad hlavou jako na spartakiádě, aby ji vyhodil pokaždé, když dosáhne vysokého tónu.
Chór je také rozčilen problematikou croissantů, které „žerou všichni Francouzi“, a pečivo je pak divoce drceno podpatky stejně jako se na konci na kusy trhají bagety. Hudební dramaturgie je vtipná, útržky francouzských šansonů i „popíku“ zaznívají v pravou chvíli a závěrečné „revuální“ číslo s Bécaudovou Nathalie je přesně výsměšná tečka za vším blázněním. Polleschův kus je dobrým příkladem toho, jak lze za málo peněz dostat relativně dost muziky. A možná by tato sentence mohla být mottem celého festivalu, na kterém bylo přece jen vidět, že krize existuje a musely se utahovat opasky. Letošní ročník prostě nemohl nabídnout tak opulentní hody jako v minulosti, ale dokázal ze složité situace vyjít se ctí a svou dobrou úroveň si udržel.
To, co jsme viděli, bylo spíš zajímavé a podnětné než vynikající. Bylo by škoda, kdyby festival s takovou tradicí a úrovní musel do budoucna ještě víc zápasit o finance, protože to by nakonec nutně kvalitu programu ovlivnilo. Doufejme, že to spravovatelé veřejných prostředků a sponzoři vezmou na vědomí.
René Pollesch: Sbor se šeredně plete
Režie: René Pollesch Výprava: Bert Neumann Volksbühne Berlin - Prater, PDFNJ, Stavovské divadlo 8. 11.
Na jevišti se diskutuje o kapitalismu, lásce, sexu a zkostnatělých představách, až má divák pocit, že sleduje minimalistické absurdní divadlo
