* LN První báseň jste prý napsal v devíti letech kvůli tomu, aby si vás všimla jedna dívka. Píšete od té doby pravidelně každý den a převážně ze stejných důvodů?
Každý den ne, a kvůli té dívce už taky ne, stejně to tehdy nezabralo... Ona si šla dál svou cestou a já pokračoval s poezií. Píšu z mnoha rozličných důvodů.
* LN Vaše rodina je židovského původu z Ukrajiny, i když vy jste se už narodil v Argentině. Jak se tedy u vás doma mluvilo? Zpívali vám rodiče třeba rusky ukolébavky?
No, jestli mi je zpívali, tak už je to tak dávno, že si to nepamatuju... Doma se mluvilo rusky a jidiš a samozřejmě španělsky. Můj starší bratr se však narodil ještě na Ukrajině, a když mi bylo pět nebo šest let, četl mi rusky Puškina, což myslím hodně ovlivnilo můj sklon k poezii. Sice jsem nerozuměl slovům, ale jejich hudba a rytmus mě přenášely do jakési neznámé, překrásné krajiny. A já jsem každou chvíli bratra otravoval, aby mi zase četl. To byl můj první skutečný kontakt s ruštinou.
* LN Když jste začal psát v 80. letech básně v sefardštině, tak jste se tím chtěl vrátit ke svým židovským kořenům?
Ne, to nebyl ten důvod, ostatně moje rodina patřila k aškenázské větvi. V exilu jsem začal znovu číst španělské mystiky, svatou Terezu z Ávily, sv. Jana od Kříže a mnohé další, protože jsem u nich našel podobný cit pro nepřítomnou přítomnost. Pro ně to byl Bůh, pro mě vlast, nezvěstní přátelé či příbuzní... Tehdy jsem si napsal k jejich veršům pár poznámek a vznikla kniha Citáty a komentáře. Je to jakýsi dialog s kastilštinou 15. a 16. století, se sefardštinou, jak byla pojmenována starobylá kastilština, uchovaná v řeči Židů vyhnaných z Pyrenejského poloostrova na počátku 16. století. Nebylo to hledání židovských kořenů - má rodina neudržovala náboženské tradice -, ale jazyka. Sefardština má nádhernou větnou skladbu a překrásné zdrobněliny.
* LNV 50. letech jste byl členem komunistické strany a působil ve skupině El pan duro, tedy Tvrdý chléb, kde se mluvilo přímo o „ozbrojené poezii“ a o tom, že poezie je „stejně nezbytná jako chleba a puška“. Dá se říci, že poezie a politika byly ve vaší mysli vždy těsně spjaty?
Jsou to dvě různé věci. Politicky jsem se angažoval jakožto občan. Když se mě jisté věci, jisté události silně dotkly, chtěl jsem na ně reagovat. Pokud ne, tak nic. Podívejte se třeba na Paula Éluarda, francouzského básníka a komunistu. Když vypukla korejská válka, všichni jeho spolustraníci, třeba Aragon, o tom psali básně. On ne. Tak mu řekli: Hele, proč taky nenapíšeš báseň o Koreji? A on odpověděl, že píše básně, jen když vnější okolnosti souzní s jeho srdcem. Protože jinak se nepíše poezie, ale pamflety. Kromě toho vždycky opakuju, že jediným tématem poezie je pro mě poezie. A proto může být o všem.
* LN V básních často vyrábíte přesmyčky a neologismy, a navzdory rodinným tragédiím bývá ve vaší poezii i hodně humoru. Sbírka básní, kterou jste prezentoval jako překlady poezie amerického autora jménem Sydney West, je jen součástí humorné hry se čtenářem, nebo také nějak odkazuje na heteronymy Fernanda Pessoy?
Ne, na Pessou ne. Pessoa vytvářel skutečné heteronymy, kdežto já užívám obyčejné pseudonymy. Měl jsem dva typy pseudonymů. Do první skupiny patřili Japonec, Američan a Angličan. V 60. letech jsem procházel velmi těžkou krizí, způsobenou politickými i osobními událostmi. Psal jsem zcela intimní poezii a zkrátka jsem si řekl, že abych se z toho dostal, musím si najít někoho, kdo bude psát za mě. Nejdřív se objevil Angličan, který toho napsal hodně, ale při jedné domovní prohlídce mi policie ukradla téměř všechny jeho verše, za což jsem jim vlastně vděčný, protože jsem se dostal k dalšímu. A pak se zrodil Američan Sydney West, se kterým se mi přihodila spousta zábavných věcí...
* LN Například?
Pracoval jsem v jednom týdeníku a přišel za mnou typický chytrák - v každém časopise vždycky nějaký takový je, neustále něco čte, všechno zná, všechno ví, všude byl, prostě vzdělanec. Ten mi povídá: Hele, Juane, četl jsem ty básně Sydneyho Westa a nebudu tady vykládat o Sydneym Westovi, všichni víme, jaký to byl úžasný básník, ale srovnával jsem si ty tvoje překlady s originály a jsou opravdu perfektní... Podobných příhod jsem zažil víc. Naposledy když jsem teď dostal Cervantesovu cenu, tak mi při té příležitosti vydali cédéčko, kde čtu básně Sydneyho Westa. A potkal jsem přítele ze Zaragozy, který si šel nahrávku koupit do knihkupectví, a když chtěl zaplatit, knihkupec ho varoval: „Pozor, tohle nejsou básně od Gelmana, ale od nějakého Sydneyho Westa, Gelman je jenom čte. Už jsem kvůli tomu přišel nejmíň o pět zákazníků...“ A také je zábavné, že teď brzy mají ty básně vyjít anglicky. Sydney West je asi jeden z mála spisovatelů, který byl přeložen, ještě než něco napsal, to mi připadá úžasné...
* LN A druhý typ pseudonymů?
V exilu, kde jsem musel zůstat po puči v roce 1976, se v mé poezii objevily nové hlasy, které měly mé iniciály, José Galván a Julio Greco. Ale tohle vlastně nejsou pseudonymy ani heteronymy, nýbrž symboly - ta jména mají zastupovat řadu velkých básníků, tehdy nezvěstných nebo zavražděných během diktatury. Bylo to jako říct - oni stále existují.
* LN Jak se k diktatuře stavěli slavní argentinští spisovatelé? Jak to bylo třeba s Jorgem Luisem Borgesem?
Borges nikdy nebyl nijak politicky činný, byl politice velmi vzdálen, o spoustě věcí nevěděl. V květnu 1976, dva měsíce po puči, zorganizovala junta večeři pro slavné spisovatele, na kterou byl pozván Borges, ale třeba i Sabato a další. Diktatura chtěla totiž předstírat, jak je demokratická a kulturní, jaké má vztahy k intelektuálům. Tehdy oba naletěli. Ale když se pak zrodilo hnutí matek nezvěstných, požádali Borgese o podpis petice. A jakmile se Borges dozvěděl o únosech, nezvěstných a mučení, podepsal. Po nějaké době mu telefonoval člen junty, aby ověřil pravost podpisu. Borges na věc mezitím zapomněl a zeptal se: Jakou petici? Než však stačili jeho podpis prohlásit za podvrh, Borges si vzpomněl a svůj podpis potvrdil. V televizním dokumentu BBC na otázku, proč se za diktatury víc neangažoval, odpověděl: z politováníhodné ignorance, nevěděl jsem, co se děje. Uznal svou chybu a svou nevědomost.
* LN A vy jste se teď vrátil do Argentiny, nebo jste zůstal v exilu?
Nějakou dobu jsem tam žil poté, co jsem se směl roku 1988 vrátit, ale pak jsem se rozhodl zůstat v Mexiku.
* LN Takže teď považujete za svou vlast Mexiko?
Já za svou vlast vždycky považuju dětství. Dětství ve smyslu jazyka dětství. Vlast jazyka dětství.
Když mi bylo pět nebo šest let, četl mi bratr rusky Puškina. Sice jsem nerozuměl slovům, ale jejich hudba a rytmus mě přenášely do jakési neznámé, překrásné krajiny.
