Československá vojenská strategie v době komunismu počítala s masivním útokem na Západ.
Studie Petra Luňáka ukazuje, že tyto plány byly nejen sebevražedné, ale také nerealizovatelné.
Vroce 1948, kdy železná opona „od Štětína na Baltu po Terst na Jadranu“ definitivně oddělila sovětskou sféru vlivu od západní Evropy, publikoval francouzský filozof a politolog Raymond Aron knihu Velké schisma. Tehdejší mezinárodní situaci a její vyhlídky shrnul do lapidární věty: „Mír je nemožný, ale válka je prozatím nepravděpodobná.“ Toto konstatování, formulované ještě v době amerického jaderného monopolu, prokázalo svou životnost. Studená válka mezi východním a západním blokem navzdory několika vážným mezinárodním krizím nepřerostla do „horké války“ - všeobecně se má za to, že právě díky jistotě totálního vzájemného zničení.
Právě vydaná kniha historika Petra Luňáka Plánování nemyslitelného, která se zabývá československými válečnými plány z let 1950-1990, ukazuje, že jaderná válka zase tak „nepravděpodobná“ nebyla. Váleční plánovači východního bloku po celá desetiletí snili v operačních sálech generálních štábů své sny o rychlém rozdrcení „západních imperialistů“.
Od obrany k útoku
Luňákova kniha je jedním z výsledků mezinárodního vědeckého výzkumu Parallel History Project on Cooperative Security (www.php.isn.ethz.ch), který od roku 1999 vede americký historik českého původu Vojtěch Mastný. Cílem PHP je především v paralelní perspektivě zmapovat vývoj Varšavské smlouvy a NATO. České resp. československé zdroje jsou při zkoumání dějin Varšavské smlouvy velmi důležité již z toho důvodu, že v dnešním Rusku nejsou archivní dokumenty k tomuto tématu vůbec přístupné a ve většině bývalých členských zemí platí či platily větší restrikce než u nás. Podobně je tomu i s materiály vytvořenými metodou „orální historie“: jak ukázaly rozhovory s československými generály, které pro PHP připravil Karel Sieber a které ve zkrácené verzi doplňují Luňákovu knihu, důstojníci někdejší Československé lidové armády (ČSLA) mají v průměru menší zábrany otevřeně hovořit o své činnosti než důstojníci z ostatních zemí.
Po únoru 1948 došlo k totálnímu podřízení Československa Sovětskému svazu, jehož hlavním znakem byla militarizace celé společnosti. Sama armáda byla zbavena neloajálních nebo jen potenciálně nespolehlivých důstojníků a proměňována podle sovětského vzoru. Paradoxem tohoto prvního, přinejmenším rétoricky nesmírně agresivního období, byla absence skutečně útočných plánů. „Sovětské vojenské uvažování za Stalina zůstalo zcela v zajetí představy, že budoucí konflikt bude víceméně opakováním druhé světové války, třebaže s ničivějšími důsledky. Jaderné zbraně se měly údajně na charakteru tohoto konfliktu projevit jen okrajově,“ píše Petr Luňák. Operační plány ČSLA z roku 1951 tak počítaly s tím, že po odražení západního útoku bude boj přenesen na území protivníka, kde bude pouze obsazeno určité předpolí.
K proměně sovětské, a tudíž i československé strategie došlo až za Chruščova, který si byl na rozdíl od Stalina dobře vědom významu jaderných zbraní a často je využíval k politickému vydírání. Od druhé poloviny 50. až do konce 80. let přetrvávala v hlavách sovětských plánovačů „nemyslitelného“ představa, že jadernou válku je možno vyhrát ofenzivní strategií. Autor cituje výroky sovětského maršála Žukova z roku 1957, podle nichž by za předpokladu překvapivého útoku - nejlépe v noci nebo o svátku -dosáhla sovětská armáda za 48 hodin Lamanšského průlivu.
Nejstarším objeveným ofenzivním plánem je československý válečný plán z roku 1964. Podle něj měla ČSLA podniknout masivní útok jihozápadním směrem a s podporou zhruba 130 jaderných úderů zničit síly protivníka dislokované v jižním Německu. Během týdne měly československé tanky překročit Rýn a devátý den konfliktu se dostat k Lyonu. Aby něco takového bylo představitelné, začala se od roku 1965 budovat v Čechách tři skladiště pro sovětskou jadernou munici, která měla být během prvních minut ofenzivy přesunuta k útočícím jednotkám (jedno z nich se nalézalo ve vojenském prostoru Jince u vesnice Míšov, která má být poctěna také umístěním amerického radaru).
Svým způsobem je vojenský plán z roku 1964 dokladem toho, že komunismus je duševní porucha. Svědčí o tom zejména komentáře, o něž požádal Karel Sieber československé generály. Všichni včetně těch, kteří byli v roce 1964 ve funkcích, se shodují v tom, že plán byl naprosto nereálný. Např. bývalý zástupce náčelníka zpravodajské správy Jaroslav Vinkler říká: „Podle mého názoru by to byl úspěch, kdyby tam ty divize dostali vůbec bez jakéhokoli boje.“ Plán nejenže počítal s nerealistickými přesuny o 80 a více kilometrů denně, ale vůbec nezohledňoval, že také NATO zřejmě zasadí nějaké jaderné údery. Pět až deset dobře umístěných jaderných explozí by přitom Československo vymazalo z mapy.
To, že vysocí armádní důstojníci bez odporu uváděli do života plány, které nejenže počítaly s vyhlazením jejich národa, ale navíc byly naprosto nereálné, je vysvětlitelné pouze jako projev ztráty soudnosti v důsledku komunistické ideologie. Se stejnou iracionální vírou, s jakou byli komunisté přesvědčeni o nevyhnutelném vítězství socialismu nad kapitalismem, přijímali i všechny pravdy a povely z Kremlu, sídla svého božstva. Rozhovory ukazují, že někteří z nich měli zřejmě určité pochybnosti, ale nechávali si je pro sebe. Že hromadná sebevražda během jaderné války není úplně skvělý nápad, zjistili teprve tehdy, když začali od víry odpadat. První pokusy o samostatnou vojenskou doktrínu se proto objevují v roce 1968 a celkem logicky odmítají představu, že by bylo možné v jaderné válce zvítězit. Podle těchto představ měl být protivník zastaven a problém řešen politickými prostředky.
Normalizace podobné úvahy ukončila a ČSLA se opět stala poslušným vykonavatelem plánů sovětského generálního štábu. Ty zůstávaly v jádru útočné. „Opožděně a se zřejmými pochybnostmi snažil se Východ až ve druhé polovině 70. let (stejně jako Západ od počátku 60. let) nalézt určitou alternativu k plánům založeným na nevyhnutelnosti jaderného konfliktu,“ píše Petr Luňák. Na vojenských cvičeních se však stále nacvičoval především útok, novou hračkou v rukou generálů sovětského bloku se v 80. letech staly tzv. operačně manévrující skupiny - jednotky se záškodnickým posláním vysazované za linie bojů. Důraz na obrannou fázi boje výrazněji rozpracovávanou od poloviny 70. let se definitivně prosadil až v roce 1986.
Luňákova kniha, která shrnuje a obohacuje jeho dříve publikované studie, je důležitým příspěvkem nejen k vojenským dějinám Československa. Kromě absence mapek lze práci vytýkat především to, že se drží příliš při zemi. Bizarní myšlení, jehož doklady autor přináší, si žádá hlubší interpretaci, při níž by měly být využity i nástroje dalších věd.
NAUČNÁ LITERATURA
KNIHA TÝDNE
Plánování nemyslitelného Petr Luňák (ed.)
Vydalo nakladatelství Dokořán, Praha 2007. 439 stran.
O autorovi| PETR ZÍDEK, Autor (* 1971) je redaktorem přílohy Orientace
