Přestože výbuch poničil místnosti československého vysílání Svobodné Evropy a vážně zranil tři jeho redaktory, nakonec se ukázalo, že s ním nemá Praha nic společného. Strůjci atentátu se ovšem mohli beztrestně pohybovat po celé tehdejší východní Evropě.
Spekelným hlukem, jak popisovali sousedé, detonovala v sobotu večer v 21.47 na východní straně mnichovské stanice vysílače Rádio Svobodná Evropa v Oettingenstrasse 67 výbušná nálož. Při útoku, který budově a četným místnostem způsobil těžké škody, bylo celkem osm osob zraněno. Čtyřicetiletá redaktorka, která vykonávala svoji službu v centru exploze, byla hodiny v ohrožení života. Záchranářským týmům, které se ihned po oznámení dostavily na místo činu, se naskytl strašný obraz: do budovy se museli probojovávat přes hromady sutin, zřícené kusy oken a zcela zničené místnosti.
Takto popsal nebývale vážný teroristický útok v pondělí 23. února 1981 německý deník Süddeutsche Zeitung. Okamžik exploze v sobotu 21. února 1981 zaznamenaly dokonce i německé seismografy.
S možností bombového útoku proti americké vysílačce do té doby nikdo nepočítal, takže položit bombu u její zdi nebylo nijak složité. U areálu rozhlasových stanic chyběla vnější zeď, prostor byl jen velmi slabě osvětlen a ostrahu zajišťovalo pouze několik členů soukromé bezpečnostní služby. Atentátník nikoho nevaroval. Patnáct kilogramů plastické trhaviny uložil na místě, kde se nacházely kanceláře československé redakce RFE. V osudný okamžik zde připravovali večerní zprávy sekretářka Marie Puldová, hlasatel Jozef Antalič (posluchačům znám jako „Alan Antalis“) a redaktor, dramatik a překladatel Rudolf Skukálek. Všechny tři výbuch zranil, nejvážněji tehdy čtyřicetiletou Marii Puldovou, která v dalších letech prodělala dvacet plastických operací obličeje. I Rudolfu Skukálkovi výbuch způsobil trvalé zdravotní následky. Na budově vznikly škody v hodnotě dvou milionů dolarů. Ve vnější zdi se objevily dvoumetrové trhliny. V okruhu dvě stě metrů daleko byly vyraženy všechny okenní tabulky. Díky obětavosti ostatních zaměstnanců však téměř nedošlo k výpadku ve vysílání.
Bavorský zemský kriminální úřad vypsal na nalezení pachatele odměnu 30 tisíc marek a vytvořil třicetičlenný speciální vyšetřovací tým. Přesto se pachatele více než deset let nepodařilo dopadnout. V zasaženém bloku B se kromě kanceláří československé redakce nacházely ještě prostory ruské redakce Rádia Svoboda, telefonní ústředna a technické místnosti. Komentáře médií naznačovaly, že pachatele zákeřného atentátu je třeba hledat za hranicemi.
StB výbuch překvapil Rádio Svobodná Evropa od zahájení pravidelného vysílání 1. května 1951 bylo v centru pozornosti státních bezpečností východního bloku.
Totalitním režimům vadil průlom do jejich informačního monopolu. Zaměstnanci RFE se stali terčem útoků, pokusů o únos a vydírání a anonymních dopisů. Pumový atentát z 21. února 1981 ale neměl v celé historii stanice obdobu.
Jak dokazují dochované archivní materiály, pro československou Státní bezpečnost byl výbuch naprostým překvapením. Odbor „ideodiverze a emigrace“ rozvědky (31. odbor I. správy SNB) zpočátku sbíral o události informace jen z německého tisku. Tento odbor rozvědky měl na starosti objekt „Alfa“, jak znělo krycí jméno Rádia Svobodná Evropa v Mnichově. Z východoněmecké STASI přišla 12. května 1981 zpráva jejich agenta na Bavorském zemském kriminalistickém úřadě, že se tam šetří skupina československých emigrantů pro podezření ze spáchání atentátu. Tato stopa byla ale falešná.
Skutečného pachatele československá Státní bezpečnost znala od 24. dubna 1981. Tehdy se v budově kontrarozvědky StB v Thákurově ulici na Praze 6 uskutečnila zajímavá schůzka. Zástupci 6. odboru II. správy SNB (kontrarozvědka pro boj s vnějším nepřítelem) se sešli s podplukovníkem Vargou, náčelníkem 8. oddělení II. hlavní správy ÁVH, tedy maďarské Státní bezpečnosti. Varga přijel získat podporu pro řešení problému s teroristickou organizací „Ruka arabské revoluce“, známou dnes jako Carlosova teroristická skupina. Báli se ho i komunisté Organizátor skupiny Illich Ramíréz Sánches, známý jako „Carlos“, se narodil 12. října 1949 ve venezuelském Caracasu. Studoval v Londýně a na univerzitě Patrice Lumumby v Moskvě, odkud jej ale roku 1970 vyloučili ze studia pro „ideologickou úchylku“. Pak se stal členem Lidové fronty pro osvobození Palestiny a absolvoval v Bejrútu bojový výcvik. Od roku 1973 začal s bezohlednými teroristickými útoky proti civilním cílům v Londýně a Paříži. V červnu 1975 například zákeřně zastřelil dva neozbrojené francouzské policisty, kteří jej přišli zatknout. Roku 1978 spolu se členy baskické teroristické skupiny ETA/PM (Politico Militar), švýcarské Prima Linea, italských Brigate Rosse, palestinské Organizace pro osvobození Palestiny a členů bývalých německých revolučních buněk založil vlastní ultralevicovou „marxistickou“ teroristickou skupinu „Organizace ozbrojeného arabského boje -Ruka arabské revoluce“. Skupina nalézala od konce sedmdesátých do poloviny osmdesátých let úkryt, pomoc a podporu na území Maďarska, Rumunska, NDR, Bulharska i Československa. Výčet „Carlosových“ teroristických útoků by byl velmi dlouhý. Stal se z něj zcela bezohledný vrah, který má na svědomí asi osmdesát životů. Rozdělený svět mu umožňoval dlouho unikat spravedlnosti.
Přístup východoevropských režimů ke „Carlosovi“ nebyl totožný. Pro Rumuny „Carlosovi“ lidé aktivně pracovali. Státní bezpečnosti NDR a Maďarska mu poskytovaly úkryt a pomoc, zatímco bulharská a československá bezpečnost jej tolerovaly, umožňovaly mu průjezd a pozorně ho sledovaly. „Carlos“ při svých cestách do NDR projížděl i Československem. Roku 1979 se v Praze setkal s Abú Daúdem, který je znám jako organizátor teroristického útoku komanda „Černé září“ na izraelské sportovce během olympiády roku 1972 v Mnichově. O rok později přijel „Carlos“ pod jménem Michel Khouri do Československa znovu s německou teroristkou a svou partnerkou Magdalenou Koppovou, když převážel z NDR do Maďarska zbraně. Poslední „Carlosův“ pobyt v Československu je doložen v červnu 1986. Sovětský svaz stál ve vztahu ke „Carlosovi“ opatrně stranou.
Co vedlo komunisty k tak vstřícnému přístupu k ultralevicovým extremistům? Existovala bezpochyby spřízněnost cílů a zájmů. „Carlos“ poškozoval nepřátelské západní státy. Ačkoliv komunisté údajně neuznávali a odmítali individuální teror, tiše jej tolerovali v rámci tzv. národně osvobozeneckého boje. Z „Carlose“ ale měli taky strach. Šlo o člověka nevyzpytatelného a nebezpečného a jeho hněv se mohl zítra obrátit i proti včerejším přátelům. Jeho krvavé akce navíc představovaly hrozbu mezinárodního skandálu. Varga sdělil v dubnu 1981 československým „přátelům“, že skupina „Ruka arabské revoluce“ sice nyní pobývá v Maďarsku, ale od roku 1979 aktivně spolupracuje s rumunskou Securitate. Z Rumunska přicházejí zbraně, výbušniny, falešné cestovní pasy a peníze. V Rumunsku probíhá i speciální výcvik. „Carlos“ se podle Vargy zavázal Rumunům za vysokou odměnu zaútočit na rumunské exulanty, kteří na Západě nepříjemně kritizují Ceausescův autoritativní režim. „Ruka arabské revoluce“ zahájila po delších přípravách ofenzivu v únoru 1981. 3. února byla do pařížského bytu rumunského exilového politika Nicolae Penesca doručena balíková bomba, odeslaná ze Španělska. Pětaosmdesátiletý Penescu utrpěl při výbuchu balíčku tak vážná zranění, že na jejich následky za několik měsíců v nemocnici zemřel.
Totožnou zásilku, obsahující údajně paměti Nikity S. Chruščova, dostal současně v Paříži žijící spisovatel Paul Goma. Vyvázl sice nezraněn, ale hůře dopadl francouzský policista zneškodňující nálož. Následující den obdržel podobný balíček rumunský exulant Serban Örescu v Kolíně nad Rýnem. Po otevření jej exploze lehce zranila. Örescu i Goma volně spolupracovali s rumunskou redakcí RFE v Mnichově.
Kampaň proti rumunskému exilu vyvrcholila pumovým útokem na rumunskou redakci RFE v Mnichově. Původně byl výbuch plánován na 14. února, ale nakonec jej „Carlos“ z technických důvodů o týden odložil. Skupina dlouho studovala prostředí i budovu, přesto se nakonec zřejmě spletla a bombu umístila u té části objektu, kde byla redakce československá (podle jiné interpretace chtěl „Carlos“ ochromit vysílání vyřazením technické sekce). Výbušninu uložil nejaktivnější z „Carlosových“ německých spolupracovníků Johannes Weinrich, užívající pseudonym „Steve“. Akce se v Mnichově dále zúčastnili Švýcar Bruno Breguet „Luca“ z Prima Linea, Bask z ETA Jose Maria Larretxea „Schep“ a neidentifikovaná „sekretářka“ rovněž z ETA.
Teroristická vlna útoků neměla ideologické pozadí. Pro „Carlose“ to byl pouze obchod. Maďarská StB považovala jen za otázku času, kdy západoněmecké úřady najdou stopu ke skutečným pachatelům. To by znamenalo velké problémy pro země východního bloku. Musely by se bránit obvinění, že pomáhají a ukrývají vrahy a využívají je proti Západu. „Carlos“ navíc v Budapešti provokoval na veřejnosti a hrozil skandál. Maďaři hodlali přimět „Carlose“ a jeho lidi k odjezdu z Evropy. V Praze hledal Varga jen podporu. Na následující schůzce se zástupci STASI v Berlíně žádal i o zprostředkování u Kubánců, kteří měli najít cestu, jak poslat teroristy nenápadně do Latinské Ameriky.
Hlavní cíl: Francie Vargův plán nevyšel. Ve Francii již rok nato náhodně zatkli posléze i odsoudili Magdalenu Koppovou a Bruna Bregueta. Francouzský soud odsoudil Koppovou na čtyři a Bregueta na pět let vězení. „Carlos“ vyhrožoval odvetou a svůj slib splnil. Nejprve zaútočil na vlak Paříž-Toulon, kde zahynulo pět lidí. V den soudu vybuchlo v Paříži auto s výbušninou, výsledkem byl jeden mrtvý a šest těžce zraněných. V prosinci 1983 kufříková bomba na nádraží v Marseille zabila dva lidi a 45 zranila. Týž měsíc vybuchla nálož ve vlaku TGV, tři mrtví a čtyři ranění. V lednu 1984 následoval výbuch ve francouzském kulturním centru v libanonském Tripolisu, kde zemřel jeden člověk. A 25. srpna 1983 podnikl Johannes Weinrich pumový útok proti francouzskému kulturnímu středisku Maison de France v Berlíně, jeden mrtvý a 23 zraněných. Koppová a Breguet byli roku 1985 z vězení propuštěni. Breguet odjel do Švýcarska a stáhl se do ústraní. Koppová přes SRN odjela do Venezuely ke „Carlosově“ rodině.
Smyčka se ale stahovala. Od roku 1986 pobývali „Carlos“, Koppová a Weinrich v Sýrii, odkud museli uniknout v roce 1993 do súdánského Chartúmu. Tam „Carlose“ 14. srpna 1994 zatkli francouzští policisté a odvezli se souhlasem súdánských úřadů do Paříže. Roku 1997 dostal u francouzského soudu doživotí za vraždu dvou francouzských policistů z roku 1975.
Johannes Weinrich „Steve“ byl zatčen roku 1994 v Jemenu a do Německa předán následujícího roku. Roku 2000 jej německý soud poslal do vězení na doživotí za pumový útok proti francouzskému kulturnímu středisku v Berlíně z roku 1983. V roce 2003 se Weinrich dostal před soud v Berlíně za své další skutky, mmj. i za pumový útok v Mnichově. Soud jej ale v srpnu 2004 z těchto dalších obvinění osvobodil pro nedostatek důkazů. Ve vězní pochopitelně dále zůstává. Magdalena Koppová žije v Německu, José Maria Larretxea zemřel 29. února 1996 na Kubě.
Minaříkovy plány V minulosti byla přetřásána otázka, zda nemohly s atentátem souviset plány na pumový útok v RFE agenta StB Pavla Minaříka z let 1972-1975. Jeho návrhy byly ale zcela jiné. Minařík měl v úmyslu dočasně paralyzovat vysílání vyhozením vysílacího zařízení Master Control Room do povětří. Šlo o útok zevnitř budovy a čistě proti technickému zařízení. Minařík doplňoval své návrhy rozvědce požadavkem na varování osob v budově před výbuchem, a snažil se tak minimalizovat ztráty na životech.
Kdo byl skutečným pachatelem atentátu v Mnichově 21. února 1981, se veřejnost dozvěděla až po otevření archivů STASI v Německu a StB v České republice. Československá StB, stejně jako ostatní státní bezpečnosti východního bloku, neudělala nic pro jeho potrestání.
Útok proti RFE/RL přinesl jeden jistě neplánovaný důsledek. Dodal argumenty těm politikům v USA, kteří požadovali navýšení rozpočtu RFE/RL. Ostatně vysílání podpořil i prezident Ronald Reagan. Úřadu se ujal měsíc před atentátem.
Přístup východoevropských režimů ke „Carlosovi“ nebyl totožný. Pro Rumuny „Carlosovi“ lidé aktivně pracovali. Státní bezpečnosti NDR a Maďarska mu poskytovaly úkryt a pomoc, zatímco bulharská a československá bezpečnost jej jen tolerovaly a umožňovaly mu průjezd.
O autorovi| PROKOP TOMEK historik
