Na slovenském i českém venkově právě zabijačky vrcholí. Vzpomněl jsem si na to minulý týden cestou na bitúnok.
I když nejsem vegetariánem Pokud jde o zabijačky, v životě jsem se účastnil pouze jedné, a i když jsem byl tehdy teprve dítě, dodnes si na ni živě pamatuji. Nejprve všeobecné vzrušení na dědově venkovském dvoře, potom zastřelení prasete, které však z nějakého důvodu odmítalo přijmout tragickou realitu a pokojně umřít, vzápětí krev, řezaní, sekání a potom už jitrnice, klobásy a podnapilí chlapi. Přestože jsem se nestal vegetariánem, už nikdy jsem se zabijačky zúčastnit nechtěl.
Bitúnok jsou česky jatka. Tam se samozřejmě nekonají zabijačky, ale porážky; smutnooké krávy končí své krátké životy prozaičtěji.
Ale ten bitúnok, na nějž jsem šel já, se nachází na kraji legendárního bratislavského tržiště na Miletičově ulici. Protože je sezóna zabijaček, všechny hospody je propagovaly velkými transparenty. Tedy aby bylo jasno: nikoli samotné zabijačky, ale jen voňavá jídla, jež jsou jejich výsledkem. I když mám jitrnice a klobásy rád, nedal jsem se zlákat a rázným krokem směřoval k bitúnku, kam jsem - byť jen jako pasivní divák - šel vzdát poctu kravám.
Protože o ni šlo v aktuální premiéře bratislavského tanečního divadla elledanse.
Jatka pro tanečníky Divadlo založila před třemi lety choreografka Šárka Ondrišová, když už měla dost tvoření pro opery, divadla a muzikály. Její manžel, stavební podnikatel, dal divadlu k dispozici právě bývalá jatka.
STŘEDOEVROPSKÉ OKNO
Tato budova stála na tržišti několik let nevyužitá, takže i patřičně zdevastovaná. Šárka s kolegy provedla nutné úpravy a jatka postupně měnili na taneční školu a divadlo. Zprvu si toho pochopitelně všímali hlavně tanečníci. Dokud elledanse neuvedlo v prosinci 2007 svou první premiéru Canto hodno.
O pár měsíců později získala nejprestižnější divadelní ocenění na Slovensku, jež má prozaický název Doska, přesněji Dosky; má to připomenout Shakespearova prkna (slovensky „dosky“), která znamenají svět. Canto hodno získalo hned tři: nejlepší inscenace, nejlepší režie a nejlepší scénická hudba sezony 2007/2008. Vítěze vybírají od roku 2002 slovenští divadelní kritici (laureát dostane skutečnou „dosku“, navrženou dnes už zesnulým slovenským scénografem Alešem Votavou). A v tomto případě cena opravdu „znamenala svět“, alespoň ten slovenský. Od té doby se o elledance začalo mluvit.
I otrlí kritici psali s obdivem o kráse, o bravurních tanečních výkonech, o zvláštním propojení tance, živé hudby a činoherního herectví. Divadlo elledance se i mezi lidmi, kteří jinak tanec příliš nesledují, dostalo do kategorie „musíte vidět“.
Katarze v podobě porážky Nejnovější premiérou chtělo - slovy Šárky Ondrišové - „ještě jednou vzdát úctu krvavé historii této budovy“. Proto Pocta kravám. Taneční inscenaci tvoří mozaika obrazů, jejichž společným jmenovatelem jsou - pochopitelně - krávy.
Šest šikovných tanečnic a tři tanečníci rozehrávají scény, v nichž se z naivních telátek stávají unavené krávy, z nich pak následně poslušná stáda, mlékem obtěžkané dojnice a nakonec i mystické symboly a nábožensky uctívaná zvířata.
Mezi kravami prožívají svá vlastní milostná dramata a prosté radosti dojičky a traktoristé. Až se to nakonec všechno smotá, a když dochází ke katarzi (jíž nemůže být na jatkách nic jiného než rituální porážka), není celkem jasné, jestli to ještě umírá kráva, nebo už odmítnutá milenka.
V každém případě je to velmi příjemné taneční divadlo, v němž je nač se dívat, co obdivovat, a nakonec se možná i trochu zamyslet. Je sympatické, že členové divadla elledance berou minulost své budovy -a hovězí dramata, jež se v ní odehrávala -takto vážně. Vzdali obojímu poctu, jakou si zaslouží. Zatímco hospody v okolí budou stále nabízet zabijačky, z bitúnku se definitivně stalo divadlo.
O autorovi| Juraj Kušnierik novinář Autor (* 1964) je hudební kritik, zástupce šéfredaktora slovenského časopisu Týždeň
