Posoudit, zda jsou výhrůžky míněny vážně, či nikoli, a zda se jimi bude policie zabývat, musí v Česku vyšetřovatel. Problém ale tkví v tom, že v počáteční fázi je těžké závažnost hrozby rozpoznat.
Starostka obce Litvínovice na Českobudějovicku Alena Nováková se při vzpomínkách na začátky své politické kariéry směje. A to i přesto, že tyto vzpomínky příliš úsměvné nejsou. „Nejhorší to bylo po roce 1998, kdy jsem poprvé nastoupila do funkce. To mi volali anonymové, že mě zabijí, že si na mě počkají...výhrůžky se týkaly i dětí,“ říká Nováková.
Nějaký ženský hlas jí do telefonu třeba oznámil, že se na druhém konci aparátu skrývá silně věřící člověk, který se modlí za to, aby se jejím dětem něco stalo. „Zpočátku mě to hodně zasáhlo, skutečně jsem se bála,“ tvrdí Nováková.
Vedle výhrůžek zabitím se jí občas objevil na autě vyškrábaný znak ženských genitálií, v poště anonymní dopisy plné vulgarismů. „Dnes už těch skutečných výhrůžek tolik není. Vajíčka na plotu ale máme pravidelně,“ říká klidným hlasem Nováková.
Vesnická válka? Podle starostky nijak výjimečný obrázek české vesnice. „Převzala jsem úřad, který vedla určitá skupina lidí, a těm se to prostě nelíbilo a nelíbí dodnes,“ říká. Na výhrůžky a vulgární ataky už si ale údajně zvykla natolik, že se jimi prakticky nezabývá a spí klidně. „Jinak bych tuhle práci nemohla dělat. A kdybych z úřadu odešla, jen bych dala za pravdu lidem, kteří mi vyhrožují.“
Alena Nováková a mnozí další lokální politici ovšem rozhodně nedostanou takový prostor v médiích jako zákonodárci, kteří se stali „obětí mafiánských praktik“ během letošní volby prezidenta. Stačí si vzpomenout na vystoupení nezávislé senátorky Liany Janáčkové: „Když jsem přijela do Prahy, tak jsem na peronu v metru uvažovala: Neměla bych chodit tak blízko k těm kolejím. Dívala jsem se za sebe, jestli mě někdo sleduje,“ pronesla před poslanci, senátory i miliony televizních diváků Janáčková a obrátila se k předsedům politických stran: „Kdyby se se mnou něco stalo, pane Bursíku, Paroubku, Čunku, Filipe i Topolánku, kdo by se postaral o mé děti?“
Janáčková, volitelka Václava Klause, reagovala na výhružný dopis, který spolu s dalšími šesti zákonodárci dostala do Senátu. Každá obálka obsahovala kulky z nezjištěné zbraně, v případě senátora KDU-ČSL Josefa Kalbáče se jednalo o střelný prach.
Tento případ byl kvůli své viditelnosti hodně diskutován, část obyvatel Česka byla určitě překvapena, že i prezidentskou volbu mohou provázet praktiky známé spíše z mafiánských filmů. Další tisíce a možná desetitisíce Čechů však měly při projevu Janáčkové zcela jiné pocity. Výhrůžky zabitím, zmrzačením nebo násilím na dětech jsou totiž pro ně běžnou součástí života. Slova poslanců a senátorů o enormním psychickém tlaku vyvolaném výhrůžkami proto mnozí považují spíš za výsměch.
A nejde pouze o politiky na lokální úrovni. Výhrůžkám čelí i soudci, sociální pracovnice, úředníci a příslušníci mnoha dalších profesí. Pokud postižený svůj případ nahlásí na policii, záleží na vyšetřovateli, jestli posoudí vyhrožování jako skutečnou hrozbu, nebo jen jako výhrůžku pronesenou v afektu bez úmyslu někomu skutečně ublížit. Jak přitom říkají psychologové, právě míru hrozby není vůbec snadné rozpoznat. Kriminálníci tolik nevyhrožují Čtyřiasedmdesátiletý jihočeský soudce Jiří Bernát je proslulý tím, že byl vůbec posledním českým soudcem, který udělil dnes už zrušený trest smrti. Za svou pětačtyřicetiletou kariéru dostal otec tří dětí stovky výhrůžek, včetně těch nejbrutálnějších, adresovaných nejen jemu osobně, ale také členům jeho rodiny.
„Mám jich schovanou fůru,“ říká Bernát. Výhrůžky zabitím či zmrzačením údajně vždycky bral jako nutnou součást své práce, s níž se musí nějak vyrovnat. „Vyhrožovali také mému synovi, ale přese mne.“ Stejně jako jiní neustálými výhrůžkami postižení lidé tvrdí, že při podobném zaměstnání nezbývá než si na hrozbu zvyknout, nepustit si ji k tělu. „Jinak byste vůbec nemohl soudit, dělat starostu, úředníka, prostě práci, kde se s výhrůžkami obvykle setkáváte,“ říká Bernát.
Bývalý předseda trestního senátu s pověstí přísného, nekompromisního soudce za svou soudcovskou kariéru poslal za mříže desítky vrahů, násilníků, vyděračů, pachatelů závažné hospodářské kriminality, bývalé policisty či politiky. Nejvíce výhrůžek mu ale údajně chodilo právě v souvislosti s případy, které měly či mohly mít politické pozadí nebo se v nich jednalo o velké peníze a ekonomické zájmy.
„Aby mi vyhrožoval vrah, kterého jsem dostal za mříže na dvacet let, případně nějaký jiný klasický kriminálník, to se mi stalo opravdu jen zcela výjimečně,“ tvrdí Bernát. Naopak vzpomíná, jak mu někteří jím odsouzení kriminálníci volali domů, zda by jim nepomohl proti šikaně ve věznici, či jej po propuštění žádali o radu, jak dál se životem. Když ale poslal do vězení posledního předlistopadového ministra vnitra, chodily mu výhrůžky jako na běžícím pásu.
„Policii jsem ale až na malé výjimky výhrůžné dopisy nikdy nepředával. Bylo by to zbytečné, stejně se nic nevyšetří,“ říká. Protože nikdy neměl ochranku, diví se například bývalému poslanci ČSSD Evženu Snítilému, který od doby, co před prezidentskou volbou dostal poštou střelný prach, chodí s bodyguardy. „K čemu? Když vás bude chtít někdo na ulici zastřelit, stejně vás zastřelí. A s bodyguardem budete jen nápadnější,“ tvrdí. Emotivním projevům politiků v souvislosti s výhrůžkami se podivuje stejně jako přísné ochraně poslance Snítilého: „Je to smutné, ale je to tak. Kdybych se nedokázal vyrovnat s vyhrožováním, nikdy bych nemohl být soudcem. A v politice je to určitě podobné.“
Pavla Mikšátková pracuje od roku 1996 jako vedoucí odboru sociálních věcí na českobudějovickém magistrátu, v oboru se ale pohybuje celý život. Kdyby cizí člověk poslouchal její telefonní záznamník, zřejmě by mu přinejmenším naskočila husí kůže. Velmi často se z něj totiž ozývají výhrůžky jako „zabiju tě ty k..., počkám si na tebe, až půjdeš se psem, co tvoje děti, spí klidně?“.
Vedle anonymních telefonátů vyhrožují pracovnicím sociálního odboru zcela běžně i lidé přímo na přepážkách. Když se jedná o sociální dávky, jdou veškeré ohledy stranou. „Nebojím se, protože se bát nemůžu. Jinak bych už dávno musela odejít,“ říká Pavla Mikšátková. Mezi sociálními pracovnicemi je podle ní minimální fluktuace. „Buď odejdete po dvou nebo třech výhrůžkách, protože se psychicky zhroutíte, nebo si zkrátka zvyknete a vydržíte všechno,“ tvrdí Mikšátková, kterou loni jeden agresivní klient dokonce přímo na úřadě fyzicky napadl.
Pokračování na straně II
Zabiju tě, ty hajzle!
Dokončení ze strany I
Nikdo z těch, kteří podle Mikšátkové pracují s lidmi v určité krizi, své povolání nemůže vykonávat jinak než v dobré víře, že se jedná jen o výhrůžky pronesené v afektu, které nepředstavují žádnou reálnou hrozbu. „Jinak se žít nedá,“ tvrdí Mikšátková. Kromě toho, že si sociální pracovnice musejí zvyknout na takové agresivní výpady, nesmějí být navíc zřejmě ani pověrčivé. Kdo by věřil na sílu uhranutí, musel by od přepážek asi okamžitě zmizet. „Zcela běžně slýchám, že určitě dostanu rakovinu, že chcípnu v bolestech nebo že mi onemocní děti,“ říká jedna ze zaměstnankyň odboru, která si ale přeje zůstat v anonymitě.
Projev Liany Janáčkové považuje Pavla Mikšátková za trochu teatrální výstup: „Když budete poslanec, je na vás víc vidět, máte ochranu. Kdyby vám chtěl někdo ublížit, zřejmě by se to skutečně i vyšetřilo. Horší to určitě mají lidé, na které tolik vidět není.“ Když se spory neřeší mečem Ačkoliv výhrůžné dopisy, telefonáty nebo e-maily jsou zcela běžnou součástí života tisíců lidí v Česku, pachatelé skončí před soudem jen v minimu případů. Hlavně z toho důvodu, že naprostá většina adresátů výhrůžky vůbec neoznamuje.
„Jednou jsem věděla, kdo mi vyhrožuje, a oznámila to policii. I když se ta paní přiznala, myslím, že nakonec nedostala ani pokutu,“ říká starostka Litvínovic Alena Nováková. Většinou výhrůžek se proto údajně už vůbec nezabývá a neventilují je ani stovky dalších starostů.
„Já žádné anonymy prakticky nedostávám. Když už někdo vyhrožuje, pak je to většinou z očí do očí,“ říká starosta šumavské Modravy Antonín Schubert. Několikrát se během jeho kariéry údajně stalo, že se na něj stěžovatel v kanceláři sápal a chtěl se prát. „Jednou jsem takovému člověku pohrozil policií, aby se uklidnil. Policisty jsem ale nevolal,“ říká Schubert.
Policisté přitom potvrzují, že při vyšetřování nejrůznějších výhrůžných telefonátů či e-mailů záleží většinou na posouzení vyšetřovatelů, nakolik byla výhrůžka myšlena vážně. „Když někdo vyhrožuje tak, že existuje skutečné podezření z úmyslu někomu ublížit, může se jednat o trestný čin vydírání. V podobných případech se proto hodnotí společenská nebezpečnost a další faktory,“ tvrdí mluvčí kriminální policie ČR Pavla Kopecká.
Z policejních statistik přitom vyplývá, že když už policisté dostanou podnět a vyhodnotí výhrůžku jako nebezpečné vydírání, mají při odhalování pachatelů poměrně velkou úspěšnost. „V loňském roce jsme měli nahlášeno 1336 případů trestného činu vydírání, z toho 1078 bylo objasněno,“ tvrdí Jana Bartíková z tiskového oddělení Policejního prezidia. Policie ale například stále neví, kdo loni v létě zapálil auto manželky primátora Pardubic Jaroslava Demla. „Byla to určitě úmyslná výhrůžka související s mou funkcí a já mám určitou představu o tom, kdo by za ní mohl stát,“ říká Deml. Důkazy se ale hledají těžko. Mnohonásobně více případů vyhrožování je ale nakonec policií přehodnoceno na běžnou výhrůžku, která už není trestným činem, ale pouze přestupkem.
Problém ale podle odborníků zůstává v tom, že rozeznat skutečnou podstatu a nebezpečnost výhrůžky představuje prakticky nesplnitelný úkol. Důkazem je řada případů, kdy byli starostové či jiní lidé ve veřejných funkcích skutečně napadeni. Zatímco žadatelé o sociální dávky vyhrožují úředníkům zabitím, aniž by většinou měli v úmyslu svou hrozbu splnit, mnohem méně nápadné výhrůžky někdy skončí tragédií.
V září 2006 zastřelil bývalý ředitel havířovských technických služeb Pavel Slíva nejprve ostravskou advokátku a poté přímo na jednání městského zastupitelstva i náměstka primátorky Havířova. A motiv vraha, který následně obrátil zbraň proti sobě? Dlouhodobé spory s radnicí kvůli vypořádání za akcie technických služeb.
Kvůli podobným sporům dostávají výhrůžné dopisy stovky starostů v republice, aniž by jim přikládali nějakou důležitost. A nejedná se jen o starosty. „Kdybych brala vážně výhrůžky od některých dlužníků, nemohla bych vyjít na ulici,“ říká Lenka Červáková, která pracuje jako právnička jedné leasingové společnosti v Českých Budějovicích. Prý když vidí, že se v republice vraždí kvůli větším malichernostem, než je vymáhání dluhu na leasingu, nemá z toho dobrý pocit: „Jenže si prostě nějaké reálné nebezpečí nemohu připouštět.“
I když vysoce postaveným politikům otevírá poštu ochranka a i regionální politici si dávají při přebírání pošty větší pozor, podle odborníků se člověk potýká se silným stresem už jen z toho důvodu, že musí neustále myslet na to, zda se některá z anonymních výhrůžek jednou přece jen nenaplní. Psychologové mají pro tyto lidi špatnou zprávu. „Anonymní výhrůžky představují jev, který se nikdy nepodaří vymýtit. Řada pisatelů takových výhrůžek si totiž touto formou vybíjí agresi, která je mezi lidmi skrytá a projevuje se právě tímto způsobem,“ říká psycholog Rostislav Nesnídal.
Ten, kdo se nedokáže postavit protivníkovi či určitému problému přímo, volí podle něj právě cestu výhrůžných anonymů či jiný způsob zákulisního útoku. „I v moderní společnosti, v níž už lidé neřeší spory mečem, agrese zůstává, jen je více skryta a projevuje se právě takovými výhrůžkami či vulgarismy,“ tvrdí Nesnídal. Mezi pisateli anonymů mohou ale být podle něj skutečně psychopati či zločinci, schopní své výhrůžky naplnit. „To se dá v počáteční fázi ale jen těžko rozpoznat.“ Strychnin v pralince Kdo by chtěl svést tisíce anonymních výhrůžek, které denně dostávají lidé v celé republice, na klasické české „čecháčkovství“ či závist, hluboce by se mýlil. S podobným problémem se totiž potýkají všechny evropské státy. Důkazem může být poslední případ z Rakouska. Letos 9. února našel starosta dolnorakouské obce Spitz Hannes Hirtzberger za stěračem svého auta obdivné psaníčko, koupené v supermarketu a obsahující text: „Chtěla bych ti něco říci. Ty jsi pro mě něco zcela zvláštního.“ U dopisu se srdíčkem bylo přiložené balení pralinek, z nichž jednu potěšený starosta druhý den ráno snědl. Od té doby leží v umělém spánku v nemocnici a bojuje o život.
„Pralinka obsahovala strychnin, který někdo uměle vpravil do čokolády,“ uvedl hornorakouský kriminální rada Ernst Schuh. Protože byl na psaníčku nalezen ještě otisk rtů, policie nyní pomocí vzorku DNA pátrá po pachateli atentátu.
Případ starosty otráveného strychninem jako by zároveň otevřel v Rakousku Pandořinu skříňku, podobně jako u nás okolnosti prezidentské volby. Řada starostů i malých obcí totiž v souvislosti s tímto případem přiznává, že se s výhrůžkami smrtí setkávají velmi často - a Hirtzbergerův osud jen dokazuje jejich závažnost.
„Při práci starosty jsou výhrůžky, někdy velmi vulgární, běžnou součástí života, s níž musíte počítat,“ řekl například starosta hornorakouské obce Pötting Peter Oberlehner. Nejhorší jsou ale podle něj anonymní dopisy, které vyhrožují nikoliv samotnému politikovi, ale členům jeho rodiny.
Starostové do novin vypovídají, jak musejí kvůli výhrůžným esemeskám měnit mobilní telefony, jak nacházejí v poště obrázky šibenic či bomb. Autory výhrůžek policie dopadne jen výjimečně. Na rozdíl od vysokých politiků přitom starostové nemají k dispozici speciální detektory kontrolující obsah jejich pošty, natož třeba ochutnávače jídla. Podobným případům otravy, jaký právě řeší police v případě starosty Hirtzbergra, se proto nedá nikdy úplně zabránit. Rakousko vzpomíná v této souvislosti i na éru takzvaných dopisových bomb, které dostávali v osmdesátých letech politici v celé Evropě.
Lidová tvořivost Řada lidí ve veřejných funkcích přitom tvrdí, že více než výhrůžky jim vadí vulgarismy. Na ty se prý zvyká hůře než na opakované vyhrožování. „Také jsem dostal dopis s výhrůžkou, že mě někdo zabije nebo že si na mě počká,“ říká mluvčí ministerstva zdravotnictví Tomáš Cikrt. Muž malého vzrůstu ale tvrdí, že opakované výhrůžky smrtí ho ve funkci příliš nepřekvapily. Podobně totiž anonymové vyhrožují a vyhrožovali i ministrovi stejně jako ostatním ministrům a politikům bez ohledu na stranickou příslušnost.
„Jestli mě něco opravdu překvapilo, pak je to zjištění, co všechno dokážou někteří anonymové vymyslet na adresu mého tělesného postižení,“ tvrdí Cikrt. I když už je od mládí na ledacos zvyklý, stále kroutí hlavou nad vulgárními výrazy a přirovnáními, souvisejícími právě s jeho malým vzrůstem. „To opravdu někdy zůstává rozum stát. Když se jen zamyslím nad tím, co těm lidem muselo dát práce, aby vymysleli ještě vulgárnější nadávku než jejich předchůdci,“ říká Cikrt. Výhrůžky bere ale jako součást své práce. „Pouze asi v jednom případě jsme výhrůžku předali našemu bezpečnostnímu řediteli. Řešil se samozřejmě i případ, kdy ministrovi přišel v obálce bílý prášek,“ tvrdí Cikrt.
Otázka, do jaké skupiny výhrůžek spadají dopisy s kulkou a střelným prachem, adresované před volbou prezidenta, zatím zůstává bez odpovědi. Přes emotivní projev Liany Janáčkové si ale někteří politologové myslí, že vůbec nešlo o reálné vyhrožování konkrétní osobě. „Kdyby někdo chtěl skutečně někomu vyhrožovat, nepošle mu dopis s kulkou do Senátu, kde poštu otevírá ochranka,“ říká politolog Jan Bureš.
Z celé „vyhrožovací“ aféry má prý pocit, že odesilatelům dopisů šlo spíše o to, aby adresáti výhrůžku zveřejnili. Podobně podezírají někteří historici komunisty, že v roce 1947 rozeslali v takzvané krabičkové aféře třem demokratickým ministrům krabičky s výbušninou, ačkoliv odesílatel musel vědět, že balíčky budou otevřeny mnohem dříve než u adresáta. „Tehdy se jednalo o provokaci s cílem, aby komunistická bezpečnost mohla demokratické ministry pod záminkou hrozby atentátu sledovat a předávat zprávy vedení strany,“ tvrdí Bureš.
I když motiv rozeslání kulek a střelného prachu některým českým zákonodárcům zatím zůstává nejasný - stejně jako jeho původce, podle Bureše mohou někdy v budoucnu dojít badatelé k závěru, že ve skutečnosti šlo pachatelům o publicitu a vyvolání určité atmosféry strachu v celém parlamentu. „Nechci spekulovat, komu tahle akce mohla nejvíce posloužit, i když se nějaké vysvětlení nabízí,“ říká Bureš.
Skutečnost ale může být podle něj stejně překvapivá jako odhalení anonymních vyhrožovatelů v jiných případech. Třeba by Liana Janáčková skutečně měla mít strach o své děti a svůj život, třeba poslanci Snítilému skutečně hrozí psychopat. „Jen by se ale mělo vědět, že podobné nebezpečí se týká tisíců dalších lidí, kteří čelí mnohem horším výhrůžkám, a přitom se o nich vůbec neví,“ říká Pavla Mikšátková. „Člověk nemusí být politikem, aby se kvůli neustálému vyhrožování bál chodit po ulici.“
***
Vedle výhrůžek zabitím se občas objevil na autě starostky Aleny Novákové vyškrábaný znak ženských genitálií a v poště anonymní dopisy plné vulgarismů. Říká, že skutečných výhrůžek je dnes už méně, zato vajíčka na plotě má pravidelně. Jednou jsem věděla, kdo mi vyhrožuje, a oznámila to policii. I když se ta paní přiznala, myslím, že nakonec nedostala ani pokutu. Většinou výhrůžek se už proto vůbec nezabývám. Alena Nováková starostka Litvínovic
Jestli mě něco překvapilo, pak to, co všechno dokážou někteří anonymové vymyslet na adresu mého tělesného postižení. Zůstává rozum stát na tím, co těm lidem muselo dát práce, aby vymysleli co nejvulgárnější nadávku. Tomáš Cikrt mluvčí ministerstva zdravotnictví
Anonymní výhrůžky představují jev, který se nikdy nepodaří vymýtit. Řada pisatelů takových výhrůžek si totiž touto formou vybíjí agresi, která je mezi lidmi skrytá a projevuje se právě tímto způsobem. Rostislav Nesnídal psycholog
O autorovi| MAREK KERLES, Autor je jihočeský dopisovatel LN
