Je to už pěkných pár let, co jsem byl poprvé v Americe. Neměl jsem peníze, přespával jsem na zadních sedadlech aut, která jsem přepravoval křížem krážem pro společnost Drive-away, a u nejrůznějších známých. V Las Vegas konkrétně u jedné staré české hodné emigrantky. Přes plot jsem se tam dal do řeči se sousedem, který mě nakonec pozval na návštěvu. Když jsem chtěl ale nevysoký plůtek přeskočit, má hostitelka mě decentně zarazila: „Musíš jít hlavním vchodem a počkat, až ti otevře. Nebyl bys první, koho omylem zastřelili, protože si mysleli, že k nim vnikl zloděj.“
Vzpomněl jsem si na tuhle epizodu tento týden, kdy Nejvyšší soud rozhodl, že ochrana majetku neomlouvá ohrožení života zloděje a je vraždou, nikoli zabitím. Později ještě dovysvětlil, že pokud by byl napadený „silně rozrušen“, dalo by se to jako zabití tolerovat, nicméně takové rozrušení prý nemůže pouhá krádež majetku vyvolat.
Z hlediska mého starého zážitku z Ameriky, kde opravdu mnohokrát došlo k tragickým omylům (a někdy i k záměrným vraždám), i z hlediska vyššího principu mravnosti je to prohlášení správné a logické. Jenže vyřčeno bylo v souvislosti se slušným ivančickým občanem Baštou, kterému tolikrát beztrestně vykradli firmu, že nakonec vystřelil po autě, jímž zloději i s lupem ujížděli, a nešťastnou shodou okolností připravil o oko spolupachatelku. Dostal postupně šest let za pokus o vraždu, podmínku za pokus o zabití, nakonec zase šest let - a v současné době už sedí. Na rozdíl od zloděje, recidivisty, který vyfasoval daleko míň, trestu se vyhýbá, a dokonce ještě žádá prezidenta o milost. Obecně správný názor najednou koliduje s konkrétní situací, kterou má soudit. Proč?
Protože všechny obecné zásady „chladné“ spravedlnosti automaticky počítají s pilíři, na něž někdejší „horká“ spravedlnost s postupující civilizací přenesla pravomoc: s funkční policií a justicí. Nemáme střílet po zločinci. Máme ho nechat odjet s naším majetkem a pak nechat policii, aby ho dopadla, aby ho soud posadil do vězení, odkud nám nemůže škodit, a ukradený majetek nám vrátil. Připadá vám to směšné, už jak to čtete? Mně taky. Kdyby to takhle fungovalo, slušný občan Bašta by se nikdy do té situace nedostal. Zloději jeho majetku by dávno seděli ve vězení a on by mohl klidně sedět doma. Ne se - v „silném rozrušení“ - hnát s brokovnicí nocí.
Donekonečna se opakuje, že navíc zloděj tu situaci zavinil. Že kdyby nešel krást, vůbec by se nestřílelo. Je to ale jen půl pravdy. Situaci pana Bašty spoluzavinil stát, který zloději umožnil, aby po dvacáté krást šel a byl si přitom podporou státu tak jistý, že si přibere do auta i chudáka dívku. A je to stát, který by měl poskytnout slušnému občanu Baštovi aspoň dodatečně odškodnění. Tím, že prohlásí: ano, obecně platí tohle, ale protože v praxi jsme opakovaně zklamali, nemůžete přece doplácet na naši neschopnost. A potvrdit mu podmínku.
P. S. Je jen smutnou třešničkou na dortu, že v tentýž den, kdy Nejvyšší soud vydal své prohlášení, mě vyslýchala policie právě kvůli reportáži o panu Baštovi. Zloděj totiž podal trestní oznámení na mě, na kolegy i na samotného ministra spravedlnosti Pospíšila, kterého jsem v reportáži zpovídal. Prý za ovlivňování soudu. A divíte se mu, když mu stát tak jednoznačně vychází vstříc dál?
