Současná katolická církev nabízí nám ateistům a sekulárním humanistům přinejmenším dvě tváře. Jedna z nich je na první pohled přívětivá; druhá je nepřátelská. Tu první obvykle ukazuje například populární český kazatel a profesor religionistiky Tomáš Halík; tu druhou během své nedávné návštěvy Velké Británie opět předvedl současný papež Benedikt XVI. Která z těchto dvou tváří bude reprezentovat převažující postoj a skutečnou povahu katolické církve, bude určující vzhledem k tomu, na kterou stranu se církev přidá v konfliktu mezi sekularismem a fundamentalismem, který – zdá se – bude charakterizovat nadcházející století. My ateisté a sekulární humanisté jsme po dlouhou dobu – řekněme od osvícenství do 70. let minulého století – žili v domnění, že ústředním tématem moderní doby je konflikt mezi ateismem a náboženstvím. Věřili jsme, že v důsledku prosazování vědecké racionality, obecného růstu životní úrovně a vzdělání bude ubývat i náboženství jako průvodního znaku kulturní zaostalosti i velkého zdroje sociálního zla. Avšak v poslední čtvrtině 20. století – s úpadkem sekulárního náboženství komunismu, vítězstvím Chomejního revoluce a islamismu, nástupem Reaganova konzervatismu, explozí letničního hnutí v Latinské Americe a Africe a nárůstem ultraortodoxního judaismu v Izraeli i jinde – jsme pochopili, že ateismus není nutným průvodním znakem modernismu.
Jde vskutku o hodně. Brutální násilí není hlavní problém – jak jsme viděli v poslední době, autoritářské režimy v muslimském světě byly schopny otupit ostří islamismu za cenu ústupků, jako je přijetí práva šaría, omezování sekulárního myšlení a svobody vyjadřování. V USA tlačí na podobné změny tzv. „morální většina“, vystupující ve vzácné shodě u voleb: konzervativní protestanti, bílí i hispánští katolíci, mormoni a židé, a – alespoň do roku 2001 – muslimové. V Evropě bohužel doporučovali jistá omezení liberálních výdobytků sekularismu různí „multikulturalisté“, i když zdaleka ne v rozsahu známém z Íránu nebo Kansasu. Alespoň zatím ne... Takže největší hrozba sekulární civilizaci spočívá v postupném prosakování puritánských a antiliberálních mravů i do západní společnosti – v omezování svobody vyjadřování, svobody neomezeného vědeckého bádání, práv žen, heretiků, homosexuálů a konvertitů.
Zvlášť jeden faktor však bohužel nevyvolává mezi sekulárními humanisty příliš optimismu. Jde o demografický vývoj v západních demokraciích. Ateisté a liberálové mají málo dětí, takže to vypadá, že budoucnost patří buď silně věřícím přistěhovalcům z islámských zemích (v Evropě) nebo stoupencům různých forem evangelikálního křesťanství (ve Spojených státech). Zkušenost posledních desetiletí ukazuje, že fundamentalisté jsou rezistentní vůči lákadlům západního liberalismu, takže nelze očekávat zpomalení růstu těchto skupin. V této situaci nezbývá nám sekularistům než doufat ve spojenectví s věřícími, kteří jsou stoupenci tradičních, umírněných forem náboženství – u nás i jinde v Evropě především s katolickými křesťany.
Bůh jako možnost Navzdory historickým peripetiím, o nichž ještě bude řeč, se do jisté doby zdálo, že katolická církev může být naším spojencem. Proces jejího přibližování k pozicím sekularistů vyvrcholil 2. vatikánským koncilem (1962–1965). Teologové, kteří inspirovali tento vývoj, mimo jiné odmítli biblický literalismus čili doslovné chápání bible, a snažili se rovněž o pochopení – spíše než zavržení – ateismu. Jedním z hlavních strůjců tohoto procesu byl kardinál Henri de Lubac svým dílem Le Drame de l’humanisme athée (1944), a prof. Halík zjevně na tuto tradici navazuje – naposledy svým textem otištěným v Orientaci před dvěma týdny „Zač křesťané vděčí ateistům“. Podobně jako de Lubac i Halík děkuje ateistům, jako byli Feuerbach či Marx, že umožnili křesťanům zbavit se prý falešné představy o Bohu jako orwellovském dohlížiteli. Tato představa je prý plodem novověkého zapomenutí na původní křesťanské pojetí „Boha, který je ve světě reprezentován ukřižovaným člověkem Ježíšem“. A na oplátku za ocenění jejich destrukce prý „hluboce nekřesťanského pojmu mocného Boha“ žádá prof. Halík po nás ateistech, abychom alespoň přijali Boha „jako hypotézu, jako možnost“, když už pro nás nemůže být „jistotou“. Ale to není všechno. V závěru článku prof. Halík připouští, že „i pro nás věřící Bůh není ‚fakt‘, nýbrž možnost“.
Obávám se, že tyto návrhy nejspíš neupevní kýžené spojenectví mezi ateisty a umírněnými křesťany proti společnému nepříteli fundamentalismu. Halíkovy vývody těžko mohou získat respekt racionálně uvažujících ateistů i teistů a návrh, že i teisté se mají spokojit s Bohem jako pouhou „možností“, stěží uspokojí požadavky většiny věřících.
Řekněme to bez vytáček: tvrdit, že Bůh ve skutečnosti neexistuje, i když by mohl, není nic jiného než ateismus. Tvrdíme-li o Bohu (nebo čemkoli jiném), že neexistuje, ale měli bychom jeho existenci brát vážně jako hypotézu, bereme na sebe závazek, že poskytneme nějaké dobré důvody, proč brát takovou hypotézu vážně. Nejzarputilejší ateisté, jako je Richard Dawkins, souhlasí, že existence Boha je hypotéza. Rozdíl mezi Halíkem a Dawkinsem se nyní, jak se zdá, redukuje na to, že Halík si nedá práci svou hypotézu podpořit jakýmikoli důvody, kdežto Dawkins si myslí, že tato hypotéza byla téměř jistě vyvrácena. A jestliže prof. Halík nemíní svou hypotézu jakkoli zdůvodnit, pak se my ateisté ptáme, proč o ní vůbec máme hovořit? Halík opírá svůj návrh, že Bůh není, ale mohl by být, o knihu irského filozofa Richarda Kearneyho The God Who May Be (2001), která popularizuje názory skupiny výstředních francouzských autorů, jako jsou Jacques Derrida, Paul Ricoeur nebo Jean-Luc Marion a někteří další. Tito autoři kritizují tzv. „ontoteologii“. Ontoteologie není nic jiného než stará dobrá teologie, která se nebála vyslovovat existenční tvrzení čili tvrzení o tom, že něco existuje. Byla-li tato tvrzení pravdivá, pak se mělo za to, že vysvětlovala, proč se věci mají tak, a ne jinak. Podle ontoteologie skutečně existuje svět plný různých věcí s různými vlastnostmi a tento svět je dílem nadlidsky mocné bytosti, která má rovněž různé vlastnosti. V první řadě má povahu osoby – má své plány, představy, jedná určitým způsobem vůči lidem atd. Fakt, že vůči nám a světu jedná, znamená, že tato bytost je součástí kauzálního řádu.
Derrida & spol. – a u nás zjevně i prof. Halík – zavrhují tuto ontoteologii a usilují nahradit ji „postmetafyzickým náboženstvím“. Chtějí dál mluvit náboženským jazykem, ale nepojímat jej už jako soubor existenčních tvrzení o světě, nýbrž jako svého druhu fikci. Žádají, abychom mluvili tímtéž náboženským jazykem a investovali do něj stejné přesvědčení a nadšení jako všichni věřící v minulosti, ale zároveň si máme být vědomi, že jde o pohádku. Zajímavý nápad, ale nic takového nemůže fungovat. Řekne-li nějaký věřící „Bůh nenávidí buzny“, míní to doslova, a nikoli jako pouhý ekvivalent výroku „Nenávidím buzny“.
Je-li možné být si něčím naprosto jist, pak tím, ontoteologie je přesně to, čemu věří běžný věřící. Navíc bychom nepochybně falšovali dějiny náboženství a teologie, pokud bychom přijali názor, že ontoteologická představa Boha – to, co prof. Halík považuje za „orwellovskou“ představu – je výplodem až novověkého myšlení. Již ve Starém zákoně se Bůh přestavuje Mojžíšovi takto: „Jsem, kterýž jsem.“ (Ex 3:14). A tento výrok se stal zdrojem pozdějších teologických spekulací o tom, že Bůh existuje v plnějším smyslu než cokoli jiného; to je rozhodně pravý opak Halíkova názoru, že možnost je cosi víc než skutečnost.
Závěrem je třeba prof. Halíkovi poděkovat za jeho vstřícnost vůči ateismu, i když se domnívám, že subtilitami o „Bohu, jenž není, ale mohl by být“, neudělá dojem ani na ateisty, ani na běžné věřící. Pro ateisty i pro věřící se prof. Halík odhaluje jako stydlivý ateista. Jeho způsob zneužívání přirozeného jazyka může udělat dojem jen na hrstku intelektuálů, kteří se sice domnívají, že teologický jazyk je dosud vitálně důležitý, ale zároveň je jim trapné interpretovat ho nadále tak, jak byl původně míněn – tj. mimo jiné jako soubor tvrzení o světě. Ateističtí náckové?
Prof. Halík tedy de facto přechází na ateistické pozice, i když svůj kuriózní názor zdánlivě opírá o tvrzení kardinála Ratzingera, které vyslovil těsně předtím, než se stal papežem Benediktem XVI. Jenže Ratzinger adresoval svou výzvu považovat Boha za hypotézu právě jen ateistům. On sám si – na rozdíl od Halíka – rozhodně nemyslí, že Bůh neexistuje. A rovněž na rozdíl od Halíka papež Benedikt XVI. říká na adresu ateistů samé nepěkné věci. Cituji z projevu při nedávné návštěvě v Anglii, který vzbudil hodně nevole: „Dokonce během našeho vlastního života pamatujeme, jak se Británie a její vůdci postavili proti nacistické tyranii, která si přála vymazat Boha ze společnosti a upírala naši společnou lidskost mnohým, zvláště Židům, kteří byli považováni za nehodné života. Také si vzpomínám na postoj režimu ke křesťanským pastorům a věřícím, kteří promlouvali pravdu v lásce, odporovali nacistům a zaplatili za svůj odpor svými vlastními životy. Zamýšlejíce se střízlivě nad ponaučeními z ateistického extremismu dvacátého století, nezapomeňme nikdy, jak vyloučení Boha, náboženství a ctnosti z veřejného života vede k okleštěnému pojetí člověka a společnosti.“ Jinými slovy, extrémní ateismus se projevil jako genocidní nacismus, na který církev reagovala hrdinstvím jednotlivých kněží a věřících.
Mám za to, že komplicita katolické církve s nacistickým režimem je tak zdokumentována, že není třeba podrobně uvádět papežovy výroky na pravou míru. Jen to základní: v červenci 1933, jen pár týdnů po jmenování Hitlera diktátorem – mj. díky podpoře katolické strany Zentrum – uzavřel Vatikán s říší ostudný konkordát, na jehož základě museli katoličtí biskupové před jmenováním do úřadu přísahat věrnost říši. To znamená, že antinacističtí kněží, jejichž oběti současný papež vyzdvihuje, jednali striktně vzato proti nařízení tehdejší církevní hierarchie, která pro ně neudělala nic. Hodně se dělá z encykliky Mit brennender Sorge z roku 1937, v níž se týž papež, který předtím podepsal konkordát, údajně distancoval od nacismu. Ve skutečnosti ve stejné době ujišťoval kardinál Eugenio Pacelli říšského velvyslance ve Vatikánu o obnovení „normálních a přátelských vztahů... tak rychle, jak to jen bude možné“, a v roce 1939 zahajoval arcibiskup Cesare Orsenigo galavečer na oslavu Hitlerových narozenin. Zde chci upozornit na dvě důležitější věci. Za prvé, nacistický holokaust byl jen pokračováním historie křesťanského antijudaismu a rasismu. Za druhé, nacismus nebyl ateistickou ideologií.
Výmluvným důkazem prvního bodu je Lutherův traktát Von den Juden und ihren Lügen (1543), který volá po vypalování synagog, ničení židovského majetku atd., což vše bylo realizováno během Kristallnacht roku 1938. Dějiny katolického antijudaismu jsou ještě delší. Koncil v Elvíře roku 306 zakázal manželství křesťanů s Židy; nacistické norimberské zákony navázaly na tuto tradici. Papež Inocenc III. požadoval roku 1208 „vyhlazení“ heretiků a Židů. Hitler několikrát řekl, že vidí svou politiku jako extenzi křesťanské, jmenovitě katolické tradice. Ježíše označil za lidového vůdce vzpoury proti Židům, tedy svého předchůdce. Dokladem faktu, že nacismus nebyl ateismem, nejsou jen četné Hitlerovy pronáboženské výroky, ale i zpráva z roku 1938, podle níž polovina příslušníků SS byli protestanti, pětina katolíci a pětina „věřící“ (Gottgläubigen), a snahy o specificky nacistické „pozitivní křesťanství“ (positive Christenthum).
S navazováním spojenectví mezi ateisty a věřícími to tedy bude těžké. Prof. Halík odradí i většinu věřících, kteří to myslí s vírou vážně, a oficiální proud, který zastupuje současný papež, by se nejdřív musel umírnit a přestat obracet kolo dějin nazpátek.
***
Rozdíl mezi Halíkem a Dawkinsem se nyní redukuje na to, že Halík si nedá práci svou hypotézu Boha podpořit jakýmikoli důvody, kdežto Dawkins si myslí, že tato hypotéza byla téměř jistě vyvrácena
O autorovi| TOMÁŠ HŘÍBEK, Autor je filozof. Tématem jeho knihy Metafyzika antiindividualismu (2008) byla filozofie mysli, nyní připravuje knihu o filozofických důsledcích darwinismu. filozof
