Několik novinářů mě vážně obvinilo, že David Černý si přečetl mé knihy, a tak ho napadlo, aby Bulharsko představil prostřednictvím záchodu, říká bulharský spisovatel Georgi Gospodinov. A dodává, že zatímco bulharská vláda zareagovala hloupě, totiž vážně, lidé Entropu Davida Černého přijímali daleko klidněji, s větším smyslem pro humor. A největší problém podle Georgiho Gospodinova vězel v tom, že Bulhaři nevěděli, že se těmto záchodům říká „turecké“: „Turecko je totiž v Bulharsku problém.“
O záchodech se v knihách Georgiho Gospodinova opravdu často hovoří. V jeho Přirozeném románu tak najdeme kapitolu K přírodní historii záchoda, v knize Gaustin neboli Člověk s mnoha jmény se tomuto tématu věnuje hned několik povídek. Za všechny Moucha v pisoáru: zatímco na německém pisoáru je jediná moucha - a to ještě nakreslená - a slouží jako „objekt, na který lze mířit“, na balkánském záchodě je to poněkud jinak: „Tak zaprvé - much je víc než jedna. Za druhé - jsou živé. A zatřetí - nesedí na jednom místě.“ Každý ať si na otázku, kam má Česká republika v tomto směru blíže, odpoví sám.
Nepřicházím s dudami Georgi Gospodinov (* 1968) pak také popisuje své pocity „východoevropského autora“ na Západě. Podle něj fakt, že člověk přichází z Východu, rozhodně není plus, protože existují určité stereotypy: „Pro mě bylo důležité, aby se ukázalo, že autor z Bulharska vypadá stejně jako autor z Německa nebo i z Česka - nemá velké zuby, nepřichází s dudami...“
Autor se nejvíce proslavil Přirozeným románem (1999), který se stal nejoceňovanějším bulharským románem 90. let, tedy románem postmoderním. Jedním z jeho ústředních motivů je rozvod: „Všichni chtěli v 90. letech začít znovu, načisto, a tak se staly i velké hlouposti. Tento román, jehož hrdina chce psát samé začátky, ovšem vlastně směřuje ke konci - k záchodům, k peklu, k mouše, která je vždy destruktivní, ke smrti...“
To také vidí Georgi Gospodinov jako příčinu velkého čtenářského ohlasu: „Prvními čtenáři byli lidé z mé generace -v tom hrála roli naše společná paměť. Tím si vysvětluju prvotní úspěch románu. Pak se ale objevili rovněž mladší a ti tam asi našli další věci, které je přitahovaly.“ Přirozenému románu se ale daří nikoliv pouze u mladší generace, nýbrž i v jiných jazycích. Vyšel už ve Francii, USA, Itálii či Německu. Český překlad Ivany Srbkové byl publikován v roce 2005.
Románový úspěch Georgiho Gospodinova přišel poté, co měl již autor za sebou tři básnické sbírky. I v Přirozeném románu se ale přidržel stručnosti a kondenzace - což může být další z faktorů jeho úspěchu: „Když mi vyšel román, mnoho lidí ho považovalo spíše za román básníka než za román romanopisce, proto jsem také lišácky vymyslel název Přirozený román, aby hned bylo jasné, o co jde.“ Neznamená to ale, že by se autor nechal strčit do šuplíku pro bývalé básníky, kteří píší romány. Žánry měnil a mění i nadále. Po románu vydal povídky a další básnickou sbírku. Také napsal scénář ke krátkometrážnímu filmu, který získal zvláštní cenu na Sundance festivalu, a divadelní hru DJ, pojednávající o Donu Juanovi, jakožto věčném hitu, který přechází ze století do století.
A ve výčtu knih by nebylo dobré opomenout ani tituly Bulharská čítanka (1995) a Bulharská antologie (1998), které jsou kolektivním dílem přátel - studentů filologie - a které Georgi Gospodinov považuje za součást karnevalu 90. let.
Tehdy se čtyři kamarádi převlékali za členy modernistické skupiny Kruh z 20. let a pod jejich jmény také psali básně a s nimi pak vystupovali: „Hodně lidí to bralo jako chuligánské hrátky. My jsme ale říkali, aby nás nechali představit tyto básníky, které máme rádi, jako živé autory. Dělali jsme rozhovory i psali recenzi na knihu, která neexistovala. A pak ji čtenáři v knihkupectví hledali. V 90. letech totiž lidé v literaturu věřili - proto byly možné mystifikace.“ Socialistický deficit Dalším z projektů Georgiho Gospodinova byla kniha Žil jsem socialismus, v němž shromáždil 171 osobních příběhů - jeden z nich vyprávěl také šéfredaktor LN Veselin Vačkov. Tuto publikaci doplnil svazek Inventární kniha socialismu, v níž jsou zobrazeny věci denní potřeby z let 1956-1989.
K současné situaci v Bulharsku pak Georgi Gospodinov podotýká: „V 90. letech hodně mladých vzdělaných lidí z Bulharska odcházelo, teď se mi zdá, že lidé, kteří se dobře realizovali doma, kteří tehdy neodešli, ztratili naději v to, že věci by mohly být lepší. Nemluvím o penězích a práci, ale o motivaci.“
Dvacet let po roce 1989 ale nemáme společnou jen značnou deziluzi. Především je to minulost v sovětském bloku, jak ukazuje autorův text Suvenýr a symbol, právě vydaný v časopise Plav: „...socialistický deficit dospěl k tomu, že se mytologizovaly věci, které byly pro západního člověka částí masové spotřeby, k paradoxu, že se sbíralo to masové, dostupné, unifikované, ne to unikátní... sám výrobek zůstává neskutečný, nedostižný... a jako kult se vyzdvihuje obal, prázdná forma.“ Na poličkách vystavené plechovky od koly, kartony od cigaret, to přece velmi dobře známe.
Georgi Gospodinov se tedy zabývá minulostí - ale tu vlastní jako by nechával zahalenou... Již v samotném Přirozeném románu ovšem charakterizuje současný svět jako prostředí, v němž je „tragické odepřeno“ a kde se „už nepláče a už se nesměje“. A tak je bulharský spisovatel ve svých knihách velmi osobní, ale zároveň používá „literární hru“: „Jen zřídka si vymýšlím. Když ale něco podáte slovy, tak už to je literatura. Nevím, kde přesně je ta hranice. Když mi povíte o rozvodu, tak už je to příběh o rozvodu, a ne váš rozvod... Kdo čte mé knihy, je seznámen s životem Georgiho Gospodinova. Ale kdo je Georgi Gospodinov?“
A bulharský autor pak naši pražskou rozmluvu uzavírá odkazem na slavnou větu Gustava Flauberta „Paní Bovaryová jsem já“, přesně ve stylu postmoderního autora: „Georgi Gospodinov nejsem já.“
***
PORTRÉT TÝDNE Georgi Gospodinov
Bulharský básník, prozaik a scenárista napsal nejoceňovanější bulharský román 90. let, který pojednává o intimním tématu rozvodu
