Všichni členové Shellac zdůrazňují, že hraní v kapele není jejich práce. „Kdyby ano, museli bychom vydávat desky pravidelně. Museli bychom jezdit častěji na turné. Asi bychom se začali nenávidět nebo bychom se rovnou rozpadli. Každopádně naše muzika by za moc nestála,“ říká baskytarista Bob Weston. „Ale jsme spolu už přes šestnáct let.“
Výhodná koupě
Weston, stejně jako zpěvák a kytarista Shellac Steve Albini, se živí jako zvukový inženýr. Spolu „stavěli“ Albiniho chicagské studio Electrical Audio, které za dobu jeho působení využily stovky kapel a interpretů od Liz Phair, Jon Spencer Blues Explosion přes The Frames Glena Hansarda, Gogol Bordello až po Ninu Nastasiu; nejznámější je Albini svou prací pro Nirvanu, PJ Harvey nebo Pixies. Sám ale tvrdí, že si zákazníky studia nevybírá a že zavolat a zabrat si libovolný termín může každý. Den jeho práce stojí šest set padesát dolarů (něco málo přes deset tisíc korun), což je ve srovnání s jinými profesionálními zvukaři několikrát méně. „Líbí se mi, že jsem pro hudebníky taková ,výhodná koupě‘. Já beru všechno. A svou práci dělám, jak nejlépe umím,“ tvrdí Albini. Weston si nedávno otevřel vlastní společnost Chicago Mastering Service, kde se nevěnuje nahrávání, ale pouze zvukovým úpravám desek. Bubeník Todd Trainer řídil dříve velký obchodní dům. Teď chodí na dlouhé procházky se svým psem, italským chrtem Uffizim. Ten si své místo našel mezi ovocem na poslední, loňské desce Excellent Italian Greyhound. „Uffizi, to je moje super psisko, víte?“ směje se Trainer. Dlouhé procházky se psem a časová vytíženost mezi nahráváním a zvučením kapel a desek nedovolují Shellac vyrážet na turné příliš často. Jejich poslední deska vyšla s časovou prodlevou několika let. Vydavatelství je do ničeho nenutilo a fanoušci zůstali po celou dlouhou dobu věrní. „Rádi hrajeme naživo a opravdu nám to chybí, ale myslím, že nám nechybí ,ten zbytek‘. To, jak musíme vymýšlet nejrůznější způsoby, jak spolu těch zbylých dvaadvacet hodin vydržet. Pro kapelu je to trochu zkouška. Nicméně turné může být i docela nudné. Někdy otravné a někdy i zábavné, ale většinou jen... nudné,“ říká Weston a dodává: „Nikdy jsme nepřestali hrát, jenom nehrajeme moc často ani moc dlouho.“ V Česku budou poprvé. „Československo, že? Když jsme byli posledně na evropském turné, jel s námi chlapík z Prahy. A ten nám řekl, že bychom měli jet víc na východ, že nám to pomůže zařídit. A tak nás tady máte.“ A pokračuje: „Praha je určitě fantastická! Uvidíme klub... a hotelový pokoj.“ Po dlouhé době dovezou i trička s logem kapely, která běžně neprodávají. Jeden z požadavků na pořadatele koncertu zněl: „Po koncertě bychom chtěli prodat nějaká trička přímo z pódia. Potřebujeme aspoň půlhodinku na to, abychom si popovídali s fanoušky. V žádném případě nestojíme o vyhazovače, kteří na ně budou pokřikovat, ať okamžitě vypadnou ze sálu.“ Na trička ani podobné „reklamní“ a „promo“ předměty si Shellac moc nepotrpí. Doufají, že jejich publikum osloví a udrží pouze hudba samotná. Zásadně nedávají kopie CD zdarma k recenzím (což je běžná praxe většiny hudebních skupin i vydavatelství), odmítají i tzv. seznam hostů na koncert a novinářské akreditace. „Nejsou žádné promo kopie, žádné skladby takzvaně ,pro rádio‘, žádná reklama a žádné zbytečné hračičky. Na žádné tiskovce nebudou žádné chlebíčky!“ Pokud chce někdo napsat recenzi, musí jít a desku si koupit. Stejně jako lístek, když chce kapelu vidět naživo. „Nebudeme nikoho přemlouvat ani jinak lákat, aby si naše desky koupil - pokud se naše hudba někomu líbí, tak to udělá a nebudou v tom žádné marketingové triky. A věříme, že si takhle fanoušky najdeme. My věříme v dobrou pověst,“ tvrdí Bob Weston.
Problém s hudbou
Zejména v tu věří i Steve Albini, který si udělal jméno mj. i jako nekompromisní kritik hudebního průmyslu a showbyznysu. Jeho esej The Problem with Music popisuje do nejmenších detailů chybu, kterou z jeho pohledu dělají kapely, když se nechají „nalákat“ velkým vydavatelstvím k uzavření smlouvy. Podle něj je závislost na tzv. majorech nejlepší cesta ke zničení celé začínající skupiny. Shellac vydávají své desky u nezávislého labelu Touch & Go, jenž jim poskytuje absolutní, ničím neomezovanou svobodu tvorby. Jejich hudbu charakterizuje úsporný, minimalistický zvuk: nekončící linka baskytary, občas prolomená skřípající kytarou, řízný Albiniho vokál (který mumlá i zaječí) a napůl vtipné, napůl sarkastické texty. Shellac ovládají rockovější skladby i mnohaminutové „podivnosti“, za které je fanoušci milují. A za to zase Shellac své fanoušky.
