Jen málokdy zdání klame tak dokonale jako v případě Národní knihovny. Zdálo se, že Praze se povedlo uskutečnit regulérní architektonickou soutěž mezinárodní úrovně. Měli jsme být poučenější.
Samozřejmý předpoklad, že pozemky pro soutěž jsou k dispozici, se ukázal být nesamozřejmý. Může-li za to ředitel Národní knihovny Ježek, nebo pražské zastupitelstvo, nevíme. Žili jsme v domnění, že stát uvolnil na knihovnu prostředky, a i toto domnění bylo mylné. Slyšeli jsme, že Kaplického projekt se zamlouvá primátoru Bémovi, ale ukazuje se, že jsme slyšeli špatně. Jeden a tentýž dokument, stanovisko Mezinárodní unie architektů, vykládá ředitel Ježek jako potvrzení regulérnosti soutěže, předseda České komory architektů Borák jako potvrzení, že došlo k porušení pravidel. Co víc, jestliže knihovnu nelze postavit, nelze ji možná ani nepostavit. Ředitel Ježek totiž tvrdí, že soutěž může zrušit jen Mezinárodní unie architektů, předseda komory Borák, že ji může zrušit jedině zadavatel - Ježek.
Stejně jako na Kaplického blobu ani na soutěži bychom se přímých tahů a lineárního postupu nedohledali. Zato vzniklá situace vyhovuje moralizování, což nám tradičně jde mnohem lépe než zorganizovat nějaký seriózní projekt.
Čtěte „Ježek: Knihovna...“ na str. 5
