Barack Obama napsal ve svých 47 letech už dvě autobiografické knihy. Na rozdíl od většiny knih napsaných politiky lze o té první - Dreams from My Father (Sny od mého otce) říci, že je to skutečné literární dílo. A také druhá, The Audacity of Hope (Troufalost naděje), převyšuje průměr žánru. I po přečtení těchto knih však zůstává Barack Obama obtížně rozluštitelnou postavou, s níž se těžko navazuje vztah.
Jedním z témat první knihy je potřeba někam patřit, být nějakou skupinou lidí přijat. Jako by pro Obamu i poté co zjistil, že to jde a že to dokáže, stále zůstávalo na pocitu sounáležitosti něco nesamozřejmého. Jako by to inspirování davů, které nyní v masovém měřítku virtuózně provozuje, bylo ne snad pouhou technikou, ale projevem jakési povrchové vrstvy jeho osobnosti. Pod nimi zůstává bezpečně chráněné jádro. Určité varianty tohoto pocitu nejsou jedinečné - například Obamovi kolegové z doby, kdy učil na univerzitě, se shodují v tom, že to byl inspirativní učitel, jehož vlastními názory si však nebyli jisti. Není ale u kandidáta na prezidenta zvláštní, že podobně „nezaujatý“ postoj zaujímá, i pokud jde o Ameriku a Američany?
„Na bělošským kurtě“ Sny nejsou životopis. Jsou především kronikou hledání vztahu k otci a naplňování potřeby někam patřit, konkrétně do společenství amerických černochů. Na linii hledání otce, byť působivě napsané, není nejspíš nic, co by zaskočilo psychologa. Zejména pro neamerického čtenáře je pozoruhodnější aspekt kolektivní identity. Barack Obama se narodil bílé Američance a studentovi z Keni. Ten ale rodinu opustil, a tak Barack, chlapec s černošskými rysy, vyrůstal v bílé rodině a bez otce. Bez otce vyrůstá spousta chlapců, ale černoši málokdy vyrůstají v bílých rodinách. A jejich otci bývají američtí černoši, ne Afričané.
I v podmínkách plné právní a společenské rovnoprávnosti je pro černoškou menšinu problematické přijmout základní národní mýtus. Jestliže příslušníci většiny přišli do Ameriky hledat svobodu, černoši tam byli zavlečeni do nesvobody. Amerika je národ přistěhovalců, jenže černoši byli přistěhovalci nedobrovolní. Doktrína o podřadnosti černochů byla součástí práva a kultury až do 20. století. Ta historická zátěž je taková, že kdyby byl člověk definován beze zbytku svou rasovou identitou, těžko doufat, že by spolu mohli černí a bílí Američané někdy harmonicky žít.
V době rasové nerovnosti rozhodovalo v Americe o tom, kdo je běloch a kdo černoch, „pravidlo jedné kapky“: jestliže někdo nebyl čistokrevný běloch, pak byl černoch. Jak už to u menšin ve slabším postavení bývá, černoši si pravidlo jedné kapky proměnili z cejchu v odznak hrdosti, takže ho dnes někteří uplatňují, i když je k tomu nikdo nenutí. Barack Obama ovšem tuhle historii nezažil. Když se v roce 1961 narodil, bylo hnutí za občanská práva již v plném proudu. A hlavně se narodil na Havaji, jejíž rasový kontext byl úplně jiný. Obývali ji běloši a Asijci, Američané ji začali ovládat až koncem 19. století a rasová segregace jižanského střihu tam nikdy nedorazila. Ta dvě až tři procenta černochů, kteří na Havaji žijí, také nepřivezl žádný otrokář. Ví to i teenager Obama, když namítá nespokojenému černému kamarádovi Rayovi, že „tady jsme sakra na Havaji, děláme si, co se nám zamane, a v tom příslovečném autobuse jezdíme vepředu“. Přitom ale - a to je centrální paradox této knihy - to, že je černoch, že američtí černoši jsou pro něj „my people“, je pro Obamu danost. A to přesto, že ho k identifikaci s utlačovaným historickým společenstvím nepředurčovalo kromě vlasů a barvy kůže nic.
Problematičnost této „danosti“ v něm neustále hlodala. Sám se někdy zarazil, s jakou samozřejmostí pronáší s černým kamarádem paušální soudy o běloších („white folks“), když mezi ně patří i jeho babička, dědeček a matka. Ale černošký úděl ho přitahoval jako vír: „Pořád hrajeme na bělošském kurtě,“ vtloukal mu do hlavy Ray. „Když by ti chtěl ředitel, trenér nebo učitel... plivnout do obličeje, mohl by, protože on má moc, a ty ne... Nemůžeš si být jistý ani tím, že všechno, co považuješ za výraz svého nespoutaného černého já - humor, písničky, přihrávku za zády při basketu -sis svobodně zvolil. Tyhle věci jsou přinejlepším jen útočiště a přinejhorším past. Podle téhle šílené logiky to jediné, co si můžeš zvolit za vlastní, je scvrknout se v čím dál tím menší klubko zlosti, až to, že jsi černý, bude znamenat jen vědomí tvé bezmoci a porážky...“
Obama se tedy ponořil do četby černošských autorů a nasával jejich charakteristickou nevyléčitelnou hořkost: „Stále jsem nacházel tutéž trýzeň a tytéž pochybnosti; pohrdání sebou samým, s nímž nic nesvedl ani intelekt, ani ironie. Jeho deptající síle nakonec podlehla Du Boisova učenost, Baldwinova láska i Langstonův humor. Všichni nakonec byli donuceni pochybovat o vykupitelské síle umění, všichni nakonec byli nuceni se stáhnout - jeden do Afriky, jiný do Evropy, další do hloubi Harlemu, ale u všech šlo o tentýž znavený úprk...“ Fotografie z historie černošského boje za rovnoprávnost mu připomínaly, „že ve svých vlastních zápasech nejsem sám.“ Jeho „zápasy“ přitom fakticky svou dramatičností nepřekračovaly trable průměrného adolescenta v kterékoli bohaté, svobodné zemi druhé poloviny 20. století.
Na univerzitě v Kalifornii narazil na mladé černochy, kteří už se nehodlali svou černou identitou vázat; říkali, že jsou multirasoví, že jsou individuality. Obamovi na nich ale vadila jednosměrnost integračního procesu: „Menšina se asimilovala do většinové kultury, ne naopak. Jen bílá kultura mohla být neutrální a objektivní. Jen bílá kultura mohla být nerasová a ochotná přijmout do svých řad občas nějakého exota. Jen v bílé kultuře existovali jednotlivci.“ To je samozřejmě nezáviděníhodné břemeno příslušníků menšiny, jež si málokterý příslušník většiny vůbec uvědomí.
Nezapomenutelná je epizoda s Obamovou bílou přítelkyní z dob jeho studií v New Yorku. Zřejmě šlo o dost vážný vztah, který však vzal za své, když ho pozvala na rodinné venkovské sídlo. Byla to stará rodina, která „znala každý palec tamní země. Věděli, jak se utvářely místní kopce, jak ledovce vytvořily jezero, znali jména prvních bílých osadníků - svých předků - i indiánů, kteří tam předtím měli svá loviště... Knihovna byla plná starých knih a obrázků jejího dědečka s různými slavnými lidmi, které znal... Jak jsem tak stál v tom pokoji, uvědomil jsem si, že naše světy si byly tak vzdálené jako Keňa a Mexiko. A věděl jsem, že kdybychom zůstali spolu, nakonec bych žil v jejím světě.“ K jejich rozchodu došlo po návštěvě černošské divadelní hry, po níž se pohádali o to, proč jsou černoši věčně tak zlostní. „Když jsme došli k autu, začala plakat. Říkala, že nemůže být černá. Že by se stala černoškou, kdyby to šlo, ale nejde to. Může být jen sama sebou, a jestli to nestačí.“ Nestačilo. Barack Obama, syn Afričana a bílé Američanky vyrostlý na Havaji, potřeboval bezvýhradně patřit ke společenství amerických černochů. Láska k bílé dívce s tím byla neslučitelná.
Máme před sebou pozoruhodný, nicméně nikoli unikátní mentální konstrukt. Víme třeba, že tzv. sudetoněmecká identita se někdy reprodukuje i u generace mladých Němců, kteří sami v Čechách v životě nebyli. Obamova identita je však nesmlouvavá. Představuje dotažení hesla radikálů 60. let - „osobní je politické“ - do obludných konců.
Rozený vyjednávač Kniha popisuje ještě dlouhou cestu, kterou Obama urazil, než našel sám sebe - jeho práci aktivisty v černošských čtvrtích Chicaga, cestu do Afriky za otcovou rodinou, nalezení náboženské víry v kongregaci reverenda Wrighta (jehož se pak ve volební kampani zřekl). Ale jsou to jen různé stupně jedné a té samé cesty do srdce černošského společenství. Právě to, a ne Obamův duševní svět s jeho politickými a intelektuálními vlivy a názory, je tématem knihy.
Své názory a skutky z doby hledání reprodukuje Obama s jistou ironickou distancí. Ale ironie je lstivá strategie. Říká nám, co neplatí, aniž by dořekla, co tedy platí. Nakolik jeho vnímání lidství překročilo hranice černošské komunity a univerzalizovalo se? Říkáme si, že snad přece muselo. Ale nikde se to nedozvíme. Rozhodně tedy ne z jeho druhé knihy.
Troufalost naděje napsal Obama už jako senátor a nevyhnul se omezením z toho vyplývajícím. Vybírá z arzenálu liberálních řešení tak, aby odvážně naznačil, že není zajatcem žádné zájmové skupiny, ale aby si zároveň nikoho neodcizil. Je mistrem zvláštního efektu: dokáže působit jako umírněný, středový politik, který má pochopení pro všechna stanoviska - a pak se s železnou pravidelností přikloní k jednoznačně levicovému řešení. Obama umí tak výstižně a věrně popsat způsob uvažování a hodnoty „druhé strany“, že snadno zapomenete sledovat, kde vlastně stojí on. Klíčem je jeho schopnost empatie, která bývá často výrazně vyvinutá u příslušníků menšin a lidí, kteří obtížně hledali svou identitu. Museli se naučit umění „číst“ uvažování ostatních a „maskovat se“ rychleji, než někdo odhalí, že někam nepatří. Když si vzpomeneme na malého Obamu, který musel řešit, že jeho prarodiče jsou „white folks“, potažmo nepřátelé černochů, když si připomeneme jeho vypravování o tom, jak v černošském holičství slýchal rozhovory, které nikdy žádný běloch neuslyší, a uvědomoval si, že by je neuslyšel ani on, kdyby přítomní věděli, kdo je, snadněji pochopíme, jak může senátor Obama zrekapitulovat všechna levicová klišé o Ronaldu Reaganovi a vzápětí dodat, že se občas v diskusích překvapivě ocital v pozici obhájce některých Reaganových postojů. Dětské dilema, který pohled je ten jeho, zužitkoval v dospělou schopnost nahlédnout problém ze všech stran. Ale kde je skutečný Obama?
Shelby Steele, jiný Američan s černošským otcem a bílou matkou, vydal počátkem tohoto roku knihu o Obamovi A Bound Man (Uvázaný muž). Popisuje v ní masky -strategie, které si američtí černoši nasazují, když se prosazují v bílé, většinové Americe. Dvě hlavní masky označuje bargainer a challenger, což by se dalo přeložit jako vyjednávač a vyděrač. Obě pracují s týmž materiálem: s bílou vinou. „Šedesátá léta stigmatizovala bílé Američany rasovými hříchy minulosti,“ píše Steele. „Aby získali zpět ztracenou morální autoritu, musí běloši, a zejména americké instituce, prokázat negativum: že nejsou rasisté.“ Černoši jakožto certifikované oběti naopak disponují morální autoritou. „A tak vzniká trh, na němž černoši prodávají a běloši kupují.“ Vyděrač je ten, kdo považuje bělocha za rasistu, dokud neprokáže opak. Vyjednávač oproti tomu nabízí bělochům následující dohodu: „Já proti vám nepoužiji strašlivou historii bílého rasismu a vy nepoužijete proti mně moji rasu.“ Je to sázka na dobrou vůli. Bělochům dodá dobrý pocit a postará se o to, aby netolerovali rasismus kolem sebe. Úspěšným černochům umožňuje dosáhnout nebývalého postavení - bílí Američané jsou jim vděční za to, že je mohou mít rádi. Od černochů to ovšem vyžaduje kázeň - musí se přenést přes drobné nechtěné urážky od bělochů. Příklad poslední doby předvedl ironií osudu senátor Joe Biden, když na Obamovi, tehdy ještě svém soupeři, přezíravě ocenil, že „je čistotný a dobře se vyjadřuje“.
Obama je podle Steelea rozený vyjednávač - díky svému temperamentu, ale hlavně díky svému birasovému původu, který mu sám o sobě brání bělochy šmahem házet do jednoho pytle. Steele identifikuje ve Snech řadu epizod, kde Obama nevědomky provozuje vyjednávání. Můžeme k nim přidat jednu z Troufalosti naděje: Čerstvý senátor Obama navštíví nestora senátu, devadesátiletého Roberta Byrda, nejdéle sloužícího senátora v amerických dějinách. Tento muž má jeden hřích z mládí, za který se mnohokrát omluvil: byl členem Ku-klux-klanu. A při této příležitosti požádá (relativního) mladíka Obamu o rozhřešení za mladistvý hřích - a ten mu je elegantně udělí. Tedy, bylo by to elegantní, nebýt toho, že černá barva pleti v Obamově případě nenese žádnou morální hodnotu. Tu si vypůjčil od svých adoptivních předků.
Ve volební kampani Obama využívá svou rasu obratně. Slibuje novou, postrasovou éru a zároveň občas naznačí nebo nechává naznačit jiné, že jeho odpůrci jsou motivováni rasismem. Ne že by to používal často. Ale spíš pořád nevíme, kdo vlastně Obama opravdu je a co si myslí. Je tím, kdo vyvede Ameriku ke skutečnému překonání dědictví rasismu? Anebo ztělesňuje definitivní potvrzení, že rasám je souzeno zůstat ve svých vlastních světech, tak jako lidem a mimozemšťanům, o jejichž setkání napsal Bradbury v Marťanské kronice: „Ruce se nedotkly: prolnuly jedna druhou“?
***
Své názory a skutky z doby hledání reprodukuje Obama s ironickou distancí. Ale ironie je lstivá strategie. Říká nám, co neplatí, aniž by dořekla, co platí. Nakolik jeho vnímání lidství překročilo hranice černošské komunity a univerzalizovalo se?
Dreams from My Father Barack Obama Vydalo nakladatelství Times Books, New York 1995. 403 strany. The Audacity of Hope Barack Obama Vydalo nakladatelství Crown Publishers, New York 2006. 375 stran. A Bound Man Shelby Steele Vydalo nakladatelství Free Press, New York 2008. 160 stran.
O autorovi| Martin Weiss, redaktor LN
