Že se k výstavě korunovačních klenotů bude chtít vyjádřit hodně lidí - to se vcelku snadno dalo předvídat. Pokud má ovšem taková diskuse mít smysl, bylo by dobré dodržovat aspoň základní pravidla hry. Libor Gottfried ve svém článku (Korunovační klenoty se mají vystavit jen občas, LN 19. 4.) prokazuje zásadní neznalost věcí, které by mu měly být „posvátné“. Především - české korunovační klenoty původně vůbec neměly být uloženy v tzv. korunní komoře. Tato komora se krom toho nenachází „nad hrobem svatého Václava“, ale nad jižním vstupem do katedrály. V pasáži, kde se pan Gottfried zmiňuje o náhrobku sv. Vojtěcha, zaměňuje moderní hypotézu s historicky prokazatelnou skutečností - žádná „pergamenová listina“ totiž nedokazuje, že bylo „duchovním záměrem“ Karla IV. umístit světcův hrob tam, kde si ho přeje mít Libor Gottfried.
Podivné jsou i ostatní, pro danou věc podstatnější argumenty. Tím, že je nějaký předmět vystaven ve vitríně, se přece rozhodně neruší jeho symbolický rozměr. Autor jistě dobře zná pokladnici dómu v Cáchách. Považuje její existenci za svatokrádež? Chtěl by, aby tam vystavené předměty byly ukazovány jednou za pět, za deset, nebo za dvacet let? Protestoval někdy proti tomu, že ve Vídni lze kdykoli spatřit kopí, jímž byl údajně probodnut Kristův bok? Protestoval proti vystavení železné koruny lombardské, obsahující železný kruh vykovaný údajně z hřebu, jímž byl Kristus přibit na kříž? Nikdy jsem neslyšel, že by v Německu, Rakousku či Itálii někdy došlo k protestům proti vystavení všech těchto a řady dalších předmětů, jejichž sakrální a symbolická funkce je zcela mimo diskusi. Nejspíš to bude tím, že převážně katolické obyvatelstvo Porýní, Rakouska či Lombardie již dříve nahlédlo, že k hodnotám, které přesahují naši každodenní existenci, se lze blížit i jinak než po kolenou a za svitu voskovic...
Osobně jsem navštívil řadu chrámových i jiných pokladů. Netroufnu si posoudit, co to ve mně zanechalo. Moje skoro hodinové prodlévání před Svatým kopím však nikterak nerušil fakt, že jsem před tím nemusel vystát několik hodin ve frontě na dešti. Na druhou stranu přiznávám, že i ty současné, značně už zesvětštělé rituály provázející vyjímání klenotů, mají něco do sebe a jejich úplného zániku by mi bylo líto. Obávám se ovšem, že řadě Čechů vztah ke korunovačním klenotům a jejich mystériu pomáhá pouze zahladit jejich vnitřní frustraci ze světa, který je sekulární a chladně pragmatický. Tuto frustraci ovšem nelze vyřešit úporným lpěním na minulosti.
O autorovi| Pavel Kalina, vysokoškolský učitel
