Podceňovat posluchače je bláhovost: a přece je téměř jisté, že album Zahrada bude dnes bližší širšímu kruhu, než když s ním Jaroslav Kořán v roce 1992 předběhl dobu. Snad se tehdy od řinčení města odvracelo méně lidí, aby špicovali uši k detailům zvuku a „soundscape“, tedy zvukové krajině, za městem.
Všechno začalo na Šumavě, tvrdí bubeník a hráč na všechno možné Kořán. „V garáži tam máme dřevěné trámy, do nich jsou zatlučené dlouhé hřebíky a na nich pak navěšené různé věci. Do toho hřebíku když brnkneš, zarezonuje to celou chalupou. Fascinovalo mě to a řekl jsem si, že vyrobím něco podobného, co by se dalo přenášet.“
Snad je to příběh charakteristický pro začátek 90. let: uprostřed čerstvých podnikatelů kdosi sbíral kovové smetí a stavěl z něj laděné řady do velkého vlastního hudebního nástroje. Orloj snivců: tak mu říkali jeho hráči, Jaroslav i s bratrem Markem a dalšími. Aby se nad hřebíky a kramlemi domluvili, jednotlivé části si pojmenovali: Boží prsty, chrom-vanad universal, mluvící rafiky, nebeské varhany... Jednou to znělo jako andělské zvonění, podruhé jako múzická průmyslová zóna. Ti, kdo je měli za naivky, časem překvapeně zjistili, že po boku Petra Nikla „snivci“ vytvořili interaktivní nástroje, které nás reprezentovaly na Expu v Japonsku a dalších zemích.
Zmíněný orloj tvoří jen jeden záhon ve velké Zahradě, albu, které nyní (prvně na kompaktu) vydává značka Polí pět. Strunné nástroje, jemný klavír a bicí tu doplňují úlovky na mikrofon vystrčený z okna skutečně do zahrady: tedy trocha dětí, zvířat, počasí. Tohle právě tvoří jádro kouzla Zahrady: Kořán zvuky „skutečné“ a „hudební“ zrcadlí tak, že na sebe navzájem ukazují, vyprávějí vlastně o tomtéž. Vrchol jednoho žánru v Česku?
Zahrada se vrátila právě v okamžiku, kdy ji lze srovnat s čerstvou Kořánovou nahrávkou. Hlasy hor, jež od Zahrady dělí 17 let, místy znějí syntezátorově, ale to je klam a mam: v údolí Úpy si Jaroslav natáčel reálné ruchy a hrál na akustické nástroje. V počítači a sampleru je až později zpracoval: tajemnost těch zvuků ovšem nespočívá v technice, ale že tu muzikant vydoloval nepovědomé podoby. Sám autor mluví o překladu: hudba je prý výběrem, zkratkou nebo črtou z jejich nezměrnosti a nespoutanosti.
Jak zní taková přeložená krajina mezi Pecí a Horním Maršovem? Odtikávající tep „orloje“ se tu už moc neozývá, Kořán tentokrát nechává zhluboka vydechnout volnější, delší zvuky: něco zní, jako by své kovové nálezy rozezníval smyčcem. Mimořádně tu působí zachycené fičení chumelenice: kdo nevěří, že může mít sílu věty pro sólové housle anebo varhanní skladby, ať se zaposlouchá.
Po světě je dnes dost muzikantů, kteří jsou citliví ke zvuku skutečného světa, trochu ho natáčejí a trochu „překládají“. U nás tohle dobrodružství v posledních letech láká výrazně víc mladých lidí než dřív; mnozí, kdyby se narodili o dvacet let dřív, by založili kapelu, dnes je láká hra s laciným mikrofonem a notebookem. Nemá cenu pořádat závody, jen řekněme, že Jaroslav Kořán je citlivý, nápaditý a tvrdohlavý na mezinárodní úrovni. Ani textovým poznámkám u něj neklesla úroveň: „V horách jsem například slyšel: hovor, zpěv a hudbu, hučení, dýchání a šeptání, dunění, chvění, breptání, úpění a kvílení, smích, lamentování, kázání, (...) troubení, zvonění, bzučení, křik (...) a ticho...“
Uprostřed čerstvých podnikatelů kdosi sbíral kovové smetí a stavěl z něj laděné řady do velkého vlastního hudebního nástroje
O autorovi| Pavel Klusák, hudební publicista
