Možnost domácího učení je v Česku v plenkách. Přestože je co zlepšovat, patříme v tomto ohledu k nejliberálnějším zemím EU
Doma se v současnosti učí několik stovek dětí. A nejde pouze o ty, jejichž rodiče nejsou spokojeni se školami třeba z náboženských důvodů, ale i o ty, kteří chtějí se svými ratolestmi trávit více času.
Ondřej Karták je sociální pracovník, bývalý učitel a hlavně otec čtyř dětí. „Laický a nábožensky neutrální stát by mi měl umožnit vychovat děti v katolické víře, a to mi žádná škola v Česku nezajistí,“ vysvětluje jeden z důvodů, proč své děti hodlá vzdělávat doma. Nejstarší dvě děti, věkem žáky čtvrtého a pátého ročníku základní školy, vyučují společně s manželkou Ivou doma už od začátku „školní docházky“. Třetí potomek do jejich domácí třídy přibyl nyní.
Iva Kartáková zdůrazňuje, že nejde jen o výuku náboženství jako předmětu, ale o celkové pojetí výchovy a předávání morálních hodnot. „Současná materialistická společnost je jednoznačně orientovaná na konzum a požitky. Lidé jsou k tomu tlačeni médii, reklamou a prostředí školy tento stav přijímá, ať už jde o učitele či spolužáky,“ říká. Podle Kartákových je nutné v raném školním věku děti naučit především rozlišovat dobro a zlo, což postmoderní škola se svým relativismem nechce nebo neumí.
„Ve škole se učí spíše diskutovat a obhajovat si své názory, ať už si žáci myslí cokoliv, než aby jim učitelé předávali nějakou hodnotovou orientaci. Třeba slovo pravda se ve škole téměř nepoužívá. Je to korupce jazyka. Připomíná to Orwella: Chcete-li zničit svobodu, zničte nejprve slovo svoboda. Dnes jsou třeba některá slova nahrazována tzv. politicky korektními výrazy, děti se tak prostě učí jinak myslet,“ zlobí se Karták.
Byť je učení doma v Česku poměrně nové a někteří lidé nemohou českému školnímu systému přijít na jméno, přesto patříme v této oblasti k nejotevřenějším zemím v Evropě. V Německu jsou úřady mnohem striktnější. Letos v únoru třeba vtrhlo do domku rodiny Busekrosových v bavorském Erlagenu patnáct neuniformovaných policistů a přes odpor rodičů odvleklo šestnáctiletou Melissu Busekrosovou. Dívka byla eskortována do psychiatrického zařízení pro mládež v Norimberku. Důvodem policejní akce byla skutečnost, že se Busekrosovi rozhodli s ohledem na její špatné školní výsledky v některých předmětech a problémy s učiteli vzdělávat svou dceru sami doma. To však nesmějí. To, že dítě je de facto majetkem státu, stvrdil i německý Ústavní soud, jenž nepřímo konstatoval, že státní moc má právo vyžadovat od svých občanů konformitu, protože „stát má zájem na tom, aby nevznikala paralelní společenství žijící odlišně od většinové společnosti.“
Kvůli učení doma bylo v posledních třech letech v Německu na několik dní uvězněno sedm otců rodin. Za mřížemi se ocitla i matka dvanácti dětí Katharina Plettová; její rodina po této zkušenosti raději volila „emigraci“ do Rakouska. Příklad Německa, kde byla domácí škola definitivně zakázána za nacistického režimu - a tento zákaz přežívá až do současnosti - ukazuje v pravděpodobně nejvyhraněnější podobě na obecný problém: stát, který je garantem vzdělání, nikoliv výchovy našich dětí, podléhá pokušení formovat si nejmladší generaci „poddaných“ k obrazu svému. Státní školy nikdy ve své historii nebyly a ani nemohly být ideově neutrální. Stejně tak téměř neexistují hodnotově neutrální rodiče. Střet, který z tohoto faktu přirozeně vyplývá, lze řešit buď násilím ze strany silnějšího - tedy státu, nebo tolerancí k „menšinám“.
Český stát se rozhodl pro jistou míru tolerance před několika lety, kdy povolil domácí vyučování jako experiment. V současnosti tento typ výuky alespoň na prvním stupni již umožňuje přímo zákon. V domácí škole se podle odhadů nyní učí několik stovek dětí, jejichž rodiče z nejrůznějších důvodů s podobou veřejných škol nejsou spokojeni. Od letošního září je nově možné, opět v rámci pokusného projektu, vzdělávat doma také děti na druhém stupni základní školy.
Vzdělávání nebo docházka
Ředitel Institutu sv. Josefa Michal Semín začátkem nového školního roku začal doma, společně se svou ženou, učit již čtvrté z celkem šesti dětí. „Výuka, která se tváří jako nenáboženská, je ve skutečnosti protináboženská. Jsou prostě otázky, na něž dává křesťanská víra jiné odpovědi než současné učebnice. Odpovědnost za výchovu dětí je přitom přirozeně především na rodičích,“ argumentuje Semín.
Právo vzdělávat své děti doma podle svého svědomí a přesvědčení lze přitom odvodit i z Všeobecné deklarace lidských práv. Ta v příslušném oddíle říká: „Každý má právo na vzdělání. Vzdělání nechť je bezplatné, alespoň v počátečních a základních stupních. Základní vzdělání je povinné.“ A současně: „Rodiče mají přednostní právo volit druh vzdělání pro své děti.“ Zdánlivý rozpor, na který někteří odpůrci domácí školy občas upozorňují, tkví v rozdílném obsahu pojmů „povinné vzdělání“ a „povinná školní docházka“. Stát má tedy právo a povinnost vymáhat, aby děti byly vzdělávány, ale je na rodičích, aby při splnění příslušných podmínek rozhodli, jakým způsobem se bude toto vzdělávání uskutečňovat.
V Česku byl zahájen experimentální projekt ministerstva školství umožňující domácí školu dětem ve školním roce 1998/99. Rodiče museli děti přihlásit do jedné ze čtyř vybraných základních škol a o domácí výuku požádat. Od roku 2005 platí nový školský zákon, který již domácí vzdělávání pokládá za rovnocennou formu splnění povinné školní docházky na prvním stupni základní školy. Letos bylo analogicky zahájeno „pokusné individuální vyučování“ i na druhém stupni.
Protože každé doma vzdělávané dítě je formálně žákem příslušné základní školy, kde také podstupuje pravidelné přezkoušení ze svých znalostí, neexistují žádné spolehlivé statistiky, kolika dětí se tento způsob výuky týká. Zasvěcené odhady hovoří zhruba o čtyřech stovkách dětí. Nejde přitom pouze o potomky věřících rodičů.
„Domácí škola dnes zasahuje nejrůznější skupiny české společnosti, rodiny které žijí alternativním způsobem života, klasické rodiny, křesťany i ateisty,“ tvrdí Judita Kapicová z Asociace pro domácí vzdělávání (ADV). Zdaleka ne všichni rodiče mají přitom pro domácí vzdělávání důvody ideové či náboženské. Pravděpodobně stejně velká skupina rodičů se tak rozhodne z důvodů nespokojenosti s úrovní dostupných škol.
„Osobně si navíc myslím, že posílat dítě v šesti letech na půl dne mimo domov je brzy. Navíc to, co jim v tomto věku předáte, jim zpravidla vydrží až do dospělosti. Mně třeba takto rodiče navždycky vštípili silný vztah k přírodě,“ připojuje další důvody Kartáková.
Pokračování na straně II
Dokončení ze strany I
Myšlenku domácí školy hájí i mnozí „profesionální“ pedagogové. „Ve 21. století, na začátku třetího tisíciletí, je taková nabídka prostě potřeba. Celosvětově dochází ke změnám v životních stylech. Společnost se posouvá a žít nějakým alternativním způsobem, ať už motivovaným třeba ekologicky, světonázorově či nábožensky, je už poměrně normální a nemusí jít o nějaké extrémisty. Máme například rodinu, která se rozhodla odstěhovat z Prahy a společně ekologicky farmaří v Orlických horách. Potřebám takových rodin je dobré vycházet vstříc,“ myslí si Bohumil Bulíř, ředitel Bratrské školy v Praze 7. Tato škola je zapojena do projektu domácího vyučování od jeho počátku.
Bulíř upozorňuje i na nezanedbatelný fakt, že takto vyučované děti mají podle jeho zkušeností zpravidla větší úspěšnost například u přijímacích zkoušek na školy vyšších stupňů. Přičítá to větší efektivitě domácí výuky. „Uvedu příklad: Když bude chtít rodič vysvětlit jednomu svému dítěti učivo, které se vykládá třeba v českém jazyce v klasické třídě jednu vyučovací pětačtyřicetiminutovou hodinu, zabere mu to maximálně, opravdu maximálně, dvacet minut. Zbytek času může věnovat něčemu navíc, nějaké nadstavbě, a to se potom na znalostech dětí pozitivně projeví,“ vysvětluje Bulíř.
Škola je politikum
V českých zemích byla povinná školní docházka podle obecného povědomí zavedena císařovnou Marií Terezií v roce 1774. Není tomu ale úplně tak. Tehdejší děti dostaly ke svátku svatého Mikuláše z pera panovnice „Všeobecný školní řád pro německé normální, hlavní a triviální školy ve všech c. k. dědičných zemích“. V něm byla sice stanovena povinnost zřídit nejméně triviální školu (tedy školu, která by vyučovala alespoň čtení, psaní a počty) v každé farní obci, ale povinnost byla na straně úřadů, nikoliv rodičů.
„Rádi bychom viděli, kdyby rodičové svých dětí ve věku 6 až 12 let do škol posílali,“ píše se v tereziánském školním řádu. Vynucovat si školní docházku všech dětí ovšem nebylo dost dobře možné, neboť nestačila kapacita teprve vznikajících škol a především dítka ženského pohlaví by neměla vůbec kam chodit. První dívčí třídy vznikly až o šest let později.
Motivace císařovny potažmo státu k první školní reformě nebyla ovšem vedena lidumilstvím či nezištnou láskou k dětem. Reforma pouze reagovala na potřeby hospodářství, kde s nástupem manufakturní a strojové výroby vznikala poptávka po alespoň částečně vzdělaných pracovnících. Současně se tento ekonomický zájem shodoval se zájmem politickým - působit na poddané v duchu osvícenství, které již za života Marie Terezie úspěšně prosazoval její syn a nakonec i nástupce na trůnu Josef II. Ostatně sama autorka první školské reformy to přiznávala svým známým výrokem: „Škola je politikum“.
To platilo stejně na konci osmnáctého století jako v současnosti a neprojevovalo se to vždy jen na první pohled zřetelnými změnami, jako bylo zrušení povinné společné modlitby na začátku a konci vyučování v roce 1918. O obsahu školních osnov za protektorátu či komunistického režimu ani nemluvě.
Prosadit v českých zemích domácí školu jako regulérní cestu k dosažení základního vzdělání alespoň na prvním stupni základní školy tak nebylo zdaleka jednoduché. První republika, ačkoliv zásah do učebních osnov byl po roce 1918 na první pohled viditelný, přejala v podstatě školský systém rakouského mocnářství včetně jeho důsledného centralismu a byrokracie. Za historicky krátkou dobu jejího trvání ani k velké revoluci ve vzdělávacím systému dojít nemohlo.
Následující půlstoletí rozhodně žádným individualistickým či prorodinným aktivitám ani náznakem nepřálo. Od pádu komunismu v listopadu 1989 muselo uběhnout bezmála devět let, než ministerstvo školství povolilo domácí školu alespoň jako již zmíněný experiment. Skupiny rodičů, jež měly o domácí vyučování svých ratolestí z nejrůznějších důvodů zájem, musely k prosazení tohoto institutu do zákona vynaložit mimořádné lobbistické úsilí.
„Zejména ze strany levicových politiků jsme naráželi na určitý programový odpor. Jednoduché to ale nebylo ani v té lidské rovině. Zvláštní byly zejména reakce poslankyň. Zatímco jejich mužští kolegové obvykle bez emocí argumentovali z ideových pozic, ženy v parlamentu, které většinou byly mimopražské a o jejichž děti se starali manželé či někdo jiný, na naše výklady o tom, jak je pro zejména malé děti důležité, aby vyrůstali a vzdělávali se uprostřed rodiny, reagovaly tím, že začaly vytahovat fotografie svých dětí a přesvědčovat nás, že i ony jsou dobré mámy,“ vypráví Michal Semín, jenž je rovněž autorem publikace Katolická domácí škola. Podle jeho vzpomínek přitom nehrála politická příslušnost oslovených zákonodárkyň nijak zásadní roli.
Lobbování za včlenění institutu domácí školy do nového školského zákona nebylo pro tyto rodiče nějakou rozmarnou kratochvílí. Během let 1998 až 2005, tedy od zahájení experimetálního domácího vyučování do přijetí zákonné normy, stanovovalo podmínky pro tento druh výuky ministerstvo svou vyhláškou. „Obvykle přišli s nějakou novou úpravou vyhlášky na přelomu července a srpna a vždy to bylo v duchu restrikce. Zjevně spoléhali, že se nám během léta, kdy jsou rodiny na dovolené, nepodaří zmobilizovat a proti novým restriktivním opatřením zorganizovat efektivní protiakci. My jsme si tehdy po vítězném mediálním tažení vymohli, že každá změna bude nejprve prodiskutována s tehdejší Společností přátel domácí školy coby zástupcem rodičů a se zainteresovanými řediteli s dostatečným předstihem,“ vzpomíná Semín na éru sociálnědemokratických ministrů školství.
Nyní tedy v Česku může vzdělávat své děti doma téměř každý, ovšem za jasně daných podmínek. Dítě musí být zapsáno na některé základní škole, jejíž ředitel tuto formu výuky povolí. Pokud by tomu bránil, rodiče by si poměrně snadno našli školu jinou. K žádosti o individuální vzdělávání je třeba doložit posudek z pedagogicko-psychologické poradny, ale i ten bývá spíše formalitou, protože dětský psycholog nemůže domácí školu přímo nepovolit. Rodiče musejí splňovat požadavek alespoň ukončeného středoškolského vzdělání. Jestliže je jejich vzdělání nižší, může jim ředitel příslušné školy udělit výjimku nebo se oficiálním domácím učitelem může stát například někdo z příbuzných či přátel rodiny. Proběhneli pokusné vyučování na druhém stupni úspěšně, předpokládá se, že zákonné podmínky budou podobné; pravděpodobně se pouze zpřísní požadavek na vzdělání rodičů či jiného vyučujícího ze středoškolského na minimálně bakalářský stupeň.
Už se těším v září do školy...
Z hlediska práva i „vyššího principu mravního“ je otázka domácí školy, zdá se, v Česku již rozhodnuta. Je však tato forma výuky pro děti přínosem, nebo je naopak v dalším životě diskvalifikuje? Podle rodičů i většiny politiků je správně první možnost. I ze strany odborné veřejnosti zaznívají hlasy proti spíše ojediněle. Jednou z výjimek je například Václava Masáková, ředitelka Pedagogickopsychologické poradny v Praze 2.
„Domácí vyučování je přínosem pouze tehdy, když jde například o dítě nějakým způsobem handicapované. Jinak to je na úkor jeho socializačního procesu. To, že je dítě takto izolováno, je připraví o důležitý zážitek, kdy se učí prosadit v konkurenci vrstevníků,“ je přesvědčena Masáková.
S tím rodiče „domácích školáků“ samozřejmě nesouhlasí: „Normální člověk je v kolektivu vrstevníků pouze ve škole, potom na vojně, která navíc už teď ani není, a potom až v domově důchodců. Pro zbytek života se musí naučit vycházet s lidmi různého věku, to se mnohem lépe naučí v početné rodině než ve školní třídě,“ oponuje například Judita Kapicová z ADV.
S dětskou psycholožkou Masákovou nesouhlasí ani její kolega Václav Mertin. „Několikaletý experiment, který za peníze daňových poplatníků realizoval Výzkumný ústav pedagogický, jasně ukázal, že domácí vzdělávání nepřináší problémy, kvůli kterým by bylo nutné měnit původní, velmi liberální podmínky,“ napsal Mertin v lednu 2005 (MF Dnes), kdy vstoupil nový školský zákon v platnost. Masáková uvádí ještě jednu námitku vůči domácí škole: „Ty děti přicházejí o zkušenost konfrontace s jinou autoritou, než jsou rodiče.“
Druhým možným problémem může být obsah učiva v domácí škole. To se samozřejmě týká hlavně dětí, jejichž rodiče volí alternativní způsob výuky například z náboženských důvodů. I doma vzdělávané dítě musí podle zákona ve výuce postupovat podle některého ze vzdělávacích programů pro základní školy. Tedy prakticky používat stejných učebnic jako běžní žáci. Jejich obsah se pochopitelně občas liší od toho, jak stejný předmět vykládají dětem rodiče. Problém proto teoreticky může nastat při povinném přezkoušení, které musí žák absolvovat minimálně každé pololetí, aby mohl získat příslušné vysvědčení.
„Například v testu z dějepisu byla otázka, kdo byl předchůdcem současného člověka Homo sapiens sapiens. Musel jsem požádat učitelku, aby z toho dceru neklasifikovala. Ona samozřejmě ví, co je v učebnici, a dokázala by to i říct, ale na takto formulovanou otázku by nutně odpověděla po pravdě, že žádný předchůdce nebyl, protože člověka stvořil Bůh. Ale to je vždy na normální domluvě s učiteli, zatím jsme s tím nikdy neměli problém,“ říká Michal Semín. Podle něj není problém ani tak ve sporu o obsah učiva, jako spíše s nepochopením či nesouhlasem některých pedagogů s domácí školou jako takovou. To ovšem vede spíše k úsměvným situacím než k otevřeným konfliktům. „Třeba němčinářka dává dceři často překládat věty typu: Už se těším, až půjdu v září do školy. V lavici budu zase sedět s Klárou. Klára je moje nejlepší kamarádka,“ popisuje Semín.
Zkušenost, že konfrontace se zkoušejícími ve škole rozhodně není žádný ideologický boj, potvrzuje také Iva Kartáková. „Vlastně si vzpomínám v tomto směru, jen že jsme měli oproti učebnici vlastivědy ,trochu‘ jiný výklad, pokud jde o Žižku, jinak ani o žádném problému nevím,“ říká matka, která své děti vyučuje v duchu tradiční katolické víry. Podobně pojímají věřící rodiče třeba i sexuální výchovu: děti jsou sice poučeny, co je to antikoncepce, jaké jsou její druhy, co se o ní píše v učebnici, ale současně se dozvědí, jaký je postoj rodičů, proč není nevázaný sex v souladu s křesťanskou morálkou a proč fyzické projevy lásky patří pouze do manželství.
Jestli je institut domácí školy jednoznačným přínosem pro děti samotné, se pravděpodobně ukáže až za delší čas, kdy se její absolventi začnou ve větší míře zařazovat do praktického života. Zatím není toto téma důkladně zpracováno ani v odborné literatuře. „Čekám, kdy se tato otázka konečně nastolí například na odborných pedagogických fórech. Často třeba zaznívají námitky, že jsou tyto děti vyřazovány z kolektivu vrstevníků, a je tak ohrožena jejich socializace. Ale je skutečně věkově homogenní skupina školní třídy jediný správný model pro zdárnou výchovu? Je to právě to pravé ořechové?“ uzavírá ředitel Bulíř. „Řada negativních projevů, jako jsou drogy, alkohol, závadové vztahy, předčasný zájem o sex, v takto homogenním prostředí spíše naopak vzniká. Málokteré dítě se s tím setká ve své rodině. I tím by se měl někdo začít zabývat.“
***
Státní školy nikdy v historii nebyly, a ani nemohly být ideově neutrální. Stejně tak téměř neexistují hodnotově neutrální rodiče. Střet, který z toho přirozeně vyplývá, lze řešit buď násilím ze strany silnějšího - tedy státu, nebo tolerancí k „menšinám“.
Když bude chtít rodič vysvětlit svému dítěti učivo, které se ve škole vykládá třeba jednu pětačtyřicetiminutovou hodinu, zabere mu to maximálně dvacet minut Bohumil Bulíř ředitel Bratrské školy v Praze 7„
Domácí vyučování je přínosem pouze tehdy, když jde například o dítě nějakým způsobem handicapované. Jinak to je na úkor jeho socializačního procesu. Václava Masáková ředitelka Pedagogicko-psychologické poradny v Praze 2
V testu byla otázka, kdo byl předchůdcem člověka Homo sapiens sapiens. Musel jsem požádat učitelku, aby z toho dceru neklasifikovala. Odpověděla by po pravdě, že člověka stvořil Bůh. Michal Semín Ředitel Institutu sv. Josefa
O autorovi| MILOŠ CIHELKA, Autor je redaktor LN
