Tak nám zakázali „rychlé plavky“. Zatím jen v Itálii a v Kanadě, ale stejně ta zpráva cosi zobecňuje. Vrcholový sport se začíná podobat organizovanému zločinu. V obou branžích často vítězí ten, koho nepřistihnou či mu nic nedokážou. A přestupníci jsou vždy o krok před těmi, kdo utvářejí pravidla a zákony. Vyrukuje někdo s novinkou, která mu přináší medaile a rekordy? Šup, novinku zakázat, takový je trend v situaci, kdy pravidlo schází.
Záleží na úhlu pohledu. Vyznavači klasického amatérismu by s „rychlými plavkami“ vyběhli tak rychle jako Avery Brundage s Jimem Thorpem. Zbohatlík v čele Mezinárodního olympijského výboru prostě nedokázal pochopit, že indián z chudých poměrů nebral sport jen jako aristokratické hobby, ale i jako obživu pro rodinu. Pro vyznavače ryzí profesionality je zase soutěž výrobců plavek stejně hodnotná jako souboj plavců. Jenže nikdo jednoznačně neodpoví na otázku, jaký je dnes vrcholový sport: amatérský, či profesionální?
Itálie a Kanada zakázaly „rychlé plavky“ proto, že výrobce jich nezajistil dost pro všechny – tak to ať je raději nemá nikdo. Ale nabízí se tu i lepší model: vrátit se k praxi antického olympismu, kdy sportovci soutěžili nazí. To by bylo řešení – jedním vrzem by se vypořádalo s problémy reklam na dresech i výstroje dostupné pro všechny.
