Zdá se, že šedesát let poté, co Generální shromáždění OSN přijalo Všeobecnou deklaraci lidských práv, je naše planeta v jejich dodržování v beznadějné situaci. Nejrůznější mezinárodní organizace i národní vlády sice přiznávají práva téměř komukoli k čemukoli, ale současně jsme svědky jedné genocidy za druhou, zneužívání moci, hladu a bídy. Inflaci lidských práv doprovází neméně zhoubná inflace jejich porušování. Zatímco někteří západní intelektuálové dnes odmítají lidská práva jako ideologický podnik využívaný cynickými politiky nebo zaslepenými aktivisty, pro většinu lidstva zůstává alespoň minimální dodržování těchto práv dodnes otázkou nejen lidské důstojnosti, ale vůbec života či smrti.
Abychom lépe porozuměli historickému významu deklarace přijaté 10. prosince 1948, je proto třeba lidská práva chápat jako signál, kterým lidé především volají mocné tohoto světa k odpovědnosti a stanoví jim meze jejich vládnutí. Tak tomu ostatně bylo již v roce 1776 v americké Deklaraci nezávislosti, do jejíž preambule převzal Thomas Jefferson osvícenskou koncepci přirozených práv, která jsou nezcizitelná a daná všem lidem bez rozdílu. Protože anglický král tato práva soustavně porušoval, kolonisté se vzbouřili a vyhlásili politickou nezávislost. Právě tady se zrodila nejen představa moderní republiky a demokratického lidu, ale současně i ústavně omezené vlády zaručující práva svým občanům.
Deklarace coby nadějná zpráva V první polovině minulého století se však politická situace radikálně změnila. Ze zastupitelských demokracií se staly demokracie masové a vládou lidu se najednou oháněly totalitní ideologie, z nichž jedna uvrhla evropský kontinent do nevídané válečné zkázy, zatímco druhá se v důsledku té samé zkázy zdála být na nezadržitelném dějinném vzestupu. V těchto dobách byla potom všeobecná deklarace především nadějnou zprávou, podle které nový mezinárodní řád měl být založen na respektování občanských a politických práv, ale také základních sociálních jistot, bez nichž nelze žít důstojný lidský život.
Po dlouhém vyjednávání vedeném snahou skloubit neosobní jazyk mezinárodního práva s kulturní a politickou rozmanitostí jednotlivých členských zemí OSN byl nakonec přijat dokument, který sice neměl bezprostřední právní závaznost, ale jehož autorita a vliv byly o to větší a důležitější. I když je z právně technického hlediska deklarace pouhou rezolucí Generálního shromáždění OSN, považuje se dnes za prazáklad všech pozdějších úmluv o lidských právech včetně Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, jak ji přijala Rada Evropy v roce 1950.
Deklarace však není jen základní dokument a právní obyčej, od kterého se odvozují všechny pozdější mezinárodní úmluvy, ale současně i důležitý nástroj, kterým lze kritizovat vlády kdekoli na světě. Je to signál pro všechny disidenty bojující proti nejrůznějším autoritářským režimům (a těch je ve světě dodnes většina), že jejich úsilí má všeobecný smysl a význam i pro nás pro všechny, kdo žijeme v demokratických zemích. Nikde totiž není zaručeno, že dnešní demokracie nemohou zítra skončit pod tyranskou vládou.
Velmi záhy tuto všeobecnou solidaritu v oblasti lidských práv pochopil například britský právník Peter Benenson, když roku 1961 založil organizaci Amnesty International, která od té doby po celém světě monitoruje porušování práv zakotvených v deklaraci a vystupuje na podporu tzv. vězňů svědomí. V české společnosti je činnost AI a dalších organizací monitorujících porušování lidských práv dosud v živé paměti, protože díky ní i boj proti komunismu dostával kosmopolitní rozměr. Když se navíc v roce 1988 konal jeden z benefičních koncertů AI pod názvem Human Rights Now! v Budapešti, bylo jasné, že právě tady a teď se bortí komunistický režim, i když do pádu berlínské zdi bylo ještě daleko.
V dnešních demokraciích se lidská práva někdy zaměňují za automatické nároky, které lidé mohou konzumovat jako kterékoli jiné služby. Stačí se ale podívat okolo sebe nebo do vlastní minulosti, abychom si uvědomili, že tato práva jsou zrovna tak základní jako i nesamozřejmá. Proti jejich porušování je proto třeba vystupovat „tady a teď“, což ale zároveň znamená „všude a vždy“.
***
Úsilí disidentů bojujících proti autoritářským režimům má význam i pro nás. Nikde není zaručeno, že dnešní demokracie nemohou zítra skončit pod tyranskou vládou.
O autorovi| Jiří Přibáň, právník, VŠ pedagog
