Nedávno se na blogu io9, který se zabývá popkulturou okolo sci-fi, popularizací vědy a novými technologiemi, objevila úhledná tabulka s přehledem filmů, které se odehrávají v kosmu, a výčtem prohřešků proti přírodním zákonům, jichž se tyto filmy dopouštějí. Například:
– Vesmírným vzduchoprázdnem se nešíří zvuk, takže kosmické lodě nemohou plout mezihvězdným prostorem s hlasitým burácením. I Hvězda smrti by tak měla správně explodovat – věrna svému názvu – za hrobového ticha.
– V kosmu také nemají co dělat hořící kosmické křižníky a oheň všeho druhu. – Lidé ve skutečnosti nestihnou uskočit před laserovým paprskem. Na druhé straně zase neexistuje důvod, aby se astronauti pohybovali v beztížném stavu pokaždé jako ve zpomaleném filmu a pod vlivem rohypnolu.
– V některých sci-fi filmech najdou pozemšťané s mimozemšťany až příliš rychle a snadno společnou řeč. V jiných stejně snadno počnou a zplodí potomka. – Na různě velkých planetách je různě silná gravitace. Takže na malém lesním měsíci Endor, kam se přenese děj v poslední, sedmé epizodě Hvězdných válek (Návrat Jediho), by mělo Hana Sola i princeznu Leiu překvapit, jak daleko po každém kroku doplují vzduchem. Naopak v kosmických lodích, po kterých se kosmonauti většinou procházejí jako po lázeňské kolonádě, panuje normálně stav beztíže. I když, tady by se snad dalo někdy přimhouřit oko a najít vysvětlení.
„Gravitaci je možné nahradit například odstředivou silou,“ říká astrofyzik Tomáš Henych z Masarykovy univerzity v Brně. „Představte si kosmickou loď ve tvaru velké pneumatiky, kterou roztočíte nebo pošlete z kopce. Potom na vnitřní straně pláště bude směrem od středu působit síla, která plně nahradí gravitaci; bude vás tlačit na vnitřní povrch pláště.“
A když se udělá v plášti kosmické lodi díra nebo když se otevřou dveře do volného vesmírného prostoru, mělo by to všechny přítomné téměř okamžitě zabít. Na druhé straně, když vylétne do volného kosmu člověk bez skafandru, neměl by ani explodovat, ani zmrznout.
* * *
Poslední zmíněný bod je asi nejzajímavější. Co se stane s člověkem, který se bez skafandru, jen tak nalehko, ocitne ve vzduchoprázdnu? V několika filmech se takoví nebožáci nafoukli a vybouchli. Obzvlášť ohavně dopadl Arnold Schwarzenegger ve filmu Total Recall, kde mu explodovaly oční bulvy. A ve snímku Sunshine jistý astronaut skrznaskrz zmrzne, což je doloženo tím, že narazí do konstrukce kosmické lodi a roztříští se na malé střepy.
Blog io9 to vše odmítá jako nesmysly. Zaprvé – ve volném kosmu nemůžete zmrznout, protože, prakticky vzato, ve vesmírném vzduchoprázdnu žádný mráz není. Není tam vůbec žádná teplota. Teplota je projevem pohybu částic hmoty a ty se ve vzduchoprázdnu nevyskytují. Je sice pravda, že tělesné teplo vás bude ve formě energie opouštět, ale je naivní domnívat se, že člověk vržený do vesmírného prostoru zemře na podchlazení organismu.
Za druhé – uvnitř lidského těla není takový tlak, aby člověk nebo jeho oční bulva ve vakuu vybuchovaly jako krvavý balónek.
Dalším obecně tradovaným předpokladem pro výbuchy filmových postav ve vzduchoprázdnu je to, že krev a další tělesné tekutiny by se měly ve vakuu začít vařit. Jenže lidská kůže, buněčné stěny a cévy udržují tekutiny pod určitým tlakem, který by tomu bránil. Je pravda, že tyto tekutiny by se všemožně snažily opouštět kosmonautovo tělo a přitom by časem mohly způsobit určité škody – třeba na buněčných stěnách. Nicméně astronaut by byl tou dobou stejně mrtvý z úplně jiného důvodu.
Oproti očekáváníby to nebylo udušení, ale srdeční selhání. Vyplynulo to z řady nepříliš pěkných testů s laboratorními zvířaty a několika nechtěných pokusů s lidmi, jimž selhal skafandr. Srdce se člověku ve vzduchoprázdnu zastaví přibližně za devadesát sekund.
Geoffrey A. Landis z kosmické agentury NASA o tom napsal článek, kde dokazuje, že to celé znamená, že scéna z Kubrickova filmu 2001: Vesmírná odysea, kde je hlavní hrdina – astronaut David Bowman – nucen přeskočit bez kosmické helmy ze servisního modulu do kosmické lodi, není až tak nereálná. Člověk ve vzduchoprázdnu sice ztrácí vědomí přibližně po devíti až jedenácti vteřinách, ale za tu dobu by danou operaci – vyskočit z modulu do přetlakové komory a zatáhnout za páku, kterou se zavírá její vchod a obnovuje přísun vzduchu – mohl stihnout. Pokud by ve vzduchoprázdnu nezůstal déle než devadesát vteřin, zůstalo by prý tohle dobrodružství bez následků.
Stejně tak je tedy relativně reálné i přeskočení nechráněného astronauta ve filmu Sunshine z jedné kosmické lodi do druhé.
* * *
Sunshine režiséra Dannyho Boylea vypráví příběh kosmické lodi mířící ke skomírajícímu Slunci. Nese jadernou bombu o velikosti Manhattanu, která má naši hvězdu znovu „nahodit“. Je to příklad filmu, který si na reálnosti zobrazovaných dějů docela zakládal, takže si přizval jako konzultanty astrofyziky a zaměstnance NASA. Přesto na něj dopadla z vědeckých kruhů sprcha kritiky, především za to, že zažehnout vyhasínající Slunce pomocí atomové bomby je velký nesmysl.
Jenže ve vědecko-fantastických filmech většinou platí, že věda pouští fantazii první do dveří. A ve filmech, jako jsou Hvězdné války, které spadají do žánru „kosmická opera“ – což je mladší sestra opery koňské a opery mýdlové –, věda za těmi dveřmi většinou raději zůstane. Protože co by to bylo za operu bez ohně a pyrotechniky a hlavně bez zvuku. Pískání letících laserů, zlověstné kvílení kosmické stíhačky a výbuchy všeho druhu tu hrají roli orchestru. Souboje se světelnými meči (jejichž paprsky vrčí jako špatně odstíněná reprobedna) a oblaka ohně ve vesmíru jsou pak efektní scénografií. U skutečné opery prý funguje pravidlo: čím stylizovanější, tím lepší. U kosmické opery platí totéž. I když je v ní slovo „opera“ myšleno ironicky.
