Tváří v tvář kauze Drobil se chováme, jako by šlo jen o to, kdo je nahoře a kdo dole
Součet politických zisků a ztrát z kauzy Drobil je už zřejmě konečný. Trestněprávně z ní totiž pravděpodobně nevyplývá nic - stíhání ať už členů vlády, anebo samotného odvolaného šéfa Státního fondu životního prostředí Michálka za neoznámení trestného činu je nepravděpodobné, stejně jako stíhání Drobilova poradce Knetiga či kohokoli jiného za zpronevěru peněz z fondu. Slovy jednoho ze členů vedení ODS: „chystal se vykrást banku, která ještě ani nestála“.
Zdá se, že tím toto kolo končí. Opravdu to totiž vypadá, že se hraje na kola. Pandury, Barták, Drobil... kdo komu odstaví figurku příště? Zajímá nás jen, kdo je dole a kdo nahoře. Kauza Drobil přitom přináší spoustu informací, o kterých se nediskutuje. Kdybychom znalost politiky zakládali jen na tom, co zazní na tiskových konferencích, vůbec bychom nemohli začít chápat, o co jde.
Proč potřebují tolik peněz?
Zaprvé je tu financování stran. Drobilův poradce Knetig mluví na nahrávce o tom, že se pokoušel vybudovat pro svého šéfa (a až sekundárně pro ODS) finanční kanál: „A v zásadě pro toho Pavla, aby měl někdy šanci být prostě premiérem... tak on bez toho, že prostě pro tu stranu mimo jiné i vydělá peníze, to znamená, aby jinými slovy ta strana mohla být dál...“
Jednou z odpovědí na často se vyskytující záhadu české politiky - jak se takový prázdný, slizký buran jako XY mohl dostat tak vysoko - je: protože umí sehnat peníze. Strany je potřebují k životu. Po pádu Topolánkovy vlády a neblahém rozhodnutí Ústavního soudu se navíc ocitly v situaci, kdy vydaly peníze na dvě sněmovní volební kampaně, přičemž na tu první nedostaly státní příspěvek. Jsou teď v zoufalé situaci, shání peníze, kde se dá, jen na zaplacení dluhů. Tohle nemůže dopadnout dobře a nikdo o tom nemluví.
Proč potřebují tolik peněz? „To je prostě o tom, že když vezmeš rozpočet na mediální kampaň na úrovni 130 milionů korun, které deklarují strany, tak zjistíš, že ta mediální kampaň stála dvě a půl miliardy,“ říká na nahrávce Knetig Michálkovi. Žvaní sice, ty nejodvážnější odhady skutečných nákladů se pohybují mnohem níž, nicméně žádný odborník nepochybuje, že strany vydávají na kampaně víc, než přiznávají. Proč to tak musí být? Naše strany vydávají peníze strašně neefektivně. Jejich milované billboardy jsou tou nejméně zacílenou, a tedy nejméně efektivní metodou oslovování voličů. Ale lídři chtějí být viděni. Je to projev zoufalé osobnostní nezralosti. Strany ve vyspělých zemích vydávají více peněz na analýzy (témat i voličů) a soustavnou práci v terénu a méně na mediální kobercové bombardování. A už vůbec ne na nákup mrtvých duší, což je problém vnitřní korupce politických stran. Sem patří i okrádání stran samotnými členy volebních štábů - zakázku v kampani nemusí dostat ten nejlepší, ale ten, kdo hmotně zainteresuje ty, kdo rozhodují.
My jako veřejnost za to neseme svůj díl odpovědnosti v tom smyslu, že se sice na státní dotace politickým stranám díváme štítivě, nicméně v praxi svým chováním stranám vzkazujeme, že toho, kdo nás v kampani neoblbuje velkými penězi, nikdy nikam nezvolíme.
Blahořečení špatného manažera Druhé, nesouvisející bílé místo kauzy Drobil vyplývá z blahořečení pana Michálka coby mučedníka boje proti korupci. Díky tomu jako by při poslouchání jeho nahrávek každý jaksi přeskočil pasáže o krachu programu Zelená úsporám, za jehož administrování byl Michálek odpovědný. „Pakliže nám tady zhavaruje Zelená úsporám, na kterou se třese polovina republiky, a je v tom 20 miliard korun, vy mi tady říkáte, že máte hlavu v pejru, a pořizujete nahrávky kvůli, omlouvám se v tomhle kontextu, blbosti za 80 milionů, a necháte si tady lítat miliardy?“ říká Drobil Michálkovi. Nato Michálek přiznává, že ministra včas neinformoval, blekotá a snaží se svalit odpovědnost na jiné. Jestliže Drobil reaguje cynicky, pak ti, kdo vyzývají k návratu Michálka na fond či mu nabízejí místo na svých ministerstvech, jsou cyničtí neméně. Ve skutečnosti jistě doufají, že se nic takového nestane.
Mají k tomu ještě jeden další důvod: prezidentův muž Petr Hájek a někteří jiní v útocích na Michálka zdůrazňovali, že je příslušníkem náboženské sekty. Za což byli po zásluze kritizováni, neboť si vážíme náboženské svobody, a navíc to působí jako trapný pokus neutralizovat podezření z korupce na fondu. Stejně tak si je ovšem řada z nás vědoma, že pokud takový člověk začne projevovat přílišnou náboženskou horlivost, jež začne prosakovat do pracovních záležitostí, jak se to u Michálka v minulosti stalo, využijeme veškeré legální prostředky, abychom s tím člověkem nemuseli pracovat. A pro manažera, který se tak zachová, máme pochopení. Nemluvíme o tom, nemáme pro to veřejně přijatelné vyjadřovací prostředky, ale existuje to. Možná i o tom bychom se měli přestat ostýchat mluvit.
***
Jako by při poslouchání jeho nahrávek každý jaksi přeskočil pasáže o krachu programu Zelená úsporám, za jehož administrování byl Michálek odpovědný
O autorovi| MARTIN WEISS komentátor LN e-mail: martin.weiss@lidovky.cz
