V zemi je draho, fronty bývají často nekonečné, a zvláště u benzinu a potravin se jim nelze vyhnout, zapsala si o situaci v Československu v dubnu 1969 do svého tajného deníku Roselyne Chenu. Tato mladá Francouzka toho roku přijela poprvé do Prahy s delikátním posláním: jako pracovnice Nadace vzájemné evropské intelektuální pomoci měla za úkol zkontaktovat se s českými a slovenskými protirežimní intelektuály a projednat s nimi, jak by je mohla její nadace podporovat. Pomoc byla realizována zejména formou zásilek knih a časopisů, pozváními do Francie a drobnými stipendii. V další letech uskutečnila Roselyne Chenu dalších pět cest do komunistického Československa, a během tří z nich si psala podrobný deník. Ten byl určen pro informaci jejích francouzských přátel o situaci českých a slovenských intelektuálů.
Roselyne Chenu se setkala s řadou velkých osobností české a slovenské kultury - Janem Vladislavem, Václavem Černým, Jindřichem Pokorným, Václavem Renčem, Janem Skácelem, Albertem Marenčínem, Dominikem Tatarkou. V deníku zachycuje jejich názory na politickou situaci, které jsou dodnes zajímavé. Například Václav Černý říkal v roce 1970 o Husákovi: „Dokud tam bude on jako nejsilnější, žádné procesy nebudou. Ovšem nesmíme zapomínat, že je to komunista, což už Dubček prakticky nebyl.“ Největší přínos textu však není v jednotlivostech, ale v postižení atmosféry a sociální reality doby, vnímané cizíma očima.
Autorka si všímá věcí, které tehdejší Češi či Slováci ve své většině ani nevnímali a po roce 1989 na ně rádi zapomněli: nechutná káva, „nepříjemný pach moči v blízkosti toalet“, všudypřítomnost ideologických symbolů. „Lenin je mezi knihami, mezi konzervami, mezi podprsenkami, mezi broušeným sklem, ponožkami i mrkvemi. Je zkrátka všude, a proto ho už lidé snad ani nevnímají.“
Zápisky odrážejí to, o čem si lidé tehdy povídali, ponechány jsou i evidentní věcné omyly, které mohly vzniknou špatným pochopením, jazykovou bariérou, nebo šlo o kolující fámy (např. Sovětský svaz nevyslal do Biafry žádné vojáky, Václav Havel si chalupu na Hrádečku také sám nepostavil). Autorka je šokována uzavřeností země a izolovaností většiny intelektuálů nejen od dění v cizině, ale také Prahy od Bratislavy. „Rozpadající se ilustrovaný Petit Larousse je jediným slovníkem, jímž tento univerzitní profesor francouzského jazyka disponuje,“ píše autorka třeba o Antonu Vantuchovi.
Na počátku normalizace dominuje otázka, zda budou politické procesy. Poté co se stát spokojuje s administrativní represí, nastává kocovina: „Země se morálně rozpadá, nikdo není za nic zodpovědný, sobecká lhostejnost se stala téměř všeobjímajícím pravidlem.“ „Intelektuálové tu nežijí v bídě, ale v úmoru. I ti nejchudší mají co jíst, ovšem nemohou se věnovat své práci.“ (1972)
Roselyne Chenu nebyla jen dobrým pozorovatelem dobové reality - v knize najdeme řadu zajímavých informací o platech a honorářích, o cenách zboží, o černém trhu, melouchaření, strachu z odposlechů apod. - ale navíc klade otázky, na které dodnes nemáme jasnou odpověď: „Není tato situace, kterou vnímám jako zmatenou a neuchopitelnou, spíše hořkým plodem zbabělosti a vyřizování si účtů než výsledkem sovětského tlaku?“
Žít svobodně je umění Roselyne Chenu Přeložil Matěj Turek, vydalo Jitro, Praha 2008. 281 strana.
