Co všechno nezaznělo ve sporu kolem mosteckého volebního billboardu
V Mostě se minulý týden lídr sociálnědemokratické kandidátky z volebního plakátu rétoricky ptal: „Proč bych měl litovat, že jsem ve svém domově národnostní většinou?“. Billboard vzbudil obecné pohoršení a Mostečtí se po pár dnech nátlaku stranické centrály z Prahy podvolili. Po celé epizodě zůstává jistá pachuť a pocit nevyřčeného.
Ti, o něž Kocáb nikdy nezavadí Mostecký billboard ve svém původním znění byl z obou konců nepřesný. Jednak ignoroval Romy, kteří se vlastními silami pokoušejí vydrápat ze spodních pater společnosti nebo musejí vyvíjet nevšední snahu, aby na to dno nespadli – a jednak vytvářel dojem, jako kdyby se vůči „Romům“ měla cítit znevýhodňovaná celá většinová společnost. Což jistě není pravda, například samotný kandidát se v situaci, kdy by žádal úřady o totéž, co nějaký „sociálně potřebný“ Rom, téměř určitě neocitl.
To ale nic nemění na tom, že mezi námi žije početná společenská vrstva, jíž ten billboard asi mluvil z duše: nižší a nižší střední příjmová třída, lidé, kteří si po většinu své pracovní kariéry nepřijdou ani na průměrný plat, ale oscilují kolem mediánu, tedy nejčastějšího platu. Tihle lidé celý život normálně chodili do práce, aby ve chvíli, kdy se propracovali k důchodu, třeba zjistili, že na tom vlastně nejsou lépe než „sociální případ“ ze sousedství. Lehce se jim může stát, že ani z celoživotních úspor už nikdy nedosáhnou na vlastní bydlení, přitom ale vědí – na malém městě je vidět do každé kuchyně –, že domy, v nichž bydlí tzv. sociálně vyloučení, radnice často považuje za rozpočtovou prioritu. Jim na bydlení obec nepřispěla nikdy.
Přestože se za Topolánkovy vlády ministr sociálních věcí Petr Nečas postaral o to, aby už se sociální dávky nevyplácely tak bezhlavě jako dřív, různé úřední zvýhodňování přetrvává; těžko také přes noc odestát zažitý pocit nespravedlnosti, který se na českém maloměstě za dlouhá léta nastřádal. A kromě toho, že je přehlížel systém, se o tyto lidi příliš nezajímají ani média a elity. Spor mezi mosteckou buňkou a pražskou centrálou ČSSD měl typický průběh: na téma údajného zvýhodňování tzv. problémových občanů zareaguje místní politická elita, vymyslí nějaké řešení, a teprve potom se do věci zapojí hlasy z metropole, které místním na dálku oznámí, kde zase udělali chybu.
Místní skutečně často chybují: třeba v Chomutově loni primátorka Ivana Řápková do vymáhání někdy jen stakorunových dluhů úplně zbytečně zapojila předražené exekutory. Problém s centrem spočívá v tom, že s periférií a jejími trampotami nesoucítí a jen jí oznamuje, co udělala špatně. A že – nebo tak to alespoň často vypadá – jí není po chuti už to, když se skutečné potíže někdo pokouší byť jen formulovat. Michael Kocáb své výjimečné neoblíbenosti nedosáhl tím, že si barví vlasy a nechává si říkat rocker, ale tím, jakou v této zapomenuté části společnosti probouzel třídní nechuť: od reálného světa dokonale izolovaný příslušník elity, který v sobě vyvinul jakýsi folklórní zájem o lidi na opačném konci společenského žebříčku, vždycky ale přes hlavy nižších tříd. O ně zájem neprojevil nikdy. Tady ani tak nejde o etnickou příslušnost – vzpomeňme, jak se o Kocábovu pozornost neúspěšně hlásil bezradný důchodce-nájemník z Brna, když ministr pro lidská práva v centru Prahy dohodil bydlení za režijní ceny squatterům, tedy jiným takříkajíc oficiálně uznaným vyděděncům. Lidem enormně vadilo, že na potřebného příslušníka „většiny“ si čas neudělal.
Labouristická lekce Britská policie v roce 2002 přímo na demonstraci proti zákazu honu na lišky zadržela řečníka za následující větu: „Pokud jste černá muslimka, vegetariánka a žadatelka o azyl a jednonohá lesbická řidička kamionu, chtěl bych mít vaše práva.“ Proces s prostořekým mužem se táhl pět let a stal se jedním ze symbolů éry nových labouristů Tonyho Blaira. Dnes hlavní kandidáti na křeslo lídra Labour Party uznávají, že pro samé ohledy k menšinám a přistěhovalcům vypustili ze svého zorného úhlu tradiční dělnickou třídu a její pocity, a že tato nevšímavost a necitlivost významně přispěla k jejich porážce ve volbách.
Plyne z toho nějaké ponaučení pro české politiky? Pokud chtějí pochopit problémy českého pohraničí, sociálních ghett, takzvanou romskou otázku a kořeny, z nichž vyrůstá pocit nespravedlnosti, měli by vzít do úvahy i tu skupinu obyvatelstva, která s „národnostní menšinou“ majetkově a statusově sousedí.
Měli by vědět, že jsou v zásadě dva druhy nespravedlnosti: ta abstraktní velká, jíž jsou plná celostátní média (korupce). A ta drobná, každodenní a blízká, k níž patří i dvojí metr vůči sociálně problémovým a sociálně bezproblémovým občanům. Ten dvojí metr jistě nepanuje všude, ale kdyby se neobjevoval ve statisticky významném množství, billboardy jako ten v Mostě by asi nebyly.
***
Problém s centrem spočívá v tom, že s periférií a jejími trampotami nesoucítí a jen jí oznamuje, co udělala špatně. A že jí není po chuti už to, když se skutečné potíže někdo pokouší byť jen formulovat.
O autorovi| DANIEL KAISER, komentátor LN e-mail: daniel.kaiser@lidovky.cz
