Rock’n’Roll Train také zároveň definuje váš vztah k celému albu australské legendy, prvnímu po osmileté pauze. Existují v zásadě pouze dvě možnosti: buď vás popudí, že AC/DC na svém zvuku nezměnili vůbec, ale skutečně vůbec nic. Nebo nadšeně přijmete pravidla jejich hry a budete se skoro hodinu královsky bavit. A třeba se u toho svlečete i do toho černého nátělníku – trocha toho plynu na zatopení nám konec konců stále ještě zbývá.
Black Ice totiž v sáhodlouhé diskografii AC/DC rozhodně patří mezi tu lepší polovinu. Na rozdíl od svého předchůdce Stiff Upper Lip (2000) neztrácí dech navzdory delší stopáži, kapela také téměř bez výjimky vsadila na své nejsilnější atributy. Jinými slovy – Black Ice jsou přesně takoví AC/DC, jaké jste si přáli mít. Snaha oslovit nové fanoušky? Proč proboha, když prodáváte víc desek než Madonna i Michael Jackson? Bratrský kytarový tandem Angus a Malcolm Young už roky nejlépe ví, že klíčem k úspěchu je potěšit své věrné. A ti na oplátku „důvěru v ně vloženou“ nezklamou – třeba březnový koncert v Praze byl vyprodán během dvou dnů, krize nekrize.
Zvuk AC/DC je v rockové historii jedním z nejcharakterističtějších. Skutečně nehrozí, že byste si australské dinosaury spletli s nějakým jiným druhem. Bubeník Phil Rudd vždy na začátku skladby nasadí jednoduchý prazákladní rytmus a ono stokrát vysmívané bum, čvacht – bum, čvacht – bum, čvacht pak diktuje spád po celou stopáž písně. Následně přebírá otěže řezavá kytara Anguse Younga, která se kongeniálně doplňuje s Johnsonovým přiškrceným vokálem. Ano, je to stále dokola a dokola. A ano, funguje to báječně. Když v roce 2004 vyhlašoval časopis Rolling Stone žebříček sta nejvýznamnějších hudebníků všech dob a AC/DC obsadili až 72. místo, člověk se musí zákonitě ptát, kdo k čertu bylo těch zhruba sedmdesát nýmandů, co skončilo před nimi.
Velkým trumfem Black Ice je také syrový a mocný zvuk, za nějž je odpovědný respektovaný producent Brendan O’Brien (spolupracoval například s Pearl Jam, Rage Against The Machine, Audioslave nebo s Brucem Springsteenem), který jako by kapele do žil vlil ještě další porci živelnosti navrch. AC/DC vám tak na své novince nehrají z CD přehrávače – hrají vám rovnou uprostřed vaší hlavy, kde si rozbili hlavní stan plný otřískaných, ale sakra výkonných zesilovačů a pořádně vychlazeného piva.
Novinka AC/DC je také spolu s výtečnou poslední deskou Motörhead symbolickým završením comebacku, který se v posledních letech povedl hard rockovým a heavymetalovým velikánům, odstrčeným na okraj zájmu v „alternativních“ 90. letech. Nyní je opět všechno ve starých kolejích: undergroundové kapely přicházejí se stále novými a novými zvukovými vizemi, zatímco na stadionech vládnou AC/DC a jim podobní. Černá doba ledová začíná, všichni do nátělníků! A ta jedna hvězdička v hodnocení „dolů“ je jen proto, že Back In Black (1980) je jen jedno...
***
Kult AC/DC
Do rokenrolové síně slávy vstoupili AC/DC v roce 2003. Na slavnostním ceremoniálu tehdy odehráli skladby Highway to Hell a You Shook Me All Night Long, doprovodné vokály odezpíval Steven Tyler z kapely Aerosmith. O rok později byla linie melbournského metra Corporation Lane přejmenována na AC/DC Lane na počest kapely – v ulici Swanston Street AC/DC v roce 1975 natáčeli videoklip ke skladbě It’s a Long Way to the Top (If You Wanna Rock’n’roll). Také ulice ve španělském městě Leganés nese název Calle de AC/DC... Kapela je naprosto imunní vůči obecným poklesům prodejů desek. Ve Spojených státech se do roku 2005 prodalo více než 69 milionů kopií jejich alb (z toho dvacet dva milionů desky Back in Black), čímž překonali Madonnu, Mariah Carey i Michaela Jacksona. Jen v roce 2007 prodali v Americe 1,3 milionu desek, ačkoliv poslední studiová Stiff Upper Lip byla v té době stará více než sedm let.
HODNOCENÍ LN ***** AC/DC: The Black Ice 55:39, Sony BMG
