Ubíjející potřeba ničím nevynikat
K„obyčejným lidem“, sociologickému klíči letošní kampaně ČSSD, konečně poskytl výklad její předseda. „To jsme my všichni, kteří se nepovažujeme za nóbl, tak jak to vymezují krásně pravicová média, která říkají, že vlastně demokracie = pravice a ten, kdo volí pravici, tak je nóbl.“ Sebevymezení pak Paroubek doplňuje ekonomickou kategorizací: ODS je stranou pro horních 100 tisíc, ČSSD „pro dolních 10 milionů, pro obyčejné lidi.“
Celé to kulhá. Část těch horních řekněme 100 tisíc tvoří lidi v drahých autech s nápadnými číselnými řadami na poznávacích značkách, jako třeba Paroubkův ústecký nadháněč Petr Benda. Něco je spojuje, ale slovem nóbl bychom to nevystihli. A je pravda, že v Česku spočívá veškerá tíha daně z příjmu na pouhé třetině výdělečně činných lidí. Jenže lidi nevolí jen podle peněženky.
Paroubkova definice zkrátka nepřipouští žádný věcný výklad. Potvrzuje se tak, co jsme věděli od začátku: Paroubek se obyčejných lidí dovolává, protože to velká většina lidí chce slyšet. Proč se u nás tolik lidí tak hrozně moc potřebuje cítit obyčejnými? V jiných demokraciích často vídáme politiky zdůrazňovat, že každý lidský osud je jedinečný. Tomáš Baťa, Ivan Medek, Václav Havel či Jan Kaplický rozhodně nebyli či nejsou obyčejní. Proč si tolik lidí zakládá na tom, že nejsou jako oni? Mnoho boháčů, kterým obyčejní závidí, je naopak svými zájmy a chováním obyčejných až běda.
Přiznám se, že s kolegy posměšně sledujeme, jak v žádném nekrologu českého herce nechybí slovo „noblesní“. Ale než považovat za normální, že předseda ČSSD si vodí do debat publikum chovající se jako hovězí dobytek, tak to jsme raději nóbl.
Čtěte „Ať se malé strany...“ na straně 2
