Byl komunistický režim v Československu od počátku do konce totalitní? Většina sociálnědemokratických poslanců v čele se Zdeňkem Jičínským si myslí, že nikoli, a chce proto po Ústavním soudu zrušit Ústav pro studium totalitních režimů ještě před tím, než začal pracovat.
Pojmy „totalitní“, „totalitarismus“, „totalitní režim“ či „totalitní syndrom“ patří k veteši, která nám tu zbyla po studené válce. Do dnešní doby se hodí asi tak jako rozvrzaná almara po babičce. Diskutovat o tom, zda byl komunistický režim totalitní od samého počátku do samého konce, nebo nebyl, má dnes jen málo smyslu: výsledek nám k lepšímu pochopení tohoto režimu nepomůže.
Slovo totalitní bylo poprvé použito v první polovině 20. let odpůrci Mussoliniho, který ho vzal později za své. Jeho režim však paradoxně většina teoretiků totalitarismu za „totalitní“ nepovažovala. Zlatým věkem teorií totalitarismu byla 50. léta, kdy vznikla základní díla k tématu od Hannah Arendtové, Raymonda Arona a Carla Friedricha (se Zbigniewem Brzezinským). Všechny tyto teorie jsou silně popisné: většinou se dají shrnout do nějakého seznamu rysů, které podle nich charakterizují „totalitní režimy“. Třeba podle Arona je režim totalitní, když 1. má jedna strana monopol na politickou činnost; 2. monopolní strana je vyzbrojena ideologií, která se stává oficiální státní pravdou; 3. stát má monopol na prostředky násilí a na prostředky komunikace, 4. je postátněna ekonomika; 5. existuje policejní a ideologický teror.
Problémy těchto vymezení jsou zřejmé: „dokonalý“ totalitní režim, který splňoval zároveň všechna kritéria, se hledá jen obtížně. Aronovu vymezení odpovídá v podstatě jen Sovětský svaz za Stalina. Do žádné z klasických teorií totalitarismu se rozhodně nedá nacpat komunistický režim v Československu v letech 1948-1989. Ty teorie vznikaly v západních demokratických zemích jako svého druhu „popisy nepřítele“ a byly instrumentalizovány dobovou politikou. Zřejmě nejinvenčnější rozpracování teorie totalitarismu provedla na konci 70. let Jeane Kirkpatricková, když zdůvodnila, proč mají USA podporovat různé odporné diktatury ve třetím světě.
Po roce 1989 začaly být teorie totalitarismu široce zpochybňované. A to nejen ve vztahu k historii komunismu. Např. britský historik Ian Kershaw, autor monumentální Hitlerovy biografie, napsal, že ani nacistické Německo nebylo totalitní, protože občanská společnost zde nebyla atomizována (první rys totalitní společnosti podle Arendtové) a existovalo v ní veřejné mínění nezávislé na nacistické ideologii. Zároveň se ale ze slova „totalitní“ stala jakási posvátná nálepka, jejíž strhávání je často kladeno téměř na roveň popírání holokaustu.
Historické bádání o době komunismu musí najít nové vysvětlující teorie adekvátní dnešnímu stavu poznání. Dělat dogmata z teorií, které byly vymyšleny před padesáti lety, jde proti smyslu vědeckého výzkumu.
Vraťme se k Jičínskému. Jeho podání k Ústavnímu soudu má racionální jádro. Název nového ústavu je skutečně nešťastný. Přejmenujme ho tedy třeba na Ústav pro studium let 1938-1945 a 1948-1989. Nebo do jeho činnosti zahrňme i to tříleté intermezzo, kdy se na troskách jednoho „totalitního“ režimu připravoval druhý. V každém případě bychom se však neměli příliš upínat k pouhému jménu. Ústav by měl být posuzován podle své práce, jejíž podstata by měla spočívat ve zpřístupňování dokumentů. Aby si každý mohl o věci udělat vlastní závěry.
***
Diskutovat o tom, zda byl komunistický režim totalitní od samého počátku do samého konce, má jen málo smyslu
O autorovi| Petr Zídek, redaktor Orientace
