Devětadvacetiletého elektrikáře ze Závodu kuličkových ložisek Brno zasáhl do zad a na místě ho zabil. Voják nechtěl k automobilu nikoho pustit a zbraní ohrožoval všechny, kteří chtěli Debnárovi pomoci. Střílel dokonce i po přivolané sanitce. Debnárův malý syn proto musel v autě s mrtvolou otce strávit déle než hodinu, teprve pak se mu podařilo utéci a schovat se v nedaleké cihelně.
Sovětští vojáci kompletně zmařili vyšetřování vraždy, když odmítli na místo činu pustit hlídku VB. Také automobil, vykradený a odtlačený z místa, mohly československé úřady převzít až následující den. Všechny ukradené věci, až na hotové peníze a klíče, vrátila Sovětská armáda rodině teprve po opakovaných urgencích.
Debnárův pohřeb proběhl přesně o týden později v brněnském krematoriu, ale podle vzpomínek vdovy, které svěřila autorům knihy Oběti okupace, na něj prakticky nikdo nedorazil: „Všichni se tak strašně báli - nejezdily autobusy a Hostěnice byly odtržené od Brna. My jsme tam jeli v autě. Byla tam jen rodina a pár kamarádů ze Zetoru - málo lidí. Většinou z Brna nebo Zetoru, ale z Hostěnic nikdo. Rodina, pár kamarádů a náhodných lidí. V krematoriu stály tanky, všechno hlídali vojáci.“
Ústřední výbor Československého svazu mládeže Debnára v září 1968 vyznamenal in memoriam čestným odznakem Julia Fučíka a zápisem do knihy cti ÚV ČSM. Vdova s dítětem se ale Fučíkova odznaku pochopitelně nenajedly. Naopak zůstal jim rozestavěný dům a dluhy. Pomoci ale dokázali jen Debnárovi někdejší přátelé a kolegové, kteří uspořádali sbírku.
