A zakrátko se o Lou Fanánkovi (44) natočí i film.
* LN Tak jaká je zima v Jevanech?
Krutá. Krutější než v Praze. Jindy to bývá romantické, ale letos už je dlouhá. Od konce listopadu v podstatě neslezl sníh.
* LN O své domácí vísce mluvíváte s láskou. Kdy u vás proběhl přerod z městského člověka v hrdého vesničana?
On to nebyl žádný velký skok, já jsem do Jevan jezdil odmalička – děda tu ve třicátých letech postavil dům. Otec ho v důchodu následoval, já si tu postavil domeček ještě dřív. Víceméně jsem s tím počítal od začátku, i když ve dvaceti bych na vesnici žít nechtěl. To bylo třeba být v Praze, na dostřel všech akcí.
* LN Do Prahy prý poslední dobou jezdíte vlakem. Nemusíte pořád někomu na něco odpovídat?
Jezdím, když není narváno… A v Jevanech je to v pohodě, jsou tu celý rok stejní lidé; v létě pár cyklistů, sem tam nějaký podpis. Horší je, když selže izolace kapely od publika po koncertě. Já to lidem nemám za zlé, je atrakce nechat si od člověka, který stál před chvílí na pódiu, podepsat ruku, ucho a pak ještě záda. Ovšem vidí to další a další… Nemůžeme už mít šatnu na úhlopříčku přes sál. To jde u neznámých kapel, kde nikdo nemá důvod poplácávat zpitého, zpoceného hudebníka po zádech – což je nejhorší trest, co znám. Nebo záchod… jeden tě pozná a udělá ééé, druhej tě pozná a udělá hééé a už se nevyčuráš. A na to nemusíš být Elvis.
* LN Prý se o vás začíná natáčet film.
Ano, na základě mých vzpomínkových knih. Těžiště jsou sedmdesátá a hlavně osmdesátá léta, pro mě nostalgický časový úsek a leckdy i studnice šílenosti. To třeba tam, kde se přimotá nebožtík Sahula (František Sahula, kytarista, zpěvák, skladatel, který byl před necelými třemi lety zavražděn – pozn. red.). Celé to jakoby skončí úspěchem Tří sester na koncertě v Lucerně, který se chystá. Neboli: ač všichni věštili, že mě tohle neuživí, mýlili se. Mělo a má to smysl.
* LN Kdo vás bude hrát?
Asi tři lidé. Nejmíň práce bude mít dětský herec kolem dvanácti let, tam je těch historek pár. Pak bude mládežník-puberťák… možná že by nakonec mohl ztělesnit i toho dospělého, uvidíme. Já, doufám, nebudu muset hrát, leda nějaký záběr na závěr. Před kamerou jsem koženej, nemám k tomu vlohy. Jediná moje herecká zkušenost byl Král Ubu, kde jsem měl asi tři věty.
* LN Co dál vás v současnosti zaměstnává? Když pominu domovskou kapelu.
Dokončujeme s Michalem Davidem muzikál Kat Mydlář, za tři týdny je premiéra. A když mají Tři sestry volno, hraju ještě se Syny výčepu, které jsem zdědil po Sahulovi. Částečně jde o kloboukové akce, různé narozeniny známých, menší koncerty… chodí nějakých sto padesát lidí, což je úplně jiné než u Sester. Jako by se člověk vrátil na začátek. Koupili jsme si aparát, taháme bedny, a jak je příznivců méně, můžu mezi ně i vlézt. Trochu jako za mlada, když jsme po koncertě mohli s lidmi posedět v hospodě.
* LN To teď už asi můžete jenom v Anglii, kde jste před časem taky odjeli jednu šňůru.
Tam už taky ne. Přijde osmdesát rozteskněných Čechů, kteří nechápou, že by sis chtěl zakalit s kapelou. Opruzujou, hlásí ty svý pravdy, ty musíš kývat a vyprávět historky z otčiny. Každý má příběh a já jsem většinou ten, kdo ho má za úkol osmdesátkrát vyslechnout. Ještě horší to bylo v USA – přicházím z míst, kam se nemohou vrátit… protože několikanásobně přetáhli povolenku.
* LN Pochopil někdy vaši skrz naskrz českou kapelu nějaký cizinec? Bez proniknutí do textů a českých konotací to snad ani není možné...
V Chicagu jsme zaujali místní, když jsme po devátém kolečku piv řekli, že jdeme za chvíli koncertovat. Tvrdili, že to není možné a že se přijdou podívat. A fakt přišli.
* LN Odkud se podle vás vzal váš textařský talent? Máte to v rodině?
Nevím. Nikde žádná stopa nebo linka, že by byl třeba František Halas v příbuzenstvu. Matka dělala pracovnici v Akademii věd, otec tam byl přímo vědcem. Celý můj dětský život byl prošpikován vědci a návštěvami dalších vědců. Finančně to byl průměr, jezdili jsme do Jevan, občas k moři, bydleli na předměstíčku, na Spořilově. V centru Prahy jsem se vždycky cítil zmateně, jak dítě z vesnice.
* LN Dělal jste s Karlem Svobodou, Lucií Bílou, Maxim Turbulenc, hodně s Michalem Davidem. Je někdo, s kým byste nespolupracoval? Co kdyby vás o text požádal Jim Čert?
Jim Čert je v pohodě… ale ten si to napíše sám. Je spousta lidí, jejichž muzika mě nebaví. Nemůžu textovat Black Milk nebo Sámera Issu, tomu nerozumím, jsem na to asi starej. Ono se to nezdá, ale ten jasný popík Michala Davida je vlastně našemu punkovému stylu blízko. To je mně známé frázování, to dovedu předvídat.
* LN Mně šlo spíš o etický rozměr… o minulost určitých lidí. Tohle vás nezajímá?
Ani ne… Opatrnější jsem na reklamním nebo politickém poli. Tu a tam jsem udělal něco pro ODS, protože k nim chovám sympatie. Ale nikdy nenastala situace, že bych za peníze vytvářel texty pro lidi, které nesnáším nebo kteří nějak škodí. Což u Michalů Davidů nehrozí. Ten v dřívějších dobách uškodil nanejvýš recenzentovi Rejžkovi, když ho musel poslouchat.
* LN Sesterská devadesátá byla divoká. Dalo se v tom zápřahu a permanentním večírku vést rodinný život?
Chaoticky. Šlo o dobrodružné střídání, kdo bude hlídat. Nebo spíš s morálně odsouzeníhodným záporem – kdo nebude hlídat. Zpětně nedokážu pochopit, proč jsem furt někam musel chodit. Byla to pohádková doba, kdy se otevřely možnosti, a člověk měl pocit, že když nepůjde zrovna na tuhle pitku, něco mu uteče. Že se tam založí třeba časopis. Podobně jako se obsadili disidenti do vlády, vznikaly i různé legendární organizace. Vytloukali jsme, co se dalo, domlouvali sponzory, plánovali Ameriku – dokonce jsme nazpívali čtyři písně v angličtině. Ale šanci měli stejně akorát Půlnoc a Mejla Hlavsa, protože byli ruku v ruce s prezidentem, který byl z těch postkomunistických zemí nejzajímavější.
* LN Střežíte si image alkoholické bandy, leckdo už ale prokoukl, že se přece jen cosi změnilo. Traduje se, jak kytarista Sahula usnul v rakvi, bubeník na bubnu… předpokládám, že to už se dnes nestává.
Stává, ale je toho míň a je to napínavější. Blběji se to totiž vysvětluje, než když dřív dvě stě lidí na nás chodilo za čtyři pětky. Dneska se tváříme jako veskrze profesionální skupina, lístek stojí několik stovek a už nepřichází jenom skalní fanoušci a opilci jako my. Před rokem a půl jsem to přehnal, byl jsem vulgární a pak mi psala paní, že se celá jejich kancelář rozhodla vypravit na skupinu, kterou poslouchají jejich děti. Nedivím se, že chtěli vrátit vstupné.
* LN Stále to v Sestrách funguje jako v běžném pracovním procesu? Pořád dostáváte pokuty?
Spíš se tím vyhrožuje. V poslední době občas Franta Vrána dostal dva litry za to, že zahrál špatně. Jakmile je na plech bubeník, je to strašně znát, zvlášť pro střízlivé kolegy na pódiu je to bojovka. A pak je špatný, když se stane nehoda mně.
* LN Kolik je pokuta pro zpitého Fanánka?
Záleží asi na míře. Jednou jsem dostal jenom půlku honoráře, a to jsem si sám navrhl, protože jsem skutečně na pódiu byl pouze fyzicky. To je asi jedenáct let. Motal jsem se tam s koštětem, dělal hvězdné války a ostatní se za mě pokoušeli zpívat. Naštěstí se to událo v pražské Akropoli, kam chodí hodně skalních. Takže část z nich reagovala, že bezva, že takhle namol jsem nebyl od roku 1991. No a druhá půlka protestovala. Zkrátka drobné odchylky se můžou, ale když ty odchylky převáží, lidi začnou být nervózní… a to by se dít nemělo.
* LN Tři sestry jsou úrodná půda pro moralisty všeho druhu. Vadilo vám někdy, že jste „s hvězdičkou“, nebo to naopak vždycky byla dobrá reklama?
Vždycky ne. Uškodilo nám to ve stycích se sponzory a s koláčem trhu spojeným s firemními večírky. Středněproudé kapely, které neurážejí, nacházejí sponzory v podobě spořitelen a telefonních operátorů. My ne. Večírky teď ale stejně nejsou, jako oběť krize šly první na řadu. Zásadní sponzory kromě Gambrinusu také téměř nemáme. Generální se shání těžko, protože tam vždycky sedí někdo, kdo řekne, že zpíváme „Kunratice malá ves, ukrad bábě k…u pes“. Oni to sice všichni mají rádi, ale nechtějí se s námi veřejně pojit. Další věc jsou rádia, tam máme kromě Rockzone a Beatu taky zavřeno. Nemá smysl ošetřovat to mafiánskými praktikami a cpát se za úplatu do rotace… když nechtějí, tak nechtějí.
* LN Písničku Pumpa jednu dobu hrával Radiožurnál.
To je pravda. Slyšel jsem to v autě a v šoku volal kapelníkovi Ing. Magorovi – někomu asi upadlo do přehrávače cédéčko. To jsou záblesky; jednou za čas někdo propašuje do zkostnatělého playlistu něco nového. My jim jednou za dva roky vždycky nabídneme písničku, jednu dobu jsme i zkoušeli trochu opilovat jazyk, jenže ten vlk tam stejně zůstal. A jsou to právě ta cédéčka z přelomu tisíciletí, která nám fanoušci nejvíc vytýkají.
* LN Vaši kapelu postihlo za čtvrt století existence nemálo ran osudu. V polovině devadesátých let zahynul v autě bubeník Hadr, v roce 2008 zavraždili Františka Sahulu, chvíli předtím se zastřelil váš soused, kamarád a kolega Karel Svoboda… Co s vámi tyto události dělají?
Mě to začne drtit až časem. Ženy to mají naopak – propadnou v záchvat okamžitě, půl hodiny brečí, pak jdou od toho a žije se dál. Jsou tvrdší, holky. Já přijmu zprávu a pak se to ve mně postupně začne rozlézat. Zatím jsem všechno rozchodil, tak mě to snad posiluje, nevím… Sahulu jsem každopádně rozpíjel dva a půl roku. Myslím, že jsem byl dokonce něčím hnaný, abych ho nahradil. Přidal jsem v konzumaci, v šílenství… až teď si to jakžtakž sedlo.
* LN Tři sestry mají hudebně nejblíže k punku, textově k hospodě. Podobně jako Visací zámek jste si ale vždycky z punkového světonázoru dělali spíš legraci.
My jsme v systému, po němž část světových pankáčů pošilhává jako po ráji, žili. Nemohli jsme být levičáci už z principu. Dítěti to nelze vyčítat – kdo se narodí v roce 2004, už je jinde. Chce revoltovat, má ideje. Jenže my zažili konkrétní naplnění. Proto má punk z postkomunistických zemí blíž k hospodě a undergroundu než punk venku. S máničkama jsme chodili na Klamovku a navzájem se pošťuchovali.
* LN V čem se nejvíc liší Fanánek, který dnes vyleze na pódium, od Fanánka na pódiu v časech první desky Na kovárně to je nářez?
Vším možným. Tehdy jsem byl nepopsaný, optimistický až naivní, s pocitem nesmrtelnosti, maximální dohlednost do druhého dne dopoledne. Což bylo skvělé, ale to už se nedá uměle vyvolat, to můžou leda blázni. Je to obrovský rozdíl. Taky lezu na lepší pódium, líp to zní.
O autorovi| ONDŘEJ FENCL, Autor je hudební publicista a hudebník
