Téměř paralyzovaný trh práce, dvacetiprocentní nezaměstnanost a předluženost veřejných rozpočtů mohou podle MMF rychle dostat Španělsko, když nepřistoupí k radikálním reformám, do horší situace, než je dnes Řecko. Přinejmenším první ze jmenovaných problémů je ale mnohem staršího data než světová hospodářská krize.
Pokroucené právní vztahy na pracovním trhu a s Řeckem srovnatelné ekonomické výhody některých skupin zaměstnanců jsou ve Španělsku předmětem vtipů, a dostaly se dokonce i do krásné literatury. Například v novele Lorenza Silvy (narozeného v roce 1966) Bolševikova slabina rozlišuje hlavní hrdina tři kasty španělských zaměstnanců: buddhy, usoplené záskokáře a přicmrndávače.
Buddhové jsou v Silvově pojetí dlouholetí pracovníci velkých podniků a institucí, kteří požívají benefitů i ochrany „božských“ časově neomezených kolektivních smluv z dob vlády socialisty Felipeho Gonzáleze (1982-1996). „V těch časech vám po iks letech odpracovaných v podniku stanovili vysoký plat, odcházelo se po obědě, ráno se pilo kafíčko, v září se dával individuální příspěvek na školné, který stačil na to, abyste dětem koupili vše potřebné, a ještě jste se mohli jít nacpat do restaurace, včetně chlastu a doutníku,“ píše o těchto vyvolených Lorenzo Silva.
Již v devadesátých letech byly pro španělské hospodářství výdobytky odborů ekonomicky neúnosné. Jediné, čeho se ale vládě podařilo dosáhnout, bylo, že se ve velkém rozmohlo zaměstnávání na dobu určitou. V roce 1993 měla časově omezené a pravidelně obnovované (nebo neobnovované) kontrakty třetina zaměstnanců, na přelomu tisíciletí to bylo okolo šedesáti procent.
Právě o většinou mladších zaměstnancích této kategorie píše Silva jako o usoplených záskokářích. Ty pak doplňují ještě přicmrndávači, nižší a střední manažeři, kteří mají sice slušné platy, ale žádné sociální jistoty, přičemž jejich pracovní doba zpravidla končí dlouho poté, co buddhové uložili své ratolesti spát a usrkávají u televize whisky.
Hodně drahá výpověď Zatímco přicmrndávači a usoplení záskokáři se stali na začátku 21. století motorem španělské ekonomické konjunktury, spokojení odborářští buddhové jsou po totálním propadu stavebnictví a dalších odvětví v době krize pro hospodářství země balvanem na noze tonoucího a téměř neřešitelným problémem. Zvlášť proto, že právě buddhové tvoří významnou část elektorátu socialistického premiéra Josého Luise Rodrígueze Zapatera (PSOE).
V souvislosti se španělskou reformou trhu práce nejvíce tlačí MMF na snížení takzvané „ceny výpovědi“ (El costo del despido). Ekonomické prameny uvádějí, že cena výpovědi přepočítaná na počet týdnů, po které zaměstnanec dostává plat od okamžiku, kdy je pracovní poměr ze strany zaměstnavatele zrušen, činní ve Španělsku dvojnásobek průměru zemí EU.
Zatímco v České republice pobírá propuštěný pracovník mzdu pět měsíců (výpovědní doba plus odstupné), ve Španělsku musí zaměstnavatel podle Světové banky platit kolektivní smlouvou zajištěnému zaměstnanci ve výpovědi v průměru padesát šest týdnů, tj. více než jeden rok. V tom překonávají španělské buddhy jen Řekové, kteří pobírají plat ještě dva roky poté, co jsou propuštěni.
Ve výši odstupného, ve Španělsku označovaného dokonce jako odškodné (La indemnización), jim pak konkurují jen Němci.
Začarovaný kruh Kromě zablokovaného trhu práce je velkým problémem španělské ekonomiky i fatální deficit veřejných rozpočtů na všech úrovních. Premiér Rodríguez Zapatero se rozhodl, že reformami ušetří v horizontu nejbližších let 15 miliard eur. Rozpočtový schodek ve výši 11,2 procenta HDP chce premiér snížit na 4,7 procenta do roku 2012. Šetřit tedy musí socialisté, kde se dá.
Tak například důchodový systém i platy státních zaměstnanců jsou nastaveny tak, že nekopírují inflaci, ale zvyšují se úměrně růstu HDP. Do počátku krize prožívalo Španělsko ekonomickou konjunkturu zejména díky masivní výstavbě hotelů a obytných domů na pobřeží pro klienty z celé EU, a tak rostly rapidně i důchody a některé sociální dávky. Potíž je v tom, že dnes se španělská ekonomika propadá, ovšem politik, který by důchody podle stejné logiky snížil, by odstřelil sám sebe.
Současně s tím navrhuje MMF, aby Španělsko přikročilo i k oddlužení samosprávných celků - od radnic až po autonomní společenství (země). Z osmi tisíc španělských měst se potýká s dramatickým deficitem financí přes pět tisíc z nich. V Madridu dosáhl komunální dluh za loňský rok téměř sedmi miliard eur, což je v přepočtu dva tisíce eur na hlavu, včetně nemluvňat.
Z příčin deficitu rozpočtů samospráv jsou asi nejvýznamnější tyto dvě: první z nich jsou nekontrolované a mnohdy zmanipulované investice do veřejných staveb, druhou obrovské platy komunálních zaměstnanců a politiků. Prudký nárůst veřejných stavebních zakázek v posledních dvou letech pochopitelně souvisí s tím, že mnohé stavební firmy přišly o soukromé investory, a tak se lobbisté hromadně obrátili na své buddhistické přátele na magistrátech. Proto se Rodríguez Zapatero dnes snaží prosadit předpisy, které by samosprávám zakazovaly investiční půjčky od soukromých bank i od Banco de Espana (národní banka) a dále požaduje, aby každý kontrakt mezi veřejným a privátním sektorem nad 12 milionů eur musel být schválen ústředními orgány. Proti tomu se ovšem staví komunální politici nejen z řad opozičních Rajoyových lidovců (PP), ale i socialističtí starostové a všichni shodně předstírají, že je pro ně nepřípustný takový zásah vlády do principu územní autonomie. Dobré bydlo u vodovodů Na oplátku ústřední vláda rozvířila téma výdělků komunálních politiků, na kterých je podle ní nutné razantně šetřit. Média tak například uveřejnila, že radní v Katalánsku, Baskicku a v Madridu mají vyšší platy než ministři (až 127 tisíc eur za rok). Nejvíce ovšem veřejnost zaujaly platy šéfů nejrůznějších komunálních podniků. Tak například jistý Manuel Marchena, člen vedení městských vodáren v Seville, si přišel vloni na 177 tisíc eur, což je osminásobek průměrné španělské roční mzdy (21 500 eur) a o téměř 90 tisíc eur víc, než si vydělal za stejný rok španělský premiér José Luis Rodríguez Zapatero. Půjdou spokojení španělští buddhové tak jako v Řecku po boku anarchistů do ulic, až se ústřední vláda rozhodne pod tlakem MMF definitivně zatočit s jejich prebendami?
***
Pokroucené právní vztahy na pracovním trhu a ekonomické výhody některých skupin zaměstnanců jsou ve Španělsku předmětem vtipů
Pracovní doba přicmrndávačů končí zpravidla dlouho poté, co buddhové uložili své ratolesti spát a usrkávají u televize whisky
O autorovi| STANISLAV ŠKODA, hispanista
