Povolání fotbalisty jde podle mě s výchovou dětí docela dobře skloubit. Poznávám to na vlastní kůži s osmiletou Natálkou a čtyřletým Jirkou. Volného času totiž máme poměrně dost. Je jasné, že některá zaměstnání jsou na tom hůř. Přes týden je to úplně v pohodě, tréninky máme jenom ráno, někdy dvakrát denně, ale času na to věnovat se dětem a připravovat se s nimi do školy zůstává spousta.
Jediný zádrhel? Snad jedině během soustředění, kdy jsem třeba na týden pryč z domova.
A o víkendech nejde jezdit na chaty a výlety po hradech, protože většinou hrajeme. Dovolenou máme v létě pevně danou. Tři čtyři týdny volna před začátkem přípravy musíme využít, ale dětem zrovna začínají prázdniny, takže je to vhodné načasování.
Během let, které jsme s rodinou strávili v Anglii a Francii, jsem si všímal odlišností, jaké se tam uplatňují při výchově.
Třeba Francouzi dávají svým ratolestem na rozdíl od Česka hodně volnosti. Zdálo se mi, že si tam děti můžou dovolit skoro všechno. V Anglii se mi výchova zdála víc podobná českým poměrům. Někdy mi připadala ještě tvrdší. U nás se jde k doktorovi s každou bolístkou, tam až ve chvíli, kdy to opravdu hoří. Do Česka bych z ostrovů přenesl nošení školních uniforem. Smazávají se tím rozdíly a děti si nemusejí závidět, kdo má lepší džíny.
Samozřejmě že jménem Šmicer na sebe moje děti vážou pozornost. U malé to zase tolik enormní není, holky se o fotbal příliš nestarají. Jirka má možná v tomhle ohledu výhodu, protože ostatní kluci poznají, kdo je jeho táta, a rychleji získá kamarády.
Vladimír Šmicer je bývalý fotbalový reprezentant
