Zuzana se vloni s dětmi odstěhovala do New Yorku za manželem vědcem, který zde získal několikaletý kontrakt.
Patří k nejznámějším českým herečkám své generace. Pochází ze slavné umělecké rodiny, její otec je Jiří Stivín. Byla členkou pražského Národního divadla a získala velké role v několika dobrých českých filmech. Hrála dvě sezony v jazzové opeře Dobře placená procházka, režírované Milošem a Petrem Formany, a také v Odcházení Václava Havla v režii Davida Radoka. Před pár lety byla členkou hlavní mezinárodní poroty na festivalu v Karlových Varech.
Přirozené by tedy bylo ve své kariéře v New Yorku pokračovat, jenže… „V Americe na vás nikdo nečeká. Začínáte znova,“ shrnuje lapidárně.
* Už jste si na osmimilionový New York zvykla? Žijete tam patnáct měsíců.
New York je návykový a já už jsem závislá. Máme domov. Děti chodí do škol. Viděla jsem pár dobrých a pár špatných divadel, zjistila jsem, co se mi líbí a co ne. Vím, jak naivní je americký sen. Možná teď, druhý rok, budu vědět víc, co chci a jestli jsem schopná přinést New Yorku něco sebevědomě svého. Říká se, že v New Yorku se prosadíte za tři čtyři roky. Ale musíte mít štěstí a ty roky si poctivě odpracovat.
* Co jste ten rok dělala?
Byla jsem netrpělivá. Nemůžu žít ve městě, kterému nerozumím. Musela jsem být všude, všechno zažít, všechno poznat. Teď už se mi začínají události opakovat. Přečtu si v novinách, že jdou sloni New Yorkem, tak si říkám, no jo, no jo, sloni, ty už jsem zažila. Nebo Den svatého Patrika, všude průvody, letos už vím, že se New York ožere. Rituály mě uklidňují a já se můžu soustředit na sebe.
* Co jste chtěla poznat nejdřív?
Ulice a lidi. Samozřejmě že neodoláte muzeím, jako je Metropolitní, MoMA či Whitney. Vidíte úžas dětí v zoo v Bronxu, v akváriu na Coney Islandu. Koupíte si členství a navštěvujete je každý týden, měsíc. Zjistíte, že je toho hodně. Proces poznávání furt pokračuje, nevím, co dřív.
* Kde bydlíte?
Na východní straně Manhattanu. V 35. patře s výhledem na East River, mosty a Brooklyn. Náš dům je postaven ve stylu brutalismu. Myslela jsem si, že si ze mě někdo dělá legraci, ale David Vávra mi vysvětlil, že to je architektonický styl z šedesátých a sedmdesátých let. Každý dům má třicet sedm pater, mezi nimi je náměstí. Bydlí tam hodně diplomatů, doktorů, vědců a jedna herečka z východu. Zvláštní je, že to není mnohogenerační společnost, neexistují tam babičky a dědové, protože lidé přicházejí do New Yorku v produktivním věku. Ale zase se snažíme vzájemně si pomáhat, když už nám ty rodiny chybí. Byla jsem zvyklá naložit děti do auta a jet ke kamarádům na Sázavu nebo k mámě na zahradu. Tady ta možnost není.
* Příjezd byl jistě skvělý, to je euforie, která rychle opadne. Co se dělo pak?
Nejtvrdší bylo první léto. Nějak jsme to neuměli s penězi, občas nám nestačily, trvalo mi, než jsem se naučila hospodařit – asi proto, že jsem nikdy předtím nemusela. Iritovalo mě, že se všichni v New Yorku baví o penězích, ale pak jsem pochopila, že za stejnou věc se tady dají zaplatit tři dolary, ale taky tři sta dolarů. Člověk může jen chodit po ulici a utrácet. Nedaří se nám špatně, ale životní náklady na Manhattanu jsou zkrátka vysoké. Housle, baseball, večeře, nájem, martini, zmrzlina, divadlo, taxík – peníze vlají v neustálém průvanu.
* Kam chodí vaši synové do školy?
David na normální veřejnou školu, zrovna jsme natrefili na výbornou, moc se mu tam líbí. Tadeášovi jsou čtyři, tak ten byl donedávna se mnou doma. Chodila jsem s ním i na konkurzy, což bylo šílený. Pak jsem ho na něčí radu, ačkoli je zdravý, zkusila přihlásit do veřejné školky pro hluchoněmé, po půl roce ho vzali. Jsou tam tři učitelé a dvanáct slyšících, neslyšících či němých dětí. Tadeáš se tam učí nejen anglicky, ale i znakovou řeč. Je to úžasný a měli jsme v tomhle ohledu veliké štěstí.
* Jak se vám tedy změnila kariéra?
Kariéra… Networking je moje nová profese, hledám si pracovní kontakty. Pořád sedím u počítače a píšu maily, což mě hrozně nebaví, ale nedá se nic dělat. První rok, co jsem tam byla, jsem strašně tlačila na to, aby mi někdo pomohl. Rok jsem se snažila najít člověka, který by mě zaštítil, a to se mi úplně nepodařilo. Pořád jsem na někoho spoléhala, což nevyšlo asi i proto, že to bylo naivní.
* Co všechno jste zkusila?
Miloš Forman mě doporučil svému agentovi Denisovi a ten se asi probouzel s hrůzou, protože nevěděl, co se mnou. Denis zastupuje hlavně režiséry, ale doporučil mě k pánovi, který obsazuje áčkové oscarové filmy, s Hilary Swank a Robertem De Nirem. Jmenuje se Paul Schnee.
* Pomohlo vám nějak, že vás doporučil právě Miloš Forman?
Mohla jsem mu osobně dát svoje materiály, dvacet minut jsme spolu mluvili, za což jsem nemusela platit. Normálně bych se k němu ani nedostala. Takhle jsem mu mohla osobně předat životopis a fotky. Řekl mi: „No jo, ale ty nejsi v žádné unii.“ Tak pro mě nastala novinka, herecké odbory. Bez nich herec v podstatě nemá šanci. Zjistila jsem, že nejdřív si musím sama najít jakoukoliv práci, abych se do takové unie dostala. Proto jsem chtěla jít klidně do komparzu na film Sex ve městě 2 – abych měla zářez. Nevzali mě, ale jak sem se později dozvěděla, nebrali žádný hezký holky. Další lidi ale tvrdí, ať se na odbory vykašlu, že základ je mít dobrého castingového agenta, což je ta osoba, která má na obsazování filmů skoro největší vliv.
* A máte agenta?
Zatím ne. Ale já myslím, že je pro mě nejdůležitější teď něco udělat a že od toho se začnou věci odvíjet. Je to každodenní práce. Po prázdninách budu muset znova rozjet ten kolotoč kontaktů, schůzek, telefonátů a konkurzů. Někdy je vám líto každého dne, kdy tam nejste: může se stát něco neočekávaného. Ale ráda do Čech přijíždím. Dohráli jsme Odcházení v Arše. Festival ve Varech byl tradičně krásný a teď se těším do Ostravy, kde budu zpívat na New York Stage festivalu Colours of Ostrava. Samozřejmě není vše tak růžové. Připravovala jsem se, a vlastně jsem tomu podřídila celé léto, že budu natáčet. Dostala jsem několik nabídek, ale byla jsem nejvíce loajální k projektu, který se nakonec nerealizoval, a to tak nešikovně, že mně to zabránilo přijmout ty další nabídky. Takže mně manžel poradil, ať si dám do Annonce inzerát: „Stivínová má celý srpen volno!“
* Kde by vás bavilo v New Yorku pracovat?
Divadlo Public Theatre je velká meta. Jejich dramaturgie kopíruje kosmopolitní složení NewYorku. Nedávno tam hrál William Dafoe v představení s rumunskou herečkou. Jestli bych někde v New Yorku chtěla dělat divadlo, tak tam. A snažím se o to.
* Dovedete si představit, že tam budete žít dlouho?
Určitě. New York je výjimečný v tom, jak vás jeho atmosféra nesmírně nabíjí. Lidé rychle pobíhají po ulicích, každý se snaží někde uplatnit, ale když se potkají, jsou k sobě neuvěřitelně přátelští a ohleduplní. Jdete do ulic, a hned se cítíte lépe. Život, který tam žiju, je jako na obláčku, a přitom nemilosrdný. Ale mně to takhle vyhovuje, ráda riskuju. Já myslím, že se člověk včas dozví, že si má koupit letenku zpět.
* New York je proslulý bizarními setkáními lidí, kteří by se jinde nepotkali. Máte už také taková?
S mužem, který mi pomáhá vidět jazz a blues jinak, s perspektivou New Yorku v zádech. Jmenuje se Ben Barenholtz, je to producent, stál u začátků režisérské dvojice bratří Coenů. Původem polský Žid, který v šedesátých letech otevřel v New Yorku první nezávislé kino. Setkání s ním bylo vysloveně „newyorské“. Volá mi kamarádka,Taškentka, že mě musí seznámit s jedním zajímavým producentem. Dali jsme si sraz před domem, kde bydlím. Až tam jsem zjistila, že jsme sousedi, že bydlí sedmnáct pater pod námi, ve stejném domě. Bude mít letos v říjnu retrospektivu svých filmů, zná v New Yorku každý patník a ví, kde mají dobrou vodku.
* Skamarádili jste se?
Začalo to formálně, ale skončili jsme v Ruském samovaru na 52. ulici, kde jsem na baru zpívala s místními až do rána. Od té doby se přátelíme. Je to už starší pán, duchem zkušený učitel, a našel ve mně posluchačku – pro mě oáza.
* Odjezd do Ameriky jste ale s rodinou plánovali dlouho, nakonec jste tam odjeli až o několik let později...
Odjeli jsme v momentě, kdy to bylo možné a připravené. Můj muž získal dobrou práci a se dvěma dětmi se stěhuje hůř než se dvěma kufry. Viděla jste film Nouzový východ, Revolutionary Road? Leonardo DiCaprio a Kate Winslet tam hrají mladý manželský pár, který si řekne, že odjede ze Států do Paříže. Je to moc zajímavá studie lidí, kteří se ještě ani nepohnuli, ale už je sousedi střídavě obdivují a odsuzují za to, že se k odjezdu odhodlali. Tak to je. Někomu řekneš svůj sen, a ještě jsi neodjela ani do Benešova – a už jsi pro ostatní lidi jiná, zvláštní. I kdybych nikdy neodjela, už budu pro ostatní pořád na cestě.
* Nekomplikovalo vám to ale v Praze práci? Režiséři si mohli říkat: Jede do Ameriky, stejně tady nebude... Ale třeba s Milošem Formanem jsem v Praze mohla pracovat právě proto, že jsem byla na volné noze. Kdybych byla někde ve stálém angažmá jako zaměstnanec, nemohla bych nabídku přijmout. Je to vlastně poučné: protože se nebojím nejistoty, hrála jsem ve dvou skvělých projektech – Formanově Procházce a Havlově Odcházení.
* Nejste ale jenom herečka. Skvěle zpíváte, míváte koncerty. Není v New Yorku snazší proniknout jako zpěvačka?
Měla jsem koncert v České národní budově a zpívala ve Filadelfii na galavečeru Wilma Theatre, měla jsem vystoupení s úžasnými jazzmany na narozeninách fotografky Jany Křenové. Takže už pronikám. Myslím si ale, že není zas takové umění v New Yorku někde hrát. Musíte mít ale lidi a přátele, kteří na vás přijdou. Už na tom pracuji a věřím, že to vyjde.
* A co do té doby?
Budu chodit po konkurzech. Už jsem dokonce několikrát byla u stejné producentky, což bylo fajn, zkrátka vás někdo pozve osobně, osloví vás jménem, věci se dějí, jenom jsem zatím nikam nepasovala. Musím se naučit jim sdělit, že jsem ta, koho hledají, že se jim vyplatí se mnou pracovat.
* V New Yorku vzniká hodně filmů i divadelních inscenací zadarmo, přijala byste nabídku na roli i v tak nezávislém projektu?
Samozřejmě. V Americe se hodně věcí točí zadarmo. V Česku jsem taky hrála ve studentských filmech. V Americe je asi odlišné, že pouze za jídlo a dopravu vznikají ročně tisíce projeků. Ty se pak snaží uchytit se na různých festivalech a přehlídkách. Osobně s tím ještě nemám žádnou zkušenost, ale určitě bych do toho šla.
* Dělat v Americe kariéru je ale neskutečná oběť pro vás i celý zbytek rodiny…
To je pravda. Právě to zažíváme v souvislosti s manželovou prací a je to někdy hodně tvrdé, i když je zaměstnán v jedné z nejlepších laboratoří v tomhle oboru. Potřebuje zázemí, jinak by to asi těžko zvládal. Bylo mu třeba líto, že jsem nemohla přijmout roli v divadle Wilma Theatre ve Filadelfii, nabídl mi ji tamější režisér a umělecký ředitel Jiří Žižka, bez konkurzu, přímo mě oslovil. Na takovou nabídku jsem čekala celý rok, ale prostě to nešlo. Nemohla jsem rodinu nechat na Manhattanu.
* Vážně se vám po práci v Česku nestýská?
Je to paradoxní, ale já si myslím, že jsem po roce vNew Yorku lepší herečka než dřív, i když nemám nic hmatatelného, co bych ukázala. Chci si teď užít svůj New York a ne ten, co po mně chtějí ostatní. A to se mi daří.
***
Myslím, že se člověk včas dozví, že si má koupit letenku domů.
Zuzana Stivínová V sobotu 17. července bude mít koncert na New York City Stage na festivalu Colours of Ostrava, místě, které přesně evokuje atmosféru newyorských hudebních klubů. O týden později, 24. července, oslaví Zuzana 37. narozeniny. Její manžel Lukáš je vědec v newyorské laboratoři, společně vychovávají syny Davida (7) a Tadeáše (4). Je považována za výraznou, těžce zařaditelnou hereckou osobnost. Už deset let nemá stálé angažmá, protože se nerada váže: její poslední stálou scénou bylo Národní divadlo (1994–2000); v roce 1995 získala jako Talent roku Radokovu cenu. Život, který v N. Y. žiju, je jako na obláčku, a přitom nemilosrdný.
O autorovi| Veronika Bednářová redaktorka LN veronika.bednarova@lidovky.cz
