Když na začátku září 2009 kyjevští radní rozhodli postavit fotbalový hotel v Babím Jaru, na místě, kde bylo 29. a 30. září 1941 nacisty postříleno 33 771 židovských mužů, žen a dětí, strhlo to bouři oprávněné nevole a protestů. Babí Jar může sloužit nejen jako symbol nacistické genocidy evropských Židů, ale také jako symbol sporů o její historickou interpretaci a paměť. Ačkoliv v období války umožňoval Stalin svým hradním židovským intelektuálům, jako byli Ilja Erenburg, Vasilij Grossman či Solomon Michoels, zdůrazňovat specifický osud, který nacisté Židům vyhradili, již před jeho protiizraelským obratem na podzim 1948 začali být židovské oběti i židovští partyzáni (a další odbojáři) podřazováni pod „sovětský lid“, který hrdě vzdoroval „fašistickému barbarství“.
Toto zamlčování holokaustu na východní frontě nebylo výhodné jen pro sovětský režim, který svou vládu nad východní a střední Evropou legitimizoval mimo jiné právě poukazem k dvaceti milionům sovětských obětí, bez nichž by tento region nemohl být osvobozen od jha fašismu. Zájem na smlčení měly rovněž mnohé národy, jejichž antikomunisticky orientovaní nacionalisté, ale i prostí občané při vyvražďování Židů pomáhali. To se týkalo také Ukrajinců, kteří oprávněně nenáviděli sovětský režim za úmyslně způsobený hladomor v zimě 1932-1933 a podobně jako Litevci byli (i v důsledku tradičního východoevropského antisemitismu) náchylní k přijetí nacistické teze, že sovětská moc je jen vnější fasádou moci Židů.
Zamlčování holokaustu těmito východoevropskými národy tedy nebylo jen výrazem jejich antisemitismu propojeného s antikomunismem, ale také zametáním stop jejich kolaborace s nacistickými vrahy: jak upozorňuje italská historička Antonella Salomoniová, na první pohled je přece jasné, že tři tisícovky příslušníků čtyř esesáckých Einsatzgruppen specializovaných na vyvražďování „Židů a komisařů“ na dobytých východních územích mohlo jen stěží do konce roku 1942 připravit o život více než jeden a půl milionu Židů bez aktivní pomoci místního obyvatelstva. V zájmu národů obývajících spolu se Židy tato území tedy bylo podřazovat židovské oběti pod své vlastní oběti (což se stalo také v případě masakru v Babím Jaru) anebo alespoň relativizovat rozdíl mezi systematickým vyvražďováním Židů na straně jedné a selektivním vyvražďováním či zotročováním ostatního obyvatelstva na straně druhé.
Taková relativizace byla ostatně posvěcena oficiální sovětskou propagandou, která ráda zdůrazňovala, že Hitler vede vyhlazovací válku proti celému sovětskému lidu a všem jeho národnostem. Na věrohodnosti dodávaly této představě plány nacistů na vyhladovění dobytých území (počítali s dvaceti až třiceti miliony obětí), hladomor, jímž zavraždili mezi dvěma až třemi miliony sovětských zajatců, nebo blokáda Leningradu, během níž zahynulo milion lidí.
První byli Poláci Taktika smývání rozdílů mezi holokaustem a perzekucí jiných skupin nabyla kvalitativně nové podoby v poslední čtvrtině minulého století, kdy v západní kultuře došlo k pozitivnímu morálnímu ocenění oběti, jejímž paradigmatem se stali právě Židé masakrovaní Hitlerem. V tomto kontextu legitimita nároků východoevropských národů na mezinárodní uznání a symbolickou či reálnou kompenzaci minulých křivd rostla o to víc, oč přesvědčivěji mohly prezentovat své historické křivdy a katastrofy jako obdoby holokaustu. Proto se například ukrajinská politická elita snaží, aby byl stalinský hladomor z první půle třicátých let uznán mezinárodním společenstvím jako genocida. Vzhledem k nejobvykleji uváděnému počtu obětí holokaustu není jistě náhoda, že dolní hranici počtu obětí sovětského hladomoru, který uvádějí oficiální ukrajinská místa, představuje cifra šest milionů. Ukrajinský prezident Viktor Juščenko tento počet pro jistotu zaokrouhlil na deset milionů, což je trojnásobek toho, co odhadují seriózní historické výzkumy.
Podobně jako francouzští potomci afrických otroků, kteří žádají uznání, že zotročování jejich předků bylo zločinem proti lidskosti, a mluvčí dalších historicky diskriminovaných menšin, kteří tvrdí, že jejich strádání se rovnalo utrpení Židů vyvražďovaných nacisty, jsou tedy také Ukrajinci chyceni v syndromu, jenž někteří američtí komentátoři nazvali analogicky k freudovské „závisti penisu“ „závistí holokaustu“: vzhledem k privilegovanému morálnímu postavení, jímž současný západní kult oběti obdařil Židy v důsledku holokaustu, závidí mnohé národy a menšiny Židům holokaust podobně, jako ženy závidí mužům penis.
V soutěži se Židy o palmu co největšího skupinového utrpení předběhli ovšem dobu Poláci, kteří již od přelomu šedesátých a sedmdesátých let tvrdili ústy svých oficiálních komunistických ideologů, že nacisté páchali genocidu nejen na Židech, ale také na Polácích. Jak ukazuje přesvědčivě americký historik Michael Steinlauf, tato teze -s níž bylo například spjato popírání rozdílu mezi pracovními a vyhlazovacími tábory -sloužila jako trumf tehdejší protižidovské (nominálně „antisionistické“) kampaně.
Izraelský historik a pražský rodák Jehuda Bauer ovšem upozorňuje, že ve své obecné formulaci je teze historicky obhajitelná, vezmeme-li v úvahu význam, jejž dával termínu genocida jeho původce Rafael Lemkin i Úmluva OSN z roku 1948. V tomto smyslu totiž může znamenat jak selektivní vyvražďování příslušníků určité skupiny, tak pokus o její úplné vyvraždění. Lemkin navíc genocidou rozuměl i pokus o zničení schopnosti dané skupiny reprodukovat svou svébytnou kolektivní existenci. Slova i skutky nacistů potvrzují, že právě to byl jejich záměr ve vztahu k Polákům -chtěli zničit jejich elitu (včetně fyzického vyhlazování jejích čelných představitelů) a ze zbytku polské společnosti učinit otroky (jen nepatrná menšina „rasově kvalitních“ Poláků měla být germanizována). Tento pokus o genocidu polského národa je ovšem podle Bauera třeba odlišit od holokaustu jako pokusu o úplnou čili krajní genocidu židovského národa: holokaust neměl jen zamezit kulturní a politické reprodukci, ale reprodukci fyzické - nešlo v něm pouze o občasné vyvražďování vybraných kategorií dané skupiny, nýbrž o systematické vyvražďování všech jejích příslušníků. Neznámý holokaust Bauerovo dílo, jež vyšlo v originále roku 2001, již bere v úvahu posun, jenž nastal ve zkoumání holokaustu poté, co se díky zhroucení Sovětského svazu otevřely ve středoa východoevropských zemích poprvé skutečně svobodné diskuse o druhé světové válce a s nimi i mnohé do té doby nepřístupné archivy s dokumenty o vyvražďování Židů na východních územích. Začala se tak postupně korigovat představa, která ztotožňuje holokaust s plynovými komorami. Má-li pravdu americký historik Timothy Snyder, že kulkou bylo zabito stejně - ne-li více -Židů jako plynem, pak je tato představa evidentně zavádějící. Podobně pochybným se ovšem podle Snydera jeví i postavení Osvětimi jako hlavního symbolu holokaustu, vezmemeli v úvahu, že naprostou většinu obětí netvořili Židé ze západní Evropy, ale východní Židé z Polska a Sovětského svazu, kteří většinou končili svůj život buďto v hromadných hrobech na východní frontě, anebo v Treblince, Beeci či Sobiboru. Osvětim se stala symbolem nejen proto, že do ní byli transportováni hlavně západní a středovýchodní Židé, ale také proto, že jich - v důsledku koexistence vyhlazovacího a pracovního tábora - relativně velké procento přežilo, a mohli o ní tudíž podat zprávu, pokud se vrátili do zemí, v nichž byla po válce nastolena svoboda slova. Ve výše zmíněných táborech, kam převážně směřovaly transporty východoevropských Židů, byla pouze vyhlazovací zařízení a selektovalo se jen pro doplňování čet, které zajišťovaly chod vyhlazování. Procento jejich přeživších bylo tudíž zanedbatelné.
Ke ztotožnění holokaustu s plynovými komorami osvětimského tábora samozřejmě přispěla také absence svobody slova ve východním bloku spolu s výše zmíněným propagandistickým zahrnutím masového vraždění Židů pod vyhlazování všech sovětských národností. K pravdě má však daleko paušální tvrzení Roberta S. Wistriche, že „sovětský režim neměl nejmenší zájem na tom, zveřejňovat o genocidě Židů kromě těch nejzákladnějších zpráv jakékoli podrobnější informace“. Během války totiž sovětské vedení nejen dovolovalo šíření informací o masovém vyvražďování Židů, ale dokonce dalo zřídit zvláštní Židovský antifašistický výbor, který je měl přímo v popisu práce. Erenburg a Grossman pak byli pověřeni výběrem svědectví a základních faktů nacistické genocidy Židů do publikace, jejíž dlouhý název jednoznačně podtrhoval specifickou povahu nacistické politiky vůči Židům: Černá kniha o zločinném a systematickém vyhlazování Židů německými fašistickými uchvatiteli na dočasně zabraných územích Sovětského svazu a v polských táborech během války 1941-1945. Ačkoliv z jejich svědectví a analýz vycházeli sovětští zástupci při norimberském tribunálu, její ruské vydání bylo v roce 1947 zakázáno a vyšlo teprve roku 1993.
Podle Antonelly Salomoniové zůstává tato kniha - i navzdory ideologickým omezením plynoucím z cenzury a komunistického přesvědčení dvou hlavních editorů - stále neocenitelným dokumentem nejen o holokaustu na východní frontě, ale také o reakcích na něj ze strany sovětských Židů. Mnohé z nich vyburcoval z více či méně dobrovolné asimilace k opětovnému potvrzení své židovské identity. U některých komunistů židovského původu byl tento obrat začátkem cesty, která je posléze dovedla až k opuštění jejich bolševické víry a k zaujetí kritické distance vůči režimu, který předtím sami pomáhali budovat. Románová freska Vasilije Grossmana Život a osud je uměleckým završením právě takové cesty. Její postavy bojují o přežití a udržení důstojnosti nejen tváří v tvář nacistické genocidě, ale také stalinskému teroru.
Nesrovnatelnost krajního utrpení Zatímco tato paralela mezi dvěma režimy naznačuje možnost, že oba jsou stejně nelidské, Černá kniha, kterou editoval Grossman společně s Erenburgem, předpokládala, že absolutní zlo se vtělilo pouze do nacismu. Není tedy divu, že její francouzské vydání v roce 1995 tvořilo motivující pozadí pro sepsání a vydání Černé knihy komunismu, jejímž výslovným cílem je vyrovnat výlučné postavení zločinů nacismu v západním historickém vědomí soubornou prezentací zločinů komunismu, které jsou podle autora její předmluvy Stéphana Courtoise stejně závažné, ne-li závažnější (například vzhledem k počtu obětí a vlivu komunistické ideologie) než zločiny nacistické.
Na podporu této teze lze jistě snést řadu argumentů, Courtois se však stal obětí syndromu „závisti holokaustu“, když jako její doklad uvedl cifru šesti milionů obětí ukrajinského hladomoru. Dodal poukaz k dalšímu románu Vasilije Grossmana Panta rhei, v němž autor ústy své postavy přirovnává stalinské vyvražďování dětí ukrajinských rolníků hladem k nacistickému vyvražďování dětí Židů plynem. Pro Grossmana spočívala analogie v zaměření katů na vyhlazení celých skupin obyvatelstva bez ohledu na sdílenou lidskost jejich příslušníků, ať již jsou tyto skupiny definovány třídně (jako kulaci), nebo rasově (jako Židé). Bouřlivá diskuse vzbuzená Courtoisovou předmluvou se ovšem točila kolem otázky ekvivalence utrpení dětských obětí obou masakrů. Někteří mluvčí francouzských Židů si nechtěli nechat upřít výjimečnost utrpení svých soukmenovců vzhledem k utrpení Ukrajinců či dalších perzekvovaných skupin. Rozumnou tečkou za touto emocionálně vypjatou debatou snad může být připomenutí Jehudy Bauera: „Krajní formy lidského utrpení jsou neporovnatelné a nikdo by se nikdy neměl vyjadřovat, že určitá podoba masového vraždění je ,méně strašná‘, či dokonce ,lepší‘ než jiná.“
***
Vzhledem k privilegovanému morálnímu postavení, jímž současný západní kult oběti obdařil Židy v důsledku holokaustu, závidí mnohé národy a menšiny Židům holokaust podobně, jako ženy závidí mužům penis
Bibliografie L’Union soviétique et la Shoah Antonella Salomoni Vydalo nakladatelství La Découverte, Paris 2008. 342 strany. Úvahy o holokaustu Jehuda Bauer Vydalo nakladatelství Academia, Praha 2009. 322 strany. „Holokaust: The Ignored Reality“ Timothy Snyder The New York Review of Books, Vol 56, No 12, July 16, 2009. Hitler a holokaust. Okolnosti a příčiny holokaustu Robert S. Wistrich Vydalo nakladatelství Slovart, Praha 2008, 328 stran. Bondage to the Dead. Poland and the Memory of the Holocaust Michael Steinlauf Vydalo nakladatelství Syracuse University Press, Syracuse 1997, 189 stran. Dnešní svět ovládá kult obětí, a tak se mnohé diskuse o minulých příkořích pravidelně stáčí k otázce, kdo trpěl více, popřípadě zda nějaké utrpení bylo srovnatelné s holokaustem Židů.
O autorovi| Pavel Barša, Autor přednáší na Ústavu politologie FF UK a Anglo-americké vysoké škole a je výzkumným pracovníkem Ústavu mezinárodních vztahů. politolog
