Jenže nakonec si našlo cestu zpátky.
Když jsem onehdy projížděl na kole malebnou krajinou Provence, zapomněl jsem krabičku margarínu přes den v teple. Večer jsem krabičku otevřel a našel v ní hodně odpudivou tekutinu s mastnými oky na povrchu. „Ale copak, copak,“ zablikal červený majáček. Copak je to za svinstvo? Margarínová polévka letěla do koše na odpadky. A v tom okamžiku mi hlavou proběhlo několik vzpomínek. Babička se k margarínům vždycky stavěla s notným despektem, neboť si je užila za války jako náhražku másla. „Ať je margarín sebelepší, máslo nikdy nenahradí,“ říkávala. Ještě zásadnějším kritikem moderních potravních vynálezů byl její bratr, strýc Milan, který si vždycky stěžoval: „Nemám rád nízkotučné smetany, odtučněná mléka a margaríny. Všechno je to obrovský podvod. Chtějí nám ukrást z jídla to nejlepší.“ A najednou jsem si uvědomil, jak hlubokou má pravdu. Za posledních dvacet let nám do života nacpali samé technologické náhražky. Současné pivo nevidělo chmel ani oklikou, marmeláda není z jahod, ale má pouze jejich aroma, a krabí tyčinky se vyrábějí z tresky. Výborně. To jsme to dopracovali.
Jakou chuť má rama bez příchuti?
Ale zpátky k máslu. Pokud navštívíte jakoukoliv lepší restauraci, nikde vám na stůl nepřinesou margarín. Vždycky vykouzlí nějaké speciální máslíčko, které krásně voní, a ještě lépe chutná.
Kontrolní otázka: Jakou má rama bez příchuti chuť? Žádnou! Proto se dělá s máslovou příchutí. Zase faleš. Máslo však žádnou příchuť nepotřebuje, je buď dobré, nebo špatné.
Po návratu z Provence jsem zamířil do obchodu a začal v regálech hledat pořádné máslo. Žádné garance nejnižších cen, žádné slevové šílenství. Mám koupit to nejdražší? Raději jsem vyndal telefon a zavolal známému, který je vyhlášený labužník. Musel se dobře bavit. Jen si to představte, zazvoní vám telefon a kámoš se vás zeptá, jaké má koupit máslo! Trochu se zarazil, následoval nádech – výdech a rada se nesla éterem. Jistě, poradil mi to nejdražší, které měli. A k tomu jsem si v Bakeshopu koupil pořádný domácí kváskový chléb, mlýnek na sůl máme doma. Už jsem se nemohl dočkat, až budu v kuchyni. A pak jsem vzal nůž, uřízl si patku a okamžitě objevil zapomenuté chutě svého dětství. Jednoduché, nekomplikované, autentické. Chléb s máslem, solí a rajčaty. Chléb s máslem a plátky ředkviček. Chléb s máslem a řeřichou. To je ale nádhera. V první vlně euforie jsem ramě zakázal vstup do domácnosti.
Radikální názor jsem od té doby sice změnil a ramu vzal zase na milost (hlavně kvůli těm svačinám, ostatně na Slovensku mají dobrý termín – nátierka, nic víc, nic míň), ale máslo si od té doby hýčkám. Koupil jsem mu krásnou skleněnou dózu a z krabice vytáhl staré stříbrné příbory, s jejichž čištěním je sice děsná práce, ale k máslu prostě patří. Zvlášť když připravuji sobotní snídani na terase.
