Josef Tomeš: Autorčino podezření, že „něco není v pořádku“, vyvolávají poměrně početné otazníky, provázející Herbertovu a zčásti i Leonardovu smrt: chybějící či neúplná úřední dokumentace, neuspokojivé vyšetřování letecké havárie, při níž zahynul Leonard, postupně uváděné různé verze Herbertovy smrti i podivné „mlžení“ jeho rodičů, které by ovšem bylo možno vysvětlit snahou utajit sebevraždu.
Za zamyšlení stojí i argument, že sebevrah se nestřílí do břicha, který však vedle autorčiny hypotézy (špatně provedené) vraždy implikuje i možnost nešťastné náhody v důsledky neopatrné manipulace se zbraní ať už samotným Herbertem, nebo další, nám neznámou osobou...
Je ovšem škoda, že diskutabilní závěr knihy zastiňuje zajímavý a faktograficky přínosný obsah jejích předchozích částí.
Dagmar Hájková: Od počátku 90. let jsem se dozvídala různé varianty smrti Herberta Revillioda: stesk po zemřelém bratrovi, prasklé slepé střevo, tuberkulóza, nákaza v době odklízecích prací po náletech v Londýně. Když jsem v roce 1998 navštívila pamětnici Catrionu Soukupovou, řekla mi, že Herbert spáchal sebevraždu. Ona a její manžel Lumír Soukup seděli ten večer u Revilliodů v Edinburghu. Henri Revilliod byl naprosto zdrcen smrtí svého syna, Olga se ovládala, byla smířená a rozhodla, že se o tragédii nebude hovořit.
Úmrtní list Herberta Revillioda, který jsem si poté obstarala, mi slova Catriony Soukupové potvrdil. Ke tvrzení autorky, že do břicha střílí profesionální vrah, a ne sebevrah, nemám erudici se vyjádřit.
Petr Zídek: Profesionální vrah určitě nestřílí do břicha. Tohle tvrzení autorky se mi zdá symptomatické pro její přístup, který je myslím za hranicí seriózního bádání. Mám dojem, že se v knize konstruuje „spiklenecká teorie“. Autorka například bere jako nesporný fakt, že Jan Masaryk byl zavražděn Sověty – dokládá to jakýmsi pofiderním článkem publikovaným na Aktualne. cz. Stejně tak píše, že polský exilový premiér Władysław Sikorski byl zavražděn Kimem Philbym, který zorganizoval jeho leteckou havárii. Zdroj tu pro jistotu není žádný – připomínám, že se nikdy nepotvrdilo, že by v tomto případě šlo o něco jiného než o havárii, tím méně, že to byla akce sovětské tajné služby.
Pavel Kosatík: Když autorka své závěry publikovala poprvé před dvěma roky v Respektu, sešel jsem se s ní, takže jen zopakuju, co jsem jí říkal už tehdy: Takovým způsobem se s prameny pracovat nedá.
Masarykovi nebyli královskou dynastií, ale republikánskou rodinou. Pokud bychom uvažovali o tom, že nepřátelé československé demokracie si v exilu vybírali možné příští protivníky a pak je vraždili, vznikl by dlouhý seznam, na němž by Masarykovým vnukům patřilo jedno z posledních míst. Ale k takovým úvahám předně nevede žádný reálný pramenný materiál.
Svérázný přístup je vidět třeba na tom, jak autorka „vyvrací“ možnost sebevraždy Herberta Revillioda: podle ní nebyla možná prostě proto, že Herbert byl „krásný, schopný, všeobecně oblíbený mladý muž“. Má z toho plynout, že depresemi trpí jenom oškliví lidé? Myslím, že na podobných pasážích knihy je autorčin problém dobře vidět: zamilovala se do svých postav nekriticky.
Deprese, melancholie a hluboká víra Josef Tomeš: Nejproblematičtější je sám motiv předpokládané vraždy, totiž obava, že by se bratři Revilliodové, resp. jeden z nich, mohli v poválečném Československu stát vůdčími aktéry protikomunistické demokratické opozice. Jejich význam a charisma nelze srovnávat s Janem Masarykem a přeceňovat působení jejich jména a původu v české veřejnosti, když nota bene neměli aureolu hrdinů odboje ani popularitu protagonistů exilového rozhlasového vysílání.
Petr Zídek: Paní Leharová také naznačuje, že určitou roli v celé kauze mohlo hrát náboženské přesvědčení Olgy Masarykové, která byla členem sekty Christian Science, jež odmítá poskytnutí první pomoci. Myslíte, že to může být pravda?
Dagmar Hájková: K vysvětlení trochu nepochopitelného klidného přijetí smrti syna mohu uvést citát z dopisu Olgy Masarykové sestře Alici z roku 1961: „Trápit se nikdy nikomu nepomůže. To jsem se naučila v Londýně 1940–45. Ale naše naprostá důvěra, že Bůh může, ba pomáhá, je vlastně tichá a mocná modlitba. Ta nikdy neselže. Čím jsme skromnější a pokornější, tím je nám Bůh bližší.“
Olga Masaryková se sblížila s Christian Sciences v roce 1917, kdy žila sama v Londýně a těžce se zranila, ochrnula a byla téměř slepá. Její přátelé, kteří se o ni starali, byli členové denominace Christian Sciences. Olga se uzdravila rychle, skoro zázračně a byla přesvědčena, že víra urychlila uzdravení. Edvard Beneš, který byl v častém kontaktu s Olgou, sice proti tomuto způsobu léčby protestoval, ale nakonec Olžino rozhodnutí stát se členkou této protestantské denominace akceptoval. Christian Science klade důraz na léčení vírou, podle nich stačí nemoc, která je způsobena nedostatkem víry, odmítnout.
Vše však bude jistě komplikovanější. Nejsem si jista, zda Olga stoprocentně odmítala lékařskou pomoc – v srpnu 1953 se nechala očkovat proti neštovicím a roce 1964 měla zlomenou ruku v sádře a poté chodila na rehabilitaci.
Pavel Kosatík: Někdo s dobrou psychologickou erudicí by měl dát dohromady dějiny Masarykovy rodiny, psané z tohoto hlediska. Počínaje Charlottou Masarykovou, manželkou TGM, víceméně všichni masarykovští badatelé píší o depresích a melancholii v rodině, aniž kdy byla doopravdy vysvětlena podstata věci.
Dřív se o tom příliš nehodilo psát z politických i jiných důvodů, ale dnes už je myslím možnost napsat o tom věcně. Pokud se tyto věci nezařadí do kontextu, bude vždycky prostor pro nejdivočejší spekulace.
Josef Tomeš: Souhlasím s Pavlem Kosatíkem, že by se měly zpracovat seriózní psychologické portréty jednotlivých členů rodiny Masarykových, jež by překonaly dosavadní tabu a objektivně se vyrovnaly s psychopatologickým garriguovským dědictvím. V případě Olgy Revilliodové lze konstatovat, že jí její anomální psychika spolu se sektářskou náboženskou vírou pomohly obdivuhodně přežít a překonat otřesnou osobní tragédii. V jejím „podivném“ chování po smrti synů se podle mého soudu snoubil iracionální prvek s racionální snahou zastřít Herbertovu sebevraždu, aby nebyl vržen stín na památku T. G. Masaryka. (Herbertovu sebevraždu mi počátkem 90. let nepřímo potvrdila dr. Anna Masaryková.) Pochybuji však, že by se paní Olga takto dokázala chovat, kdyby věděla, že její starší syn byl zavražděn, a dokonce znala jeho vraha. Nechápu, co by ji mohlo donutit k mlčení a mlžení: nic horšího, než byla ztráta obou synů, ji už potkat nemohlo.
Pavel Kosatík: Vše, co autorka považuje za záhady provázející smrt vnuků TGM, se dá vysvětlit srozumitelnou snahou rodičů udržet věc mimo oči veřejnosti. Dnes by možná nějaký otec nebo matka běžel do novin oznámit sebevraždu dítěte, ale před půlstoletím to asi bylo nemyslitelné.
A pak ještě nesmíme zapomínat ani na víru v posmrtný život, rozšířenou mezi mnoha členy Masarykovy rodiny. Smrt, i dítěte, nemusela být nutně jen strašnou tragédií – otvírala novou etapu. Nebyl to konec, ale změna stavu. Nahlíženy takto, vyznívají domněle „záhadné“ reakce rodičů Revilliodových podstatně civilněji.
Proč za vším vidět tajné služby?
Dagmar Hájková: Pravděpodobně jediný přímý svědek dne, kdy zemřel Herbert Revilliod, je nyní Catriona Soukupová.
Její svědeckou věrohodnost však autorka zpochybňuje poukazem na spolupráci jejího manžela, který byl tajemníkem Jana Masaryka, s československou rozvědkou a hodnotí ho jako vrcholného dezinformátora na mezinárodní úrovni a spolupracovníka komunistů. Autorka však nepodkládá toto závažné obvinění žádným spolehlivým pramenem, a proto je nemohu považovat za důvěryhodné.
Pavel Kosatík: Nechce se mi věřit, že by si autorka své tvrzení o spolupráci Lumíra Soukupa s komunistickou rozvědkou vymyslela, ale opět jde o důležitou věc, která měla být v knize doložena.
A to nejen v souvislosti s úmrtím vnuků TGM, ale i Jana Masaryka. Při vyšetřování ministrovy smrti v roce 1968 i po roce 1989 (tehdy už jako vlivný muž, poradce prezidenta republiky atd.) Soukup vystupoval autoritativně jako zastánce teorie manifestační sebevraždy, kterou v českých médiích propagoval další z ministrových tajemníků Antonín Sum.
Bylo by proto dobré zjistit přesně, co Soukup pro komunisty dělal, kdy s tím začal a zda to i v souvislosti se smrtí Jana Masaryka něco znamená.
Petr Zídek: Na podporu své spiklenecké teorie autorka používá řadu sofizmat. Například pokud se jí nepodaří nalézt určité dokumenty, které by podle jejích předpokladů měly existovat, hned to považuje za zametání stop vrahů, tedy Sovětů.
Smrt Leonarda během srážky dvou letadel je stejně záhadná jako každá druhá letecká katastrofa. Kladu si otázku, proč někteří lidé za každou smrtí, která není na 100 procent objasněna, hned vidí nějaké spiknutí tajných služeb.
Josef Tomeš: Ať už by se jakákoli tajná služba z jakýchkoli důvodů rozhodla fyzicky likvidovat Herberta Revillioda, proč by si počínala tak neprofesionálně? (Její agent postřelí chlapce v bytě, kde je přítomna jeho matka, postřelený ještě několik hodin žije a komunikuje s okolím, může tedy rodičům i řadě dalších osob označit svého vraha. Přitom bylo možno nebohého Herberta zabít například při zinscenované pouliční nehodě nebo ho otrávit při jeho předchozích nemocničních pobytech...)
Co by vedlo manžele Revilliodovi k mlžení kolem vraždy a krytí vraha a těch, kdo vedli jeho ruku? Jak jsem již řekl, nic horšího, než je postihlo, se jim stát nemohlo. Politicky motivovaná vražda masarykovského demokrata nemohla samozřejmě nijak dehonestovat památku T. G. Masaryka, právě naopak.
A pokud by zde hrály roli nějaké ohledy na politické postavení Jana Masaryka či Edvarda Beneše, proč mlčení trvalo i po jejich smrti, po definitivním pádu demokracie v Československu, v dlouhých třiceti letech studené války, kdy Olga žila na svobodné straně pomyslné barikády?
To si Masarykovi nezasloužili Dagmar Hájková: Jeden prvorepublikový barvotiskový obrázek, který visí v Masarykově muzeu v Lánech, zachycuje Masarykovu rodinu v zámecké komnatě, ikonograficky jako aristokratickou rodinu. Tato drobnost napovídá, že Masarykové byli vnímáni jako dokonalá rodina, jako nezpochybnitelný vzor pro republiku.
Bylo to pro ně svazující a zavazující, protože stejně jako ostatní, či někdy i více, měli své lidské problémy. Svou veřejnou roli však hráli dobře a podíleli se tak na vytváření nových republikánských tradic. Pro veřejnost zůstaly na desetiletí skryty psychické potíže, rozvody i důvěrné vztahy.
Olga s Alicí Masarykovou se stále snažily, možná i za cenu nešťastných zásahů, držet bezchybné dekorum Masarykovy rodiny. Například nechtěly povolit úplný překlad Fischlových Hovorů s Janem Masarykem do angličtiny, protože by vrhly údajný stín na Janovu osobnost. Masarykové se však zachovali k historikům kavalírsky a mnohé dokumenty uschovali pro budoucnost. Díky tomu se stále dovídáme něco nového o jejich soukromých životech. Pavel Kosatík: My tady meditujeme nad tím, proč si hypotetický vrah počínal neprofesionálně, ale takové úvahy by měly smysl, kdyby bylo prokázáno, že vražda je aspoň pravděpodobná. Nic takového ale v knize podle mého soudu není, autorka si prostě myslí, že k vraždě mohlo dojít. Trochu mi to připomíná rok starou „causu“ Kundera: tenkrát také někteří autoři začali rozebírat, jak se domnělé udání odrazilo ve spisovatelově díle, bez toho, aby si položili otázku, je-li udání prokázané.
Masarykovi nebyli bezvýznamná rodina, naopak byli asi společensky nejvýznamnější československou rodinou minulého století. To by mělo v souvislosti s nimi implikovat hypotézy, které mají smysl, a hlavně povzbuzovat autorskou vůli uzavřít knížku něčím lepším, než je smršť otázek. Masarykovi si nezaslouží, aby se o nich takhle psalo, ať se na mě paní autorka nezlobí.
***
Tvrzení autorky se mi zdá symptomatické pro její přístup, který je za hranicí seriózního bádání. Mám dojem, že se v knize konstruuje „spiklenecká teorie“. Autorka například bere jako fakt, že Jan Masaryk byl zavražděn Sověty.
Ať už by se jakákoli tajná služba z jakýchkoli důvodů rozhodla likvidovat Herberta Revillioda, proč by si počínala tak neprofesionálně? Její agent postřelí chlapce v bytě, kde je přítomna i matka, a postřelený ještě několik hodin žije.
Diskutující
Dagmar Hájková (1962) historička, pracuje v Masarykově ústavu a Archivu AV ČR, zabývá se odbojem za první světové války a Masarykovou korespondencí
Pavel Kosatík (1962) spisovatel, zabývá se moderní historií, naposled vydal životopis Přemysla Pittra Sám proti zlu
Josef Tomeš (1954) historik, pracuje v Masarykově ústavu a Archivu AV ČR, zabývá se biografickou encyklopedistikou
Petr Zídek (1971) historik a redaktor Orientace
