Zpěvačka stojí na pódiu, před sebou stovky fanoušků. Černé vlasy vyčesané do drdolu, na sobě bílé minišaty. Všechny reflektory míří na ni, když si v pauze mezi dvěma slokami zvedne ruku přes nos a zhluboka si šňupne kokainu. Fanoušci propuknou ve frenetický jásot.
Není to jediné video na YouTube, na němž si fenomenální britská zpěvačka Amy Winehouse pere drogy do hlavy. Kromě „Amy si dává lajnu“ je tu také „Ožralá na pódiu“ a„Háže do publika stojan na mikrofon“. Jsou tu videa z koncertů, na nichž zapomíná slova, netrefí se do rytmu a sotva se drží na nohou, je tu záběr, na němž krade časopisy v trafice, je tu stopáž z domácího videa, kde kouří crack, nejlevnější variantu kokainu. Jenom další sjetá hvězdička? Ne tak zcela. Tahle čtyřiadvacetiletá dívka, která dnes vypadá na pětačtyřicet, stála londýnským The Times za to, aby v lednu porušily tradici nevyjadřovat se k osobnostem populární hudby a vyzvaly vládu Velké Británie, aby Amy dostala do léčebny.
„Stát může zachránit velký talent,“ píší The Times o zpěvačce v editorialu. „Je nezbytně nutné, aby se dostala do léčebny a tentokrát tam zůstala týdny, pokud ne měsíce.“ Naposledy se takhle The Times drogové muzikantské kauze věnovaly před čtyřiceti lety, když byl v souvislosti s drogami obžalován lídr Rolling Stones, rodilý Angličan Mick Jagger. Tenkrát se konzervativní deník postavil na stranu zpěváka, protože pilulky amfetaminů bez lékařského předpisu měl jen čtyři, zatímco jeho fanoušci toho nosili po kapsách mnohem víc. Jaggera deník obhajoval, aby kvůli jeho uvěznění Británie nepřišla o velký talent. S Amy je to naopak. O talent přijdou Britové právě v případě, že ji nezavřou. The Times začaly bít na poplach den poté, co svět obletělo ono video zpěvačky při kouření cracku. Drogu vdechuje Amy z fajfky před návštěvou soudního procesu se svým manželem jen chvíli poté, co vyrovnala účinky dříve vyšňupané rozemleté extáze šesti tabletami valia. Mick Jagger to dotáhl na rytířský titul „sir“. Amy by mohla umřít.
Anglie by tak přišla o nejfamóznější interpretku populární hudby, jakou kdy měla, zpěvačku nezaměnitelného projevu, z níž jsou hudební kritikové u vytržení a která byla nominována na šest hudebních cen Grammy.
„Děti, nekupujte si drogy,“ říká rocker v britské komedii Láska nebeská a dodává: „Staňte se rockovou hvězdou! Budou vám je dávat zadarmo.“ Bez drog by hudební scéna byla podstatně chudší. Sex Pistols, Rolling Stones, New Order, Happy Mondays i Beatles, ti všichni byli z Velké Británie, všichni formovali moderní hudbu a všichni brali tolik drog, že ti z nich, kdo neumřeli či nespáchali sebevraždu, trávili celé roky v přesvědčení, že žijí ve „žluté ponorce“.
OAmy Winehouse se sice píše na stránkách stejných magazínů jako o Britney Spears, ale přesto nepatří do společnosti padlých teenagerských hvězd. To spíš mezi ty pány ve žlutých ponorkách. Britney je loutka, která byla vržena do nejvyšších pater showbyznysu, jen co se naučila chodit. Celkem pochopitelně to psychicky neunesla, začala brát legální i nelegální drogy po kilogramech a před pár dny byla zbavena svéprávnosti. Amy na rozdíl od ní nezačala jako interpretka v rukou mocných producentů. Svou první kapelu Sweet’n’Sour si v deseti letech založila s kamarádkou sama od sebe a sama si i napsala většinu písní na svých albech Frank a Back to Black. Kritiky okouzlila stylem na rozhraní jazzu, soulu a blues a její hlas nenasamplujete v žádném studiu. Když rozdrtila žebříčky prodejnosti singlem Rehab s textem „Chtěli mě dostat do léčebny, ale já řekla ne a ne a ne“, věděla, o čem zpívá – na rozdíl od Britney, která jeden rok zpívá „Jejda, udělala jsem to znovu“ a druhý „Jsem tvůj otrok“.
Ty víš, že nejsem dobrá
To ale neznamená, že by Amyino zlomové album vznikalo někde na koleně v garáži. Za hudbou k písním na albu Back to Black, s nímž Amy prorazila z Londýna do světa, stál producent Mark Ronson, který jazzovým reloadem nedávno resuscitoval Christinu Aguileru s albem Back to Basics. A je to samozřejmě také producentské rozhodnutí samotného vydavatelství bezostyšně podporovat alkoholovou image zpěvačky, jež se jako na potvoru jmenuje Winehouse, což v češtině znamená vinárna. V klipu k písni You Know I’m No Good (zpívá se v ní: „V posteli se svým bejvalým – už ho tam mám, ale nemám z toho nic – v posledních přírazech myslím na tebe“) se depresivně vyhlížející zpěvačka potácí od záběru k záběru se sklenkou whisky v ruce.
Kdo nemá problémy, nemá o čem zpívat. Dívku ze severolondýnské židovské rodiny taxikáře a lékárnice, kteří se o pár let později rozvedli, vyhodili z hudební školy, protože pokud už přišla, dělala si, co chtěla, a ten piercing si z nosu nevyndala a nevyndala. V tisku sice vyvrátila, že by byla maniodepresivní, sklony k depresím ale přiznala, stejně jako ty k sebepoškozování, poruchám příjmu potravy a nejistotu spojenou s vlastním vzhledem.
Nic z člověka neudělá popkulturní ikonu tak jako plody vlastní diagnózy. A Amy si je šlechtí – ať jde o účes, na jehož vlně se svezl i návrhář Karl Lagerfeld (účesu se říká beehive, tedy včelí úl, a spočívá v tom, že se na temeno hlavy připíchne balíček syntetických kadeří za libru padesát a překryje se vlastními vlasy), nebo o tetování, jehož retro styl sedí na styl hudby, kterou zpívá – kromě plakátových nahotinek v meziválečné tradici má Amy na rukou i zpívajícího ptáčka s notičkami, podkovu pro štěstí a na břiše kotvu s nápisem „Ahoj námořníku!“. „Ráda se dívám na hezké obrázky. A je nuda vidět v zrcadle furt to samé,“ komentovala svou výzdobu. Jméno manžela Blaka, kvůli němuž zhubla dvacet kilo, si z levého ňadra nenechala odstranit, ani když se porvali do krve. To aby jí stále připomínalo, „jaká jsem kráva“.
Jdi do hajzlu, Bono
Loňské žně, během nichž Amy po úspěchu alba Back to Black s velkým ohlasem vystoupila na každé větší akci, jsou dávno pryč. Ne že by už nebyla k vidění. Ohlas ale vystřídalo bučení, v anglofonním světě vyjadřující nespokojenost s interpretem, opovržení a lítostivý soucit. V rámci jediné koncertní šňůry byla Amy schopna odzpívat koncert v Paříži jen v pauzách mezi neustálým odbíháním za pódium a předcházející koncert v Birminghamu zase proměnit v reklamu na vodu, kterou do sebe lila po hektolitrech přímo na pódiu i ve chvílích, kdy měla zpívat. Jistě, extáze dehydruje. Nikdo si nehraje na to, že dnešní rockové hvězdy pijí jen dietní kolu. Na rozdíl od Amy ale aspoň odehrají koncert.
Podle toho, jak o Amy dnes hovoří její bývalá učitelka a ředitelka hudební školy Sylvia Youngová (která jí nedávno napsala otevřený dopis, v němž ji prosí, aby se sebou něco udělala) a soudě dle jejích výstupů při nejrůznějších příležitostech (včetně pořvávání na Bona Voxe, ať táhne „do hajzlu“), je Winehouse bytůstka, kterou nikdo nikdy nepřipravil nikoliv jen na slávu (drogy začala brát ve čtrnácti, jen rok poté, co dostala svou první kytaru), ale ani na dospělost a život vůbec. Nedá dohromady projev, který by měl hlavu a patu, její představa humoru spočívá v tom, že plive na zem v televizním studiu, do londýnských ulic klidně vyrazí jen v džínách a rudé podprsence. Jistě, syrový talent. Ale postavte ho mezi bulvární novináře, naperte ho drogami a máte schránku, ve které ten syrový talent nevydrží ani od natočení alba do předání Grammy.
Amy Winehouse ve svých písních vždycky řešila problémy, které se týkaly hlavně toho, že se někde s někým opila a někoho s někým podvedla. I proto má tak obrovský úspěch mezi svými posluchači – něco takového se stalo každému druhému. Jenže zatímco takový posluchač se vyspí z kocoviny a žije si dál nějakým tím životem, Amy už nic jiného nemá. Opije se, porve se s přítelem, napíše o tom písničku a tak pořád dokola. Přes okraj téhle sklenky možná neuměla vyhlédnout nikdy, ale dokud se v ní utápěla někde na předměstí Londýna (odkud se dostala jen díky tomu, že její tehdejší přítel poslal nahrávku s jejím zpěvem známému z hudebního vydavatelství), bylo to každému – a jí zvlášť – úplně jedno. Teď ale sedí v luxusní restauraci, všichni na ni vidí a Amy má důvod schovat se ještě níž na dno.
Na konci ledna uveřejnil britský bulvární deník The Sun na internetu zmíněné video, kde Amy kouří crack odbarvená na blond. Oznámení, že probíhající koncertní šňůru ruší „ze zdravotních důvodů“, přišlo jen o pár dní později. Léčbu na londýnské klinice Edward House nastoupila Amy už opět se svým trademarkovým „včelím úlem“ na hlavě. Na to, aby po fenomenální zpěvačce nezůstal jen vtip o holce, jež říkala léčebně „ne a ne a ne“, dokud to s ní neseklo, bylo za pět minut dvanáct. 10. února získala pět cen Grammy, včetně objevu roku a za nejlepší nahrávku. Na předávání vystoupila přes telemost z rozjařeného londýnského klubu, což je během odvykání z alkoholové i drogové závislosti obrovský risk. Připojujeme se proto k výzvě The Times a apelujeme na britskou vládu. Zavřete ji. Aspoň na rok, na deset západů. A nepouštějte ji ven.
Darek Šmíd, redaktor Pátku
