Ono to rozhodnutí zažalovat hlavu státu vůbec nebylo jednoduché,“ popisuje Petr Langer. „Velice živě si vzpomínám, jak byli všichni odmítnutí kandidáti s tímto rozhodnutím prezidenta nespokojeni a jak téměř všichni, snad až na dvě výjimky, byli odhodláni bránit se proti němu žalobou u soudu.“
Petr Langer vystudoval práva s červeným diplomem. Podrobil se psychologickým testům a v rámci celostátního výběrového řízení se umístil na prvním místě, což mu zaručilo post justičního čekatele. Čekatelé se seznamují s prostředím soudu a připravují se na jmenování soudcem. Jinými slovy podřadná práce za mizerné peníze. Ke všemu ještě sledovat kolegy ze studií, kteří jako právníci ve stejné době vydělávají mnohonásobně více. Justičním čekatelem ale budoucí soudce musel být. Do roku 2002 to byla jediná možnost, jak se stát kandidátem na soudce. Petr Langer během čekatelské praxe nelenil. Složil rigorózní zkoušku a získal titul doktor obojího práva (JUDr.) a téhož roku začal studovat v doktorském studijním programu na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze.
Justiční čekatelé jsou zaměstnanci krajských soudů, i když převážnou část své čekatelské praxe vykonávají u okresního soudu. Předseda krajského soudu předkládá ministrovi spravedlnosti návrh na jmenování soudců, ministr tento návrh zváží a předkládá jej vládě. Vláda pak usnesením schvaluje kandidáty na soudce a předkládá je prezidentovi republiky. Prezidentův podpis se doposud chápal spíše jako stvrzení již rozhodnutého. Prezident má při jmenování soudců fungovat jako pojistka. Má zabránit, aby se soudcem stal člověk, který toho není způsobilý v případě, že by celá jurisdikce z nějakého důvodu takového člověka dosadit chtěla.
Václav Klaus se rozhodl nepostupovat podle tohoto nevyřčené pravidla. Jako první prezident nejmenoval navržené kandidáty a své rozhodnutí zdůvodnil nedostatečnou věkovou hranicí - přestože všichni odpovídali zákonem dané věkové hranici pro soudce. Klaus tak přiživil diskusi ohledně stáří soudců.
Dvaatřicet čekatelů, mezi kterými byl i Petr Langer, se s rozhodnutím nechtělo smířit. Brzo na ně ale dolehla realita - bylo třeba podat žalobu na hlavu státu.
„Ze všech nejmenovaných čekatelů pouze sedm prezidentovo rozhodnutí napadlo žalobou,Ž říká Petr Langer. „Ostatní se omlouvali. Vzpomínám si na kolegyni ze severních Čech, která žalobu podala jako první. Volala mi a bála se, aby v tom nakonec nezůstala sama,“ říká Petr Langer.
Zamítnutí kandidáti tušili, že by se jim zablokovala cesta k soudcovské kariéře nejspíš nadobro. Rychle by se medializovali a pobouřili by příznivce prezidenta. To se také Langrovi stalo. Reakce lidu na jeho boj byla napůl pozitivní a napůl nenávistná. Když se zúčastnil Výslechu od čtenářů na serveru LN, dostal například dotaz: „Člověče, kde jste vzal tu drzost myslet si, že máte na jmenování právo?“
„V tom sporu nešlo ani tak o to, zda se stanu soudcem, jako spíš o vymezení a upřesnění dělby moci ve státě,“ tvrdí Petr Langer.
Má prezident právo stát nad zákonem, nebo nemá? O to v tomto případě šlo.
V době, kdy byl Petr Langer justičním čekatelem, byla totiž hranice 25 let. V době, kdy mělo proběhnout jmenování Petra Langra, se parlament usnesl na změnění této hranice na 30 let. Zároveň ale vytvořil dočasnou výjimku, která platila pro stávající justiční čekatele a pro soudce, kteří byli jmenováni dříve a třicet let ještě neoslavili. Bylo by přece velice nespravedlivé změnit hráčům v průběhu hry pravidla.
Prezident se ale při svém zdůvodnění, proč soudce nejmenoval, neřídil dočasnou výjimkou. A právě to napadl Petr Langer společně s dalšími kandidáty u soudu.
„Rozhodně v tom nebylo z mé strany nic osobního,“ podotýká Langer, i když v mnoha případech s Václavem Klausem nesouhlasí.
„Ač může být věková hranice pro výkon funkce diskutabilní, tak prezident republiky není a ani nebyl oprávněn určovat kritéria nad rámec zákona,“ říká Petr Langer a tento názor tři roky přezkoumával soud.
Pokračování na straně II
Dokončení ze strany I
Nakonec se žaloba dostala až před Nejvyšší správní soud a přimotal se k ní i další problém - má soud pravomoc přezkoumávat rozhodnutí hlavy státu? Nejvyšší správní soud ale potvrdil verdikt Pražského městského soudu. Výsledek byl příznivý pro Petra Langra. Radost z vítězství?
„V žádném případě nemám radost z toho, že bylo potvrzeno, že prezident republiky nerespektuje Ústavu a zákony České republiky, ale mám radost z toho, že jsem jako občan mohl takovou žalobu podat a že se takovou žalobou soud vůbec zabýval,“ říká Petr Langer. Jmenování se ale nedočkal. Nikdo, ani Nejvyšší správní soud, totiž nemá pravomoc prezidenta k něčemu nutit.
Výsledný verdikt tedy přinesl rozhodnutí v tom smyslu, že ústava o prezidentovi říká, že „není z výkonu své funkce odpovědný“, ale zároveň to neznamená „absenci jakékoliv kontroly jeho činnosti či přezkoumatelnosti jeho aktů“. Soud tak mohl prezidentovi jen dát najevo, že hlava státu musí o Langrovi neprodleně rozhodnout. Tedy jmenovat ho soudcem, nebo zdůvodnit, proč tak neučiní.
A prezident problém zahrál do autu. Prý už zdůvodnil, proč tak neučiní (je příliš mladý).
A tak se ukázalo, že obavy, které kolegové Petra Langra měli už zpočátku, jsou opodstatněné. Žaloba znamenala zavřít si cestu k taláru. Ti kandidáti, kteří žalobu stáhli, se jmenování časem dočkali.
„Václav Klaus vytrestal jen ty „nevyzrálé“ kandidáty, kteří si dovolili proti jeho postupu podat žalobu k soudu,“ komentuje Petr Langer výsledek.
Petr Langer se na jmenování soudce stále připravuje. Aby získal co nejvíce možných zkušeností, využil dvě stipendia. První mu umožnilo studovat na Právnické fakultě na Univerzitě v Regensburgu v Německu, druhé stipendium mu otevřelo dveře k profesním zkušenostem v německé justici, na ministerstvu spravedlnosti v Mnichově i u orgánů Evropské unie.
Stipendia mu také oddalovala zásadní rozhodnutí.
„Poté co jsem se vrátil ze zahraničí v červnu 2008, stál jsem před rozhodnutím, zda zůstanu v pozici justičního čekatele „na věčné časy“ s neodpovídajícím platovým ohodnocením, nebo zda se rozhodnu pro výkon jiného právnického povolání,“ říká Petr Langer. „Musím říci, že jediným důvodem mého odchodu z justice byla skutečnost, že ono věčné čekání mi již po profesní stránce nepřinášelo uspokojení.“
Logicky se tak stal advokátem a založil si vlastní praxi. „Jsem přesvědčen o tom, že advokacie je pro mě jen určitá etapa v životě. Stále bych se rád v budoucnu stal soudcem a do té doby jsem připraven sbírat zkušenosti v advokacii.“
Věková hranice pro soudce
Česká republika patří k zemím, kde je spodní věková hranice tradičně stanovena. Tím se odlišujeme například od Německa, kde tomu tak není, a naopak je stanovený strop, kdy nejpozději může být člověk jmenován soudcem. Původně byla v Česku věková hranice 24 let. Dnes je stanovena na 30 let.
Ve světě funguje model, kdy je hranice ještě vyšší, kolem čtyřiceti let. Soudci se pak stávají lidé, kteří jsou uznávaní a mají praxi.
Typickým příkladem je Velká Británie. Druhá možnost je model kariérní, kdy jsou soudci vybíráni z čerstvých absolventů, jako je tomu třeba v Německu.
Kauza čekatele Langera - co říká Hrad?
Pro účely tohoto článku jsme oslovili i Kancelář prezidenta republiky a komunikovali s mluvčím prezidenta Radimem Ochvatem. „Všechny záležitosti týkající se této věci byly již v minulosti několikrát prezentovány. Pokud by se objevila nějaká nová skutečnost, dáme vědět,“ napsal nám a přislíbil zaslání dokumentů. Žádné v době uzávěrky nedorazily. Proto zde dáváme prostor poslední tiskové zprávě na toto téma: 16. 1. 2008, Praha „Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. června 2007 rozhodl o správní žalobě podané JUDr. Petrem Langerem tak, že prezident republiky má ve lhůtě do 6 měsíců od právní moci rozsudku, tedy do 17. ledna 2008, vydat rozhodnutí o jmenování nebo nejmenování JUDr. P. Langera soudcem. Prezident republiky se rozhodl, že JUDr. Petra Langera soudcem nejmenuje. Vyčká rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, k němuž podal proti rozhodnutí Městského soudu v Praze kasační stížnost, případně se obrátí i na Ústavní soud. Výrok Městského soudu mu neumožňuje rozhodnout se jinak, neboť by hrozilo nebezpečí, že poruší Ústavu a vytvoří precedens, který by měl zásadní ústavní důsledky pro všechna budoucí jmenování, která ústava prezidentu republiky předepisuje. Rozhodnout jinak by znamenalo, že jmenování do ústavních funkcí lze na prezidentovi soudně vynutit a že jeho jmenovací pravomoci jsou přezkoumatelné ve správním řízení, což je v rozporu s tím, co deklaruje ústava. Prezident je přesvědčen, že se tímto způsobem s rozsudkem Městského soudu v Praze vyrovnal.“ Petr Hájek, ředitel Tiskového odboru
Kdo je Petr Langer?
Studium práv ukončil v roce 2001 s červeným diplomem. V celostátním výběrovém řízením, v rámci kterého se rovněž podrobil psychologickým testům, se umístil na prvním místě z celé České republiky a stal se justičním čekatelem. Začal se připravovat na výkon funkce soudce. V průběhu čekatelské praxe v roce 2002 složil rigorózní zkoušku (titul JUDr.) a téhož roku začal studovat v doktorském studijním programu na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, které ukončil státní doktorskou zkouškou a obhajobou disertační práce (titul Ph. D.). Studoval rovněž v zahraničí (titul LL. M.) a praktikoval jak v německé justici, tak u orgánů Evropské unie.
