Pochvalný křik a jásot byl mu odpovědí, až se změnil v hromovou sílu vontské písně beze slov. - Tak končí stínadelská trilogie Jaroslava Foglara. Díky ní ví snad každý v této zemi o hymně Vontů, klukovských obyvatel drsné čtvrti Stínadel.
Kdo nemá hymnu, jako by neměl svou skupinovou identitu, tak to ve světě chodí. Identitu Vontů tvořilo společné bydliště, žlutý špendlík jako odznak, hlavolam „ježek v kleci“ jako symbol a právě hymna - temný, působivý, výhrůžný zpěv, ale vždy beze slov.
Kosované jsou Vonty současné Evropy. Ani jejich čerstvá hymna nemá slova. Proč? Aby naháněla hrůzu? Kdepak, aby byla politicky korektní. Shodli by se snad na nějakém textu kosovští Albánci a Srbové? Jenže to, co působí jako skanzen dávného nacionalismu, je přitom vzorně evropské.
Vždyť i samotné hymně Evropské unie, Beethovenově Ódě na radost, byla ořezána slova. Jako by se tím vyjadřoval i současný stav evropské identity.
Pokračování na straně 8
Dokončení ze strany 1
S hymnami jsou potíže, jak ukázali Kosované. K hymně přistoupili otevřeně: vyhlásili mezinárodní soutěž. Není bez zajímavosti, že mezi 134 zúčastněnými skladateli převažovali Rusové. Navzdory své tradici neuspěli, ale není divu. Vždyť třeba Sergej Michalkov, otec proslulého filmového režiséra Nikity, sice zabezpečil rodinu skrze tantiémy za autorství stalinské hymny SSSR, jenže složil jen text - a právě ten Kosované vytěsnili.
Správné odpovědi v krátkém testu jsou tudíž průhledné. Kdo v soutěži zvítězil? Kosovský Albánec Mendi Mengjiqi. Jak se hymna jmenuje? Evropa. Odkazuje k něčemu kosovskému? Neodkazuje. Vše je podřízeno plytké symbolice, jen aby se snad někdo nemohl cítit dotčen, ba uražen.
Beethoven ano, Schiller ne Kosovo náš vzor, mohou si teď říkat všichni tvůrci evropského projektu, kteří se upínají k abstrakci. Stačí se podívat na eurové bankovky. Ukazují Evropany? Neukazují, neboť každý Evropan je vnímán jako příslušník nějakého národa. Složil evropskou hymnu Evropan Beethoven? Ne, složil ji Němec Beethoven. Takže i ti, kteří přísahají na evropskou identitu, při návrhu eurobankovek de facto přiznali, že mezi půlmiliardou obyvatel Evropy nenajdou jediného Evropana hodného portrétu na společné měně. Bankovky tudíž zobrazují pouze abstraktní architektonické prvky, a to výhradně spojovací -mosty, oblouky, klenby...
A tak je to i s hymnami včetně evropské. Beethovenova hudba zní nadnárodně, ale co s německým textem básníka Schillera? Mají ho Evropané zpívat německy? V univerzálním anglickém překladu? Či snad ve zcela neutrálním překladu latinském? Neshodneme se, tedy pryč s ním.
Který stát se nedobral k jasné verzi své hymny ještě před nástupem požadavků na sterilní abstrakci, ten už se hymny jen tak nedobere. Skvěle to letos ilustruje Španělsko. Poslední oficiální text španělské hymny, spojovaný s érou frankismu, se nepoužívá už od smrti generalissima Franca, tedy více než třicet let. Jenže ještě více než evropský projekt vládne světem olympijské megalomanství a Španělé propadají panice, že jejich příští olympijský vítěz by si musel s věncem na krku k hymně jen broukat. Podobně jako Kosované tedy uspořádali na text soutěž.
Porota (v čele s šéfem Španělského olympijského výboru!) sice sdělí svůj verdikt až v září, ale už teď je o zábavu postaráno, když se vítězný text dostal do médií. Jeho autor, nezaměstnaný Paulino Cubero označující se za „ztracenou existenci“, se nechal slyšet, že ho psal „pro obyčejného člověka, který jezdí do práce metrem“. Dejme tomu, jenže tento obyčejný člověk bude zpívat o demokracii, spravedlnosti, bratrství, slávě, širém moři a modré obloze. OK, řekne si, je to bezproblémový a zcela abstraktní evropský koktejl, ale co je na tom španělského, aby to tvořilo hymnu?
Španělé mají prostě smůlu, v zadání soutěže šlo o to, aby text byl politicky korektní, neutrální a integrující, aby nebudil odpor žádné strany ani menšiny. Luxus nedbat na tyto zásady si mohou dovolit jen ti, kteří už mají své hymny ukotvené. Portugalci tak zcela agresivně pějí „Do zbraně! Do zbraně! Na ochranu vlasti, proti dělům pochodujme.“ Turci uctívají „hrdinné prolití krve“ v hymně s názvem Pochod nezávislosti. Proboha, kdo jim kdy nezávislost bral? Naopak od Turků se musela osvobozovat celá jihovýchodní Evropa a většina arabského světa. Italská hymna zase připomíná pochod sebevražedných atentátníků: „Jsme ochotni zemřít! Itálie zavolala!“ To už by dnes neprošlo.
Nejlépe beze slov Vypadá to jako legrace, ale ukazuje to na vážnější věc. V politice lze národní identity vytěsňovat na úkor projektů nadnárodních, multikulturních, ideologických. Ale emočně, v hymnách, ten posun prostě nefunguje. Vždyť sama Evropská unie si neporadila ani s bezproblémovou Ódou na radost, Španělé si ještě nedokázali složit slova hymny a Kosované se o to pro jistotu ani nepokusili. Jaroslav Foglar byl se svou vontskou písní beze slov dobrý prognostik.
Názory v této rubrice nemusejí vyjadřovat stanovisko redakce
O autorovi| ZBYNĚK PETRÁČEK komentátor LN
