Karla Pavelu připravil o zrak výbuch ve slévárně, kde pracoval. Když se ponořil do tmy, bylo mu pouhých sedmnáct let. Oheň mu poranil oči i celý obličej a lékaři si s jeho slepotou dlouho nevěděli rady. Popálené rohovky v obou očích se tehdy zdály jako neřešitelný problém. „Prodělal asi osm neúspěšných operací. Pak si on i lékaři uvědomili, že už to nemá cenu,“ vypráví Pavelův mladší syn Marek.
I přes nepřízeň osudu se však Karel Pavela nevzdal. Udělal si masérský kurz, našel si práci a začlenil se do běžného života. Už jako nevidomý si našel manželku a vychoval dva syny.
„Nikdy nás neviděl,“ vzpomíná Marek Pavela. „Vůbec jsme ale s bratrem nepociťovali, že bychom byli nějak ošizení,“ říká. Dodnes prý kroutí hlavou nad tím, jak jeho slepý otec mohl všechno tak dobře zvládat.
„Naučil nás jezdit na kole. Hrávali jsme i fotbal. Samozřejmě že občas netrefil míč, ale to nebylo podstatné,“ popisuje syn.
Pokračování na straně 2
Zázrak. Slepý muž opět vidí
Díky lékařskému zákroku muž po 53 letech slepoty opět vidí. Zrak mu vrátila umělá rohovka
Dokončení ze strany 1
Jediné, co jako rodina neměli, bylo podle Marka Pavely auto.
„Když bylo potřeba někam jet, museli jsme autobusem nebo vlakem,“ říká. Na to, že je jejich otec slepý, si prý však s bratrem zvykli. Horší podle něj mnohdy byly netaktní reakce okolí.
To, že jeho otec po 53 letech opět vidí, považuje Marek Pavela za zázrak. „Otec už neměl chuť jít na další operaci,“ tvrdí. Přesvědčil ho však příběh Hany Charvátové, která díky transplantaci umělé rohovky znovu natrvalo uviděla po šestnácti letech slepoty.
Stejně jako Pavela i ona tak po dlouhé době uviděla svoji rodinu. „Na první okamžiky po operaci nikdy nezapomenu. Otevřela jsem oči a... já viděla! To byl ten nejkrásnější dárek, jaký jsem kdy mohla dostat. Svůj zrak!“ popisuje Charvátová. Návštěva zlínské oční kliniky Gemini, která transplantaci rohovky vyvinuté vědci v americkém Bostonu provádí, byla po takové zprávě pro Pavelu prý jasnou volbou. „Začalo se s jedním okem, které se zdálo být méně poškozené, a pak se operovalo i druhé oko,“ popisuje syn Marek Pavela.
Obě operace jeho otec podstoupil loni na podzim a od té doby se prý jeho stav jenom zlepšuje. „Vidění nenastalo hned. Nejdřív rozpoznával světlo, pak některé barvy, obrysy,“ vypráví Marek Pavela. Zlom podle něj ale nastal, když otec rozpoznal písmena na igelitové tašce. „Teď už čte s lupou normální knížky,“ říká.
Vstup do života těch, kteří vidí, však podle Marka Pavely nebyl pro jeho otce vůbec jednoduchý. „Třeba zapomněl některá písmena a musel se je znovu učit,“ popisuje. Některé předměty prý navíc neznal vůbec. Například rychlovarnou konvici. Problém mu prý také dosud dělá prostorové vidění a orientace v cizím prostředí. „Mozek za ta dlouhá léta slepoty zapomněl vidět,“ vysvětluje chirurg Pavel Stodůlka, který Pavelu operoval. S pomocí akupunktury i díky Pavelově odhodlanosti se však daří vidění stále zlepšovat.
Úplně dobře zatím Karel Pavela nerozpoznává ani obličeje. „Vidí oči, uši, ústa. Ale neumí identifikovat, o koho jde,“ říká syn. „Včera ale poznal na fotografii obličej své maminky. Bylo to velmi dojemné,“ popisuje Marek.
O oči se však jeho otec musí náležitě starat. Kromě užívání různých kapek jezdí každý týden do Zlína na kontrolu.
Na operaci, kterou nehradí pojišťovna a která vyjde na sto tisíc za jedno oko, padly podle Marka úspory celé rodiny. V Česku jsou sice k dispozici i jiné, hrazené umělé rohovky, pro jeho otce ale nebyly vhodné.
***
„Vidění nenastalo hned. Nejdřív rozpoznával světlo, pak některé barvy, obrysy,“ vypráví Pavelův syn Marek. Zlom nastal, když jeho otec rozpoznal písmena na igelitové tašce. „Teď už čte s lupou normální knížky.“
