Jeden z horníků, Ariel Ticona, se stal otcem holčičky, kterou pojmenoval Esperanza, tedy Naděje. U dalšího, Yonniho Barriose, vyšlo najevo, že má už dlouhá léta milenku, která ho také po záchraně vítala u dolu, zatímco manželka zůstala doma. Pět z horníků se konečně rozhoupalo, aby si v kostele vzali své partnerky. Ale hlavně se z mužů, kteří vytvořili světový rekord v přežití pod zemí, stali národní hrdinové a mediální hvězdy. Příběh plný úzkosti, strachu, ale i naděje sledovaly miliony lidí na celém světě. A nikdo se až do vytažení posledního z horníků neodvažoval doufat v jeho šťastný konec.
K nečekanému závalu došlo v době, kdy horníci zrovna obědvali. Ihned zavládl chaos, muži pobíhali v kouři a tmě a snažili se najít východ. Když se prach usadil a začali být trochu vidět, přišlo podle šéfa směny Luise Urzúy zoufalství: „Uviděli jsme tu skálu. A bylo nám jasné, že tohle bude hodně těžké.“ Záchranáři se snažili k mužům dostat, ale marně. Všichni už ztratili naději, že by mohl neštěstí někdo přežít. Až na osmý pokus se povedlo důlním expertům vyvrtat do hloubky 688 metrů úzký otvor. 22. srpna poslali dovnitř sondu a čekali, jaké zprávy přinese. Nikdo netušil, že to bude ručně psaný vzkaz: Všech nás 33 je v pořádku. Příbuzní horníků spolu s chilským prezidentem začali slavit a jásat. Stejně tak i horníci v dole, když se dozvěděli, že začíná operace na jejich záchranu. Otvorem o velikosti grepu jim ihned začali posílat vodu, jídlo a léky.
Než je záchranáři po 17 dnech objevili, prožívali horníci muka. Jejich těla slábla, dostávali příděl dvou lžic tuňáka a půl sklenice mléka na 48 hodin. Rychle jim ubývala voda, tak začali pít tu z barelů, která ale obsahovala i motorový olej, proto trpěli střevními problémy a vyrážkami. „Čekali jsme na smrt. Vládla tam deprese. Každý den jsem byl hubenější. Ztratil jsem dvanáct kilogramů,“ popsal horník Richard Villaroel. V dole bylo pološero, teploty nad 50 stupňů Celsia a oni nevěděli, zda je někdo někdy najde. „Pořád někdo brečel. Já také,“ prozradil německému časopis Stern horník Victor Segovia. Někteří už psali dopisy na rozloučenou. A objevily se i rozpory, které naznačilo již první video z dolu: na něm bylo vidět jen 28 horníků, pět dalších nikde. Podle španělského deníku El País tato skupina žila a pracovala odděleně a plánovala vlastní způsob záchrany pomocí tunelů. K ostatním se připojili, až když přišel příkaz „shora“.
Vánoce v říjnu
Zprvu to vypadalo, že se horníci dostanou ven až těsně před Vánocemi, pak se ale podařilo nemožné. Už 17. září se k mužům dostal rozšířený záchranný vrt, který poté začali vyztužovat. A 11. října už byla závěrečná fáze záchrany téměř připravená. Vytahování na povrch začalo ve čtyři hodiny ráno našeho času 13. října. Všichni se dostávali ven šachtou dlouhou 625 metrů v záchranné kleci nazvané Fénix. Byla to čtyři metry dlouhá kabina o průměru 53 cm. Záchrana trvala jen 24 hodin a kromě dvou tisíc novinářů na místě ji sledovalo v televizi přes miliardu lidí na celém světě. Celá akce stála podle chilských vládních zdrojů okolo 18 milionů dolarů a významně se na ní podíleli i odborníci z NASA a experti na vrtání, které využívá americká armáda.
Po pár dnech v nemocnici se 33 mužů mohlo vrátit k rodinám. Horníci celé martyrium přežili v nezvykle dobrém zdravotním stavu, jen jeden onemocněl zápalem plic a někteří museli absolvovat důkladné zubařské ošetření. Spíše se projevily psychické problémy. Podle Jorgeho Diaze, lékaře, který má horníky na starosti, všichni trpí posttraumatickým stresovým syndromem.
Co je v dole, zůstane v dole
Většina z horníků zatím odmítla detailně o nejhorších chvílích prožitých v horkém a vlhkém tunelu hovořit. Rozpovídali se jen někteří. Například Mário Sepúlveda, který byl velkým bavičem v dole, řekl pro britský deník Mail on Sunday: „Hovořím, protože lidé klevetí a já si myslím, že je důležité říci, jaké to tam dole bylo, a taky reagovat na to, co se o tom říká špatného. Není správné říkat, že jsme se tam dole spolu sexuálně stýkali. O některých věcech ale nikdy nepromluvím.“ Stejně jako Sepúlveda i další z horníků potvrdili, že existuje jakási nepsaná dohoda, že „co je v dole, zůstane v dole“. Havíři se ale nechali slyšet, že napíšou společnou knihu. Victor Segovia si psal v dole jakýsi deník, který by mohl být základem díla. Vypoví ale v knize celou pravdu? Podle Omara Reygadase prý horníci prodají svůj příběh tomu, kdo nabídne nejvyšší cenu. „Musíme toho využít. Neuzavřeli jsme žádnou dohodu o mlčení, takže promluvíme, jakmile někdo řekne, kolik za to nabízí. Potom nás 33 řekne pravdu,“ dodal Reygadas.
Někteří horníci si již začínají hledat novou práci poté, co byl důl uzavřen. Bývalý fotbalista Franklin Lobos už prostřednictvím chilské fotbalové federace jedná o možné kariéře činovníka FIFA. Bolivijský prezident Evo Morales zase nabídl Carlosu Mamanimu, jedinému Bolivijci v dole, práci ve státní firmě za tisíc dolarů měsíčně, částku, o níž si mohou obyčejní obyvatelé země nechat jenom zdát. Jiní muži ale chtějí i nadále fárat. „Chci se vrátit zpátky. Vždy jsem byl srdcem horník,“ uvedl Alex Vega.
Horníkům už ale byla nabídnuta i zdarma dovolená na Jamajce a na řeckých ostrovech či návštěva zápasů evropských fotbalových klubů Real Madrid či Manchester United. Jeden z nich, Edison Pena, který je velkým fanouškem Elvise Presleyho, dostal zase pozvánku do Memphisu do Elvisova slavného sídla Graceland.
***
Chronologie
5. srpna – Po závalu v dole San José na měď a zlato zůstalo v hloubce 622 metrů uvězněno 33 horníků 22. srpna – Chilský prezident Sebastián Piňera oznámil, že všichni horníci jsou naživu. Na jedné ze sond poslané do dolu byl po vytažení připevněn vzkaz, na němž stálo: Všech nás 33 je v pořádku.
23. srpna – Záchranáři zpevnili vrt vedoucí k zavaleným horníkům, začali jim tímto malým otvorem posílat jídlo, vodu a léky. 26. srpna – Rodiny zavalených horníků od nich obdržely vrtem první poštu. Havíři se také poprvé objevili v televizi, natočili se kamerou, která jim byla dolů spuštěna sondou.
5. září – Vrtná souprava typu Schramm T-130 XT zahájila rozšiřování zásobovacího vrtu 17. září – Rozšířený záchranný vrt se dostal téměř na úroveň zavalených mužů 11. října – Záchranáři dokončili vyztužování tunelu a začali se zkušebním spuštěním záchranné kabiny.
13. října – Krátce po čtvrté hodině ráno našeho času se spustil do dolu první záchranářů, hodinu nato vyjel na povrch první horník.
14. října – Pět minut před třetí ráno vyjel na povrch poslední ze 33 horníků
hrdina z podzemí
Luis Urzúa byl vůdcem a zachráncem horníků. Když došlo 5. srpna v dole k závalu, na bedrech 54letého šéfa směny Luise Urzúy ležela veškerá odpovědnost. Řídil život v zavaleném dole a během 17 dní, než záchranáři horníky našli, zavedl příděly potravin a každé dva dny dával mužům dvě lžíce tuňáka, sušenku a půl sklenice mléka. když zásoby začaly docházet, zavládla podle Urzúa panika. Všichni horníci se prý ale snažili držet a svůj příděl si šetřili. „Měli jsme málo jídla. Jedli jsme každých 48 hodin, abychom si něco nechali i na později,“ svěřil se Urzúa britskému deníku The Daily Mirror. Své muže všemožně rozptyloval, aby nemysleli na nejhorší. „Měl jsem pořád dost síly, abych s nimi mluvil. Říkal jsem jim všechno, co se děje. Snažil jsem udržovat jejich víru, že budeme zachráněni,“ uvedl šéf směny. ? zavedl také rozhodování hlasováním. „Bylo nás 33, tedy většina byla 16 hlasů plus jeden,“ vysvětlil Urzúa. ? a byl to právě on, kdo stejně jako kapitán potápějící se lodi opustil podzemí jako poslední.
