Pan premiér se rozhodl zmodernizovat státní hymnu.
Prožívá její melodii prý velice emotivně. Nová podoba je prý důstojnější a lépe vyjadřuje spojení současnosti s minulostí.
Píseň ze hry Fidlovačka se stala oficiálně státní hymnou v roce 1918. Je proto – do jisté míry – spojena s masarykovskou demokracií. Myslím si, že k lepšímu spojení naší dnešní demokracie s tou někdejší tato modernizace hymny moc nepřispěje.
Za zmínku ale stojí něco jiného. Ve vyspělé demokracii by změnu hymny nemohl premiér sám iniciovat. Nelze si představit, že by některý britský politik takovou věc navrhl a zároveň zařídil. A následně oznámil hotový výsledek. Takovým chováním by urazil britské občany, o královně nemluvě. Státní symbol patří národu a jeho forma není závislá jen na premiérovi a jeho rozhodnutích.
Novou verzi hymny, vlastně její čtyři varianty, vytvořil Varhan Orchestrovič Bauer.
Pokračování na straně 10
Dokončení ze strany 1
Ten se domnívá, že klasická verze státní hymny je „poněkud smutná a uplakaná“. Novou verzí chce prý národ trochu povzbudit.
Slůvko sem, slůvko tam Jsem sice u nás na různá překvapení zvyklý, ale přesto žasnu, že aranžér skladby prý změnil i text. Místo původního Tylova opakovaného „Kde domov můj, kde domov můj?“ změnil opakovanou otázku jednoduše na „zde domov můj“.
Na otázku rovnou odpovídá jako v dotazníku pro sčítání obyvatel. To jasné určení místa považoval zřejmě za nutné proto, aby národ netápal. Aby občan najisto věděl, kde je jeho domov. My Češi pochybujeme o ledasčem, ale v tomhle ohledu problémy určitě nemáme. Rozhodně nehrozí, že by občan byl už natolik zmatený současnou politikou, že by nevěděl, kde je jeho trvalé místo pobytu. Těžko si představit, že by musel nahlížet do svého pasu, aby zjistil, kde je vlastně doma. Ví dobře, kde žije. I když nelze vyloučit, že občas může mít pocit, že se jeho země podobá Kocourkovu. Mluvčí vlády obhajuje novou verzi hymny sdělením, že zákon neurčuje aranžmá hymny. Jen stanovuje, že slova a melodie hymny mají být zachovány. V tom případě je tedy změna textu, kterou si dovolil udělat aranžér při remixu, přestupkem proti zákonu.
Už slyším lehce zvýšené hlasy: jedno slůvko sem – jedno tam, přece o tolik nejde.
Jenže zmíněné slůvko není kouskem nařízení, vyhlášky, dotazníku nebo notového rukopisu pro muzikál. Je částí státní hymny. A ta nepatří jen premiérovi a skladateli, ale všem. Nežijeme ve Venezuele, kde je hlavou státu osobitý Chávez, nebo v Bolívii, kde rozhoduje po svém pan Morales. Tvrdíme, že máme demokracii, a ta má jistá pravidla. Nepovažuji hymnu za posvátnou. Co se mi však zcela příčí, je pocit, že politik může udělat to, co by neměl.
Diplomatovi není třeba vysvětlovat, že nemá při společenské večeři luskat prsty nebo neposkytnout sousedovi slánku jen proto, že je hostitelem, a může si to dovolit.
A co naše vlajka? Není hrozně staromódní a nevýrazná?
Pokud se premiér tak citlivě angažoval ve věci státního symbolu, nelze vyloučit, že ve svých snahách bude pokračovat. Příště by se mohl například zabývat vlajkou a přijít třeba s návrhem, jak zvýraznit její barvy. S bílou se toho moc udělat nedá, ale co třeba s modrou? Pokud ji vnímá stejně emotivně jako melodii hymny, nelze s jistotou očekávat, že by nemohl dostat chuť ji také trochu změnit. Trochu ji zmodernizovat, oprášit.
Dovedu si představit, že by svůj návrh (jehož realizaci by také osobně zařídil) určitě dovedl obhájit: ve své funkci je nucen dívat se častěji na českou vlajku, doma i v zahraničí, než pouhý občan. Je vystaven pohledu na tento symbol při všech návštěvách státníků a při vlastních státních návštěvách. A pokud by některá její barva na jeho emoce působila nevhodně, zastarale, otřele, nebo nedej pánbu – dokonce depresivně, mohlo by to mít vliv na jeho práci.
Pozornost pana premiéra by také mohl zaujmout státní znak. Nic proti lvu, je to tradice. Ale mohl by mít optimističtější výraz.
Tož... nemusel by mít výraz přímo usměvavý, abychom nepřekročili jisté meze, ale trochu radostněji by působit jistě mohl. Nehledě na to, že optimističtější lev by mohl dodat národu lepší náladu.
A možná i víc chuti jít k volbám. Je tu ovšem jedna drobnost, na kterou je dobře pomyslet. Není jasné, jak dlouho bude pan premiér ještě premiérem. K tomu se váže otázka: jestlipak by nový předseda vlády – už kvůli principu opozice – hymnu opět nezměnil?
To bychom pak museli počítat s novou verzí hymny po každých volbách.
Názory v této rubrice nemusejí vyjadřovat stanovisko redakce
O autorovi| IVAN KRAUS spisovatel
