WASHINGTON Vitamin C ve vysokých dávkách brzdí růst rakovinných nádorů - přinejmenším u laboratorních myší. Vitamin se ale nesmí podávat ústy, nýbrž musí být injekčně vpravován přímo do břišní dutiny nebo do krve.
Tvrdí to studie zveřejněná na serveru odborného časopisu PNAS, jejímž hlavním autorem je Mark Levin z National Institute of Diabetes and Digestive and Kidney Diseases v Bethesdě v americkém státě Maryland. Autoři považují za slibné využití těchto poznatků i u lidí, především při terapii agresivních nádorů se špatnou prognózou.
Vitamin C patří k takzvaným antioxidantům, tedy látkám, které mají bránit působení volných radikálů v lidském těle. Vážou na sebe totiž agresivní kyslíkové molekuly, které mohou přispívat k propuknutí rakoviny v procesu zvaném „oxidační stres“.
Tato skutečnost vedla vědce k domněnce, že dostatečné zásobení kyselinou askorbovou, jak zní chemický název vitaminu C, může chránit před vznikem rakoviny. Podle týmu Marka Levina by mohl být vitamin C prospěšný kromě toho i při léčbě této choroby.
Vitamin ve vysoké koncentraci vstřikovali badatelé injekčně přímo do břišní dutiny myší s rakovinou. Agresivní nádory slinivky břišní, vaječníků nebo mozku poté výrazně zbrzdily svůj růst - o 41 až 53 procent. Zdravé buňky léčba nepoškodila. Injekcí podaný vitamin C ve vysokých koncentracích vede ke vzniku chemických radikálů, především peroxidu vodíku. Tato látka může ničit rakovinné buňky. To se však neděje při polykání vitaminu, protože v trávicím traktu lidského těla se vyvinuly obranné mechanismy proti radikálům.
Při dalších pokusech vědci následně prokázali, že i u lidí se vpravováním vysokých dávek vitaminu C do krve dá dosáhnout koncentrací, které jsou nezbytné k ničení nádorových buněk. Sám vitamin ovšem podle nich vyléčit rakovinné onemocnění nedokáže, proto je prý u lidí nejslibnější kombinovaná léčba s jinými preparáty.
O možném efektu využití terapie vitaminem C u rakoviny se stále znovu diskutuje už desetiletí. Už v 70. letech nositel Nobelovy ceny Linus Pauling tvrdil, že vitamin C by mohl prodloužit život pacientům v posledním stadiu rakoviny. Ale dvě klinické zkoušky provedené v roce 1985 žádný účinek u pacientů přijímajících vitamin C perorálně neprokázaly.
Ovšem ani „spolupráce“ vitaminu C s běžnou terapií patrně není bezproblémová. Ozařování i chemoterapie nejspíše za část svého účinku vděčí i tomu, že v těle zvyšují hladinu volných radikálů. Antioxidační vitaminy mohou část vzniklých radikálů zničit, a tak snížit účinnost léčby.
