Jako by zmizel kus světa, kdy se ještě stávaly skutečné příběhy. Jiří Peňás, který se v devadesátých letech spolu s Denisem Vereckým účastnil „objevování“ Michala Viewegha, připomíná větu Eduarda Basse: „Novinář by měl vědět o všem něco a o něčem všechno.“ Raději nezkoušejte tuto maximu aplikovat na nás mladší, ale Denis byl jedním z mála, kdo věděl neuvěřitelně hodně... Po pravdě řečeno, zpočátku jsem toho omšelého pána považoval za klábosivého pábitele, neb můj mozek nedokázal uznat, že by nějaký novinář mohl mít tak široké porozumění světu. Možná to byla jen závist, že někdo mohl prožít tolik divokých historek a mít tak vytříbený vkus, že někdo zná jak prostředí černých sázek na koníčky, tak moderní americkou literaturu.
A dodnes vlastně nevím, co tenhle jemný vzdělanec a pivní vypravěč hledal v novinách. A zejména v tom magazínu! Magazín MF DNES byl vždycky nejzábavnější, tedy nejméně intelektuální částí novin, a přesto zejména do něj bezmála sedmnáct let psával – bezpochyby jeden ze dvou tří nejvzdělanějších mužů v celé redakci. Jako by nebylo dosti „nízké“ téma, pokud se jej ujme člověk s duší, vkusem a jazykovým talentem.
Velkých žen a mužů má česká novinařina pomálu. Před rokem umřel předseda Syndikátu novinářů Mirek Jelínek, veliká autorita skrytá v pozadí; před necelými čtyřmi roky sportovní novinář Václav Pacina, muž vybroušeného stylu. Ale kdo z žijících psavců má vzdělání, rozhled, autoritu i slovesný dar?
Celých těch šestnáct let jsme si důstojně vykali, respektive uctivě „panovali“.
Tak tedy: Buďte sbohem, pane! A možná na shledanou.
