Nevím, čím to je, ale celý život jsem měl úspěch u žen. Tedy u vdaných, ale k tomu se dostanu, protože to je snad největší záhada, proč právě u nich. Takže čím to je? Nastíním, ale formou otázek, abyste neměli pocit, že jsem narcis. Je to mým luzným zjevem a ostře řezanými rysy? Tím, že působím jako kosmopolitní švihák, který do lokálu zabloudil omylem (šťastnou náhodou) při jedné ze svých cest? Tím, že umím mluvit a většinou pohovořím s každou na téma, které ji zajímá? Možná tímhle vším dohromady. Zvláště před rokem ‘89, když jsem vstoupil do hospody, jsem tam působil exoticky. Jako Američan. Objednával jsem si whisku, čímž jsem riskoval inzultaci ze strany hospodského, ale vysloužil si také pozornost dam. Pak jsem slevil na rum s citronem, poté pil rum a nakonec jsem ho nepil sám. Úspěchy u žen – vdaných – se dostavovaly pravidelně a spontánně. Různé techniky a triky jsem si vymýšlel pro zvětšení požitku ze hry, proto, abych uspěl, jsem je nepotřeboval. U svobodných žen jsem takové úspěchy neměl. Ne že bych neměl žádné, ale ve srovnání s tím ostatním... tak tři procenta, možná.
Protože se zajímám o přírodu, vymyslel jsem si pro sebe přirovnání – zdravotní policie. Jako šelma, která útočí jen na zraněné kusy. A to, že nějaký kus je zraněný, tedy že ženě nefunguje manželství, poznám dřív než ona. Instinkt mi řekne, kde i pod slupkou harmonie něco neklape. Pak už jednám jako každá šelma jako podle nějakého vyššího příkazu. A mám pocit, že se na mě nikdo nemůže zlobit. Nerozvracím šťastná manželství. To ani nejde a nemám tu ambici. Nejsem zloun. Pokud jde o ty ženy, odejdou (díky mně o něco dřív) od manžela. U mě se nezdrží, mají mě spojeného se svým prohřeškem a s tím, jak zranily toho svého, a najdou si vzápětí někoho, s kým ještě stihnou založit další rodinu. Což by jinak – možná – nestihly. Zní to třeba kýčovitě nebo vyspekulovaně, ale je to tak.
Teď k tomu, co není žádný kýč, naopak, je to podivná absurdita. Já sám nikoho nemám. A zvláště poslední dobou, kdy už jsem starší. Prostě mám problém se seznámit s docela obyčejnou ženou, která je sama. Cestovatelské sny jsem si splnil. A že jich bylo. Adrenalinové sporty jsem dělal všechny, které jsem si přál dělat. A teď bych se chtěl s někým setkat a začít si. Ne s vdanou! Chodím na setkání osamělých duší a působím tam pro svůj věk jako exot. Čekám, kdy budu vyobcován. Seznamuju se na internetu – a to jsou pak schůzky! Sebekriticky uznávám, že i pro ty dívky. Leckdy. Když vidím, že mají na víc. Navíc, když to nejde hned (což nejde skoro nikdy), upadám do křeče: pusu nezavřu a nejspíš to na ně působí, jako když se chlubím, kde jsem všude byl a co vše jsem dělal.
Poslední dobou docházím na rychlý rande, kde se potkám během půl hodiny s dvaceti dívkami. Nestojí to moc a je v tom i dvojka a kafe. Potřebuju víc tu dvojku, protože srdce mi buší už tak jako splašený. A proč to všechno dělám? Protože nemám rád osamělost. Samota je něco jinýho. Tu chápu jako od do a člověk s tím mezi může nějak tvořivě či smysluplně naložit. Vydržím dlouho sám. Ale musím vědět, že to má konec a někdo – neříkám dnes, ale třeba za týden, pozítří nebo klidně i dnes v pět odpoledne – přijde, uvaříme si čaj a popovídáme si, co bylo. Vidíte, že nejde o sex. Taky k tomu dospějete, možná to tak už máte, sex k tomu patří, ale rozhodně to není on, kdo vám zachraňuje život, protože samota je na mašli, na skok z okna, někdy, sexuální abstinence nikoli. Takže po někom takovým toužím, a když dovolíte, zanechám tu svoji mailovou adresu... Nedovolíte, nejde to. Stejně mě potkáte na většině seznamek na internetu, na rychlém rande, v neděli odpoledne v parku a v kavárně, na premiérách, vernisážích a následných rautech. Jsem všude a sám. Významně se se skleničkou v ruce dívám do sálu z nějakého rohu, abych měl přehled. A je na mně vidět, že bych si popovídal a žádným tématům se meze nekladou. Jsem dobrý společník a mám motivaci. Letos mi bude padesát sedm.
podle příběhu Leoše Hvížďaly napsal
***
Milí čtenáři, znáte-li příběh, který by se hodil do této rubriky, prosím, napište nám na david.shorf@lidovky.cz
