V poslední době mě zaujalo několik podivuhodných věcí týkajících se zdravotnictví. Vždyť jen považte: lékaři jsou u nás v tak mizerné ekonomické situaci, že jim nezbývá než se sešikovat a hromadně odejít do ciziny za lepším.
Ovšem ti, kteří je k tomu už měsíce a měsíce vehementně nabádají, tedy představitelé České lékařské komory a Lékařského odborového klubu, se kupodivu nikam nechystají, dál se tady spokojí s podhodnocenou dřinou na nevděčné zdravotnické líše a nezmizí s ostatními do kýženého ráje, za kopečky.
Vyděrači bez anonymity Zvláštní, neměli by při tom exodu kráčet v čele? Jít příkladem? Ukázat, jak je pro ně jednoduché sbalit rodinu, opustit příbuzné, přátele a známé a najít si záhy skvělou a skvěle placenou práci a přívětivé bydlo jinde? No řekněte, není to podivuhodné, až zvláštní?
Také poprvé v životě vidím a slyším vyděrače, kteří se nejen neskrývají stydlivě v anonymitě, ale ještě jsou na své vydírání pyšní. A říkají tedy, kudy chodí: Pche, ani železná lady Thatcherová lékařům neodolala a nakonec ustoupila! Takže nějaký Nečas?
Na toho stačí jen pěkně pomaloučku polehoučku utahovat šroub a dělat doširoka a hlasitě bububu, sem tam zahrozit hromadami mrtvých a to by bylo, aby nakonec neustoupil a nepřidal nám, co požadujeme, vem kde vem!
Rušení nemocnic Je tu ovšem další podivuhodnost! Z ničeho nic, po letech otálení, přešlapování a prázdné slámy mlácení se najednou objevuje fantastická možnost po odchodu lékařů (kterých bude pochopitelně jen hrstka proti počtu vyděrači avizovanému) učinit to, co už se mělo udělat dávno a dávno: zrušit větší počet malých nemocnic, menší počet nemocnic velkých, koncentrovat finance i lidské zdroje do moderní sítě špičkových pracovišť, která nemusí být zrovna v té naší miniaturní zemičce dvacet třicet kilometrů od sebe, a při té příležitosti dát špičkovým manažerům nemocnic dostatek pravomocí, aby dokázali s menším počtem mnohem lépe placených lékařů zajistit kvalitní zdravotní péči. Chce to ovšem jedno jediné: řídit se starým dobrým naučením, že s vyděrači se nikdy, ale nikdy nevyjednává. Neboť ustoupí-li se jedněm o píď, ustoupí se druhým o stopu a třetím o sáh. Vnitřní síla vlády Takže se hned rýsuje další podivuhodnost: máme tu najednou prajednoduchou a rychlou metodu, kterak zjistit, zda tato vláda myslí avizovanou reformu státních financí a co nejrychlejší nástup vyrovnaných rozpočtů vážně, zda na to má vnitřní sílu a odhodlání, či zda se zalekne, pokaká a couvne při prvním nátlaku první nátlakové skupiny z mnoha, byť bude takové couvnutí nazývat rozumným kompromisem či jakkoliv jinak.
***
Poprvé v životě vidím a slyším vyděrače, kteří se nejen neskrývají stydlivě v anonymitě, ale ještě jsou na své vydírání pyšní. Neodolala ani Thatcherová.
O autorovi| MIROSLAV MACEK publicista a bývalý politik
