Vývoj cen elektřiny v poslední době ukazuje, že zdrojem zdražování není trh, ale stát. Silová elektřina zlevňuje, protože elektřiny je nadbytek. Složka regulovaná státem (doprava elektřiny a výkup elektřiny z obnovitelných zdrojů) naopak roste.
Již v minulosti stoupala cena elektřiny hlavně v Německu a to díky straně zelených ve vládě. Ta prosadila postupné odstavování německých jaderných elektráren. Nejde tedy o žádné „vyčerpání zdrojů“, jde o uměle vyvolaný nedostatek energie. To vedlo ke zdražování, které se vzhledem ke spojenému evropskému trhu přelévá i do Česka.
Podpora energie z obnovitelných zdrojů bude dle údajů z tisku letos stát již 7,4 miliardy korun. Kvótu Evropské unie v podobě růstu podílu energie z obnovitelných zdrojů je prý ale nutno plnit (pod hrozbou sankcí).
Zvýhodněná kupní cena znamená, že zákon nařídí soukromé firmě A (rozvodné společnosti), aby koupila zboží od soukromé firmy B (například od provozovatele větrných nebo slunečních elektráren) za cenu třikrát (u větrných) až desetkrát (u slunečních) větší, než je obvyklé u klasických zdrojů.
Je zřejmé, že povinný výkup elektřiny z fotovoltaických elektráren za 13 korun je v rozporu s principem dobrovolné směny. Je to podobné, jako by někdo prodával koblihy nikoliv za šest korun, jak je obvyklé, ale za desetinásobek. Zákazníci by takové koblihy nechtěli, byli by však nuceni tyto koblihy kupovat, protože by jim to přikazoval zákon. Že je to absurdní? Že by takové koblihárny rostly jako houby po dešti? Že by lidé zchudli? Ano, přesně to se děje! Stát organizuje zchudnutí svých občanů!
Vnucované nestabilní dodávky Nejde ale jen o náklady. Státní nařízení o povinném výkupu sice určuje ceny, nestará se ale o kvalitu elektřiny. Vezměme si tuto „kvalitu“ řekněme u takové větrné elektrárny. Časové využití je v Čechách většinou menší než 30 procent. Navíc nevíme, kdy bude foukat. Není tedy vůbec jisté, že elektřina bude vyráběna tehdy, kdy jí bude potřeba. V záloze tedy musí být klasický zdroj. Takže kotle i personál uhelných a plynových elektráren musí být v pohotovosti, kdyby náhodou přestal foukat vítr. K našemu příkladu s koblihami tedy musíme analogicky dodat, že naše firma nabízí koblihy jen dva dny v týdnu, nevíme ale předem, které dny to budou.
Z uvedeného plyne, že zákazníci, kdyby měli možnost volby, tak by o nestabilní dodávky elektřiny z větru a slunce nestáli. Případně by byli ochotni platit podstatně méně než za elektřinu standardní, která je ihned a stále k dispozici v zásuvce. Lze odhadnout, že ponechání využití obnovitelných zdrojů na dobrovolném principu (dohoda výrobce a odběratele) by znamenala, že by prakticky žádné sluneční ani větrné elektrárny nevznikaly. Ovšem také by nikomu nechyběly.
Skleníkový efekt a trvale udržitelný rozvoj jsou ideje, které byly použity jako argumenty k regulaci, vedoucí k novému rozdělení peněz ve společnosti. Provozovatelé obnovitelných zdrojů se čerta starají o ekologii – jde jim jen a pouze o peníze.
Řešením této nepříznivé situace je okamžité zrušení povinného výkupu. Pokud někdo tvrdí, že jde o dobrou věc (což slyšíme denně od politiků, ekologů, z médií atd.), pak příznivci vysokých výkupních cen elektřiny z obnovitelných zdrojů se mohou dobrovolně zaregistrovat a oněch sedm miliard ročně uhradit. Neměli by ale do této akce nutit ostatní občany, kteří by si měli ponechat svobodu volby, jakou elektřinu chtějí kupovat.
O autorovi| RENÉ HLADÍK, vedoucí katedry ekonomie FSE UJEP
