Jako občan lékař bych se rád vyjádřil k Úhlu pohledu pana Jiřího Pilaře (Dělat testy na drogy ve školách? Jak ošidné, LN 26. 5.). Naše společnost se rozhodla, že zneužívání drog není nic proti zákonu, ale že jde o nemoc patřící do diagnostického chlívku F10-F19, kde ale nejsou nemoci, nýbrž poruchy, což je daleko méně přesně definovaná jednotka. Patří ale do kompetence zdravotnictví, které na ně a na jejich důsledky z kapes poplatníků vytáhne slušný balík.
Jak přes kopírák Souhlasím s autorem, že učitelé nejsou kompetentní k diagnostice ani k regulaci nemocí, resp. poruch. Neznají příznaky a neznají správné léčebné postupy. Lékaři také ne, ale mají to v náplni. Žáci zdrogovaní - třeba i agresivní - nepatří kantorům, policajtům, ale lékařům. A lékaři do školy chodí, jen když tam nechodí slunce. Mezitím se tam však rojí experti, kteří podle stohů publikovaných výsledků dokážou „oddálit nástup užívání drog až o několik měsíců“, což je úžasné.
Pracuji také jako ambulantní psychiatr na jednom pracovišti, kde se „na pokladnu“ za velmi drahé peníze léčí pacienti/pacientky trpící hepatitidou C, ke které přišli při užívání drog. Pro nezasvěcené: léčba není nikterak levná a trvá skoro rok. Pacienti, kteří došli k názoru, že droga jim škodí, dostávají recept na substituci, protivirové léky a vše, co potřebují. Poplatek většinou neplatí, protože mají to, co si ani Rotschild nemůže koupit: vysvědčení chudoby. Když ale mají chuť na drogu prodávanou na hlavním nádraží nebo u muzea, vždycky těch pár stovek seženou.
Za svůj sedmdesátiletý život jsem poznal jen velmi málo tak uniformních příběhů. Všechny jsou napsané jak přes kopírák: začátek (marihuana) okolo 13 let, pokračování (pervitin) 14 až 15 let, heroin v 16 letech, první soud ještě v nezletilosti, takže s podmínkou, druhý již po osmnácti, tedy kriminál. U některých pak částečný náhled (ale teď na jaře na detox ještě nepůjdu, až na podzim) a zahájení nejisté léčby. Příběhy jsou to neveselé, děvčátka, která se vrátí k mamince na venkov, mají lepší prognózu než hoši uklízející vagony na nádraží. Ti nebývají tak úspěšní v abstinenci, zato mohou sehnat opuštěný strážní domek, ve kterém se dá ještě rok bydlet... Žít lze z odprodaného měděného drátu.
Základem je včasná léčba Skluzavka drogového tobogánu je rychlá. Obdivuji pedagogy, kteří se na ni snaží nasypat písek. Mám však návrh, který bere v úvahu současný přístup, umožňující totální beztrestnost za hanebnosti, za něž jiní platí: dobrá, je to nemoc... Pojďme tedy setkání s drogou ve třinácti letech řešit jako nemoc. Pojďme zachytit ty „nemocné“ a pojďme je zavčas léčit. Ti spratci, kteří si na svou drogu vydělávají prodejem tohoto sajrajtu (a jimž pan prezident pak uděluje milost) dalším dychtivým spratkům, ti všichni jsou nemocní, a patří tedy do léčebny. Je žloutenka, tuberkulóza, prasečí chřipka, tedy choroby, kde se žádného rodiče nebude nikdo ptát, zda má, nebo nemá jeho nezletilý potomek ležet na karanténním lůžku. Zákon tak stanoví a potomek pak leží! Aby se infekce nešířila dále.
Je to choroba, je na to tedy zdravotnický systém. Nechť zdravotníci mají šanci v zájmu ochrany okolí detekovat pod pojmem neinfekční nákaza tyto případy, nechat je na náklady rodičů hospitalizovat nejméně čtyři týdny a pak je dle stupně závažnosti buď propustit, nebo léčit dál. Bude to účinné a bude to stokrát levnější než to, co se dělá dnes a co je na nic!
O autorovi| Radkin Honzák, psychiatr
